„Musíme udělat všechno, co můžeme, abychom ukázali jednotu naší země,“ řekla na tiskové konferenci 12. března německá kancléřka Angela Merkel. Podobná poznámka byla vyslovena mnoha dalšími vládami, ačkoliv během posledních dní se dramaticky změnil tón těchto poznámek.

Jen před několika dny brazilský prezident Bolsonaro popsal pandemii koronaviru jako „přelud“. Donald Trump zlehčoval hrozící nebezpečí několik týdnů a šířil povídačky o domnělých preventivních opatřeních v USA. Nyní však objevil nového pachatele, „cizí“ virus z EU (pozn. překl.: Trump rovněž stále hovoří o viru jako o „čínské chřipce“, za což je právem kritizován).

Ve stejné době byla Čína schopná zpomalit šíření viru ve své vlastní zemi a nyní vykazuje klesající hodnoty infekčnosti, a to dokonce i přes to, že ne všechny příběhy o úspěchu režimu by měly být považovány za nutně spolehlivé. Čínský státní aparát rovněž oklamal svou vlastní populaci v samém začátku šíření nemoci. Úspěch v zamezení šíření k dnešnímu datu možná ukazuje potenciál centralizovaného a despotického systému k rychlé koncentraci zdrojů, byl ale doprovázen drakonickými zásahy proti pracujícím. Hluboké třídní rozpory čínského imperialismu se přirozeně také ukázaly v opatřeních tzv. „sociálního zásobování“ nové buržoazie, tedy státní byrokracie na jedné straně, a na straně druhé rolníků a pracujících.

Pandemie

Zatímco na začátku roku 2020 bylo stále otevřenou otázkou, zda se koronavirus rozšíří za hranice Číny, je nyní jasné, že máme co do činění s pandemií, což znamená, že onemocnění zasahuje několik kontinentů. Je také jisté, že jsme na začátku jeho šíření ve skoro všech zemích. V následujících dvou týdnech budou mít evropské země a USA pravděpodobně podobná čísla a šíření, v přepočtu na populaci, jako Itálie. Mnoho polokoloniálních zemí, což jsou země politicky a ekonomicky závislé na imperialistických mocnostech, mohou být z důvodu omezených ekonomických zdrojů obzvlášť zasaženy šířením této nemoci.

Dokonce ani mezi experty nepanuje shoda na tom, jaký bude pravděpodobný rozsah této pandemické hrozby. Jisté je nicméně to, že její dopad bude větší, než dopad „normální“ chřipky. Stejně tak ale dle dosavadního vývoje většina předpovědí předpokládá, že míra smrtnosti a množství mrtvých zůstane pod čísly „španělské chřipky“. Mezi roky 1918 a 1920 zemřelo 25 až 50 milionů lidí na tento neobvykle prudce nakažlivý chřipkový virus (podtyp A/H1N1).

13. března 2020 zaznamenala Světová zdravotnická organizace 135 031 infikovaných, z nich 80 942 v Číně, s 4 977 mrtvých obětí, z nichž 3 180 bylo z Číny. Viděno z lepší stránky, 69 640 bylo považováno za vyléčené (64 192 z toho v Číně).

Rychlost šíření této nemoci je obzvlášť varovná. Předpovědi odhadují, že 60 až 70 procent populace by se mohlo nakazit během následujících dvou let. Dokonce i když nikdo nedokáže přesně předpovědět, jak bude nemoc postupovat, nebo jak efektivní budou různé způsoby obrany, tato hrozba je nepochybná. V ohrožení jsou zvláště senioři, chudí a lidé s již dříve existujícími zdravotními problémy.

V této situaci všechny vlády, včetně těch, které ještě včera závažnost situace přehlížely, slibují, že udělají vše, co je v jejich moci, aby pandemii zadržely, zpomalily její šíření a vylepšily ochranu populace.

Nemáme ovšem žádný důvod těmto dámám a pánům věřit. Mnohá z jejich opatření jsou totiž už na první pohled dost pochybná.

Spása národa?

Mnoho vlád odpovědělo na pandemii uzavřením hranic, kontrolami, pozastavením letecké dopravy. Americký prezident překvapivě oznámil zákaz vstupu pro všechny občany Schengenského prostoru. Tím připustil, ať už vědomě, či „neúmyslně“, další kolaps mezinárodního burzovního obchodování. Nakonec však, na požádání, zrevidoval část svého mistrovského plánu, totiž pozastavení obchodu zboží s Evropou.

Trump není samozřejmě jediným, kdo věří v uzavření hranic. Země Evropské Unie rovněž posilují vnější i vnitřní kontroly. Itálie zavedla celonárodní karanténu. Inde zrušila vstupní víza, mnoho zemí uzavírá svá letiště návštěvníkům z domnělých nebo skutečných „hot spotů“ (zejména, ale nejen, jsou za takové považovány Čína, Korea, Írán, Itálie) nebo musí cestující z těchto zemí dávat do dvoutýdenní karantény.

V nynější krizové situaci není pravděpodobně nikdo, kdo by odmítal narůstající zdravotní kontroly, testy atd. jako takové. Některé z nich mají sice pouze malou zdravotní hodnotu a nedělají o nic moc víc, než ujišťování veřejnosti, že „se něco dělá“. Měření teploty na letištích má například pouze omezené využití, protože lidé mohou být nakaženi i bez vykazování zvýšené teploty.

Co je pro buržoazní systém charakteristické a do očí bijící, je, samozřejmě, selektivita mnoha z těchto opatření. Základním rysem je však národní izolace.

Dokonce i když je EU rozhořčena až uražena USA a Trumpem, neměli bychom zavírat oči před skutečností, že EU sama uzavírá své vnější hranice před uprchlíky, a není to jen případ pravicových populistických vlád. Trvalo dva dny, než bylo po dlouhých hádkách přijato 1 400 dětí z řeckého uprchlického tábora. Ale to je jen kapka v moři, jakýsi „humanitární“ doprovod každodennímu barbarství.

V uprchlických táborech v Řecku, Turecku a Sýrii, a dokonce i v rámci národních politik uvnitř EU, je základní charakteristika občanského boje proti pandemii zcela evidentní. Jde o to zachránit naše vlastní občany. Zdraví ostatních, lidstva jako takového, se stalo druhotným faktorem.

Prakticky ve všech zemích světa je státní izolace automaticky doprovázena rasistickým, nacionalistickým a xenofobním chováním. Na lidi vypadající jako „Asiati“ se pohlíží s podezřením. Protičínský a protiasijský šovinismus a rasismus v Evropě významně narostl. Tuto obecnou tendenci nezpochybňuje ani skutečnost, že se segregace může obrátit také proti jiným lidem.

V posledku čistě národní zaměření a více či méně otevřeně nacionalistický či dokonce rasistický charakter buržoazních nouzových opatření je evidentní ve všech zemích, protože je základní charakteristikou kapitalistického systému.

To neznamená jen izolaci, nastavuje to rovněž zúžené limity spolupráce mezi zeměmi, která by ve skutečnosti usnadnila pokrok, o kterou mnoho lidí podporuje pouze na oko.

Země jako Německo, Francie, USA, Čína nebo Japonsko se například budou snažit omezit dopad na své ekonomiky, což znamená, na svůj národní kapitál jako celek. Možná se dokonce pokusí omezit dopady na strategicky důležité sekce dělnické třídy, kam patří například exportní průmysl, pomocí půjček, programů ekonomických stimulů a krátkodobých pracovních kompenzací tak, aby v dalekém budoucnu během „zotavení“ byli v lepším postavení než jejich konkurenti a mohli je odříznout od trhu.

Nicméně pouze několik málo zemí má tyto možnosti, což jsou velké mocnosti a ekonomicky silnější země imperialistického bloku. Dokonce i rozvinutější polokolonie, tak zvané regionální mocnosti, mají sotva takové rezervy. Už nyní jsou daleko tvrději zasaženy globální ekonomickou krizí a jejich možnosti boje proti pandemii jsou tedy daleko omezenější.

Stejně jako u všech ostatních globálních problémů a krizí, tak i krize koronaviru nejspíš udeří na tyto země mnohonásobně tvrději než na jakékoliv jiné, pokud se virus bude dále šířit. Vývoj v Íránu je toho dobrou ilustrací.

Pozice jednotlivých zemí v globálním rozdělení práce určuje, do značné míry, schopnost jejich zdravotních systémů oddálit šíření nemoci a bojovat proti jejím dopadům. Politika národní izolace samozřejmě znamená, že polokolonie jsou znovu odkázané na své vlastní omezené zdroje, které jsou omezené, protože v rámci imperialistického světového řádu byly po desetiletí a staletí plundrovány, a protože jejich ekonomiky jsou ovládané kapitálem velkých mocností.

Zdravotní péče a třídní otázka

Pandemie se jistě může a bude objevovat ve všech společenských formacích. Dokonce ani budoucí beztřídní společnost by nemohla vůči tomuto poskytnout žádné záruky. V buržoazním systému ovšem způsob boje odráží třídní charakter společnosti jako takové.

Národní izolace je v posledku založena právě na výše uvedeném. Je to enormní překážka spolupráce v boji proti pandemii, v hledání vakcíny, a dokonce v zavádění ochranných opatření.

Je úzce propojená se soukromým, kapitalistickým způsobem výroby a výzkumu. Nakonec jsou všechny produkty, zamýšlené k ochraně populace a pro medicínské testy (dezinfekce, testovací sety atd.), stejně jako vývoj vakcín farmaceutickými firmami, pouze prostředky obohacení pro zisk tvořící kapitál.

Z tohoto důvodu mají být obchodní tajemství firem uchráněna před jakoukoliv „spoluprací“. Ten, kdo první vyvine protilátku, bude v následujících letech dominance globálního kapitalismu odměněn gigantickým ziskem, plynoucím z monopolního postavení.

Zdravotní péče se navíc už před dlouhou dobou stala jen dalším běžným odvětvím byznysu. Skutečnost, že stát a systémy sociálního zabezpečení byly postupně stále více podfinancovávány, a na mnoha místech také privatizovány, se nám nyní vrací. Na rozdíl od uklidňujících proslovů ministra zdravotnictví Spahna je třeba říci, že německý zdravotní systém například na pandemii vůbec není připravený. Rezervy chybí – a odkud by se také měly brát, když podle kalkulací odborů ver.di je v německém zdravotnickém systému 162 000 neobsazených pracovních pozic, a to včetně 70 000 míst zdravotních sester!

Zde je řešení navrhované Spahnem: minimální počty zaměstnanců pro personální zajištění oddělení budou zrušené – řečeno jednoduše: zaměstnanci budou muset během směny pečovat o více pacientů.

Něco podobného, pokud ne drastičtějšího, se ukazuje v jiných zemích. V USA například velká část populace nemá žádné zdravotní pojištění, a to navzdory „socialistické“ Obama Care. Dokonce i za test na virus musí velká část pojištěných platit z vlastní kapsy, tedy pokud vůbec jsou testy k dispozici.

Zde se třídní charakter celého zdravotnického systému ukazuje v celé své nahotě. Zdraví reprezentuje buď faktor nákladů pro celkový kapitál ve formě státního zdravotnického systému, který je nutné redukovat, nebo v soukromém sektoru jako další běžný prostředek tvorby peněz.

Zaměstnanci a pacienti jdou stranou – nakonec jsou ohodnoceni podle své třídní pozice ve společnosti. Pro nejchudší sektory pracující třídy je zde přinejlepším „minimální péče“ v imperialistických zemích, ale čím více je stát polokolonií, pro chudé zde není už vůbec nic. Dokonce i v zemích, jako je USA, neexistuje ani zákonný nárok, ani povinnost poskytnout péči nepojištěným pacientům.

Zastavit veřejný život – zabezpečit zisky

Třídní charakter společnosti se odhaluje i jinými způsoby. Stále větší počet vlád navrhuje zamezení veřejným setkáním. Ve stále větším množství zemí byly zavřeny univerzity, školy, školky, kulturní instituce a plavecké bazény. Mezitím byla rovněž zakázána politická setkání a demonstrace s účastí převyšující určitý počet osob. K těmto souvisejícím restrikcím demokratických práv se vrátíme později.

Je rovněž pozoruhodné, jaké aktivity jsou zachovávány, a to dokonce i v zemích jako Itálie. Samozřejmě že zdravotnictví, obchody s potravinami apod. jsou stále potřeba. Italská vláda ale učinila významnou výjimku v karanténní regulaci Lombardie a severní Itálie. Kde to jde, produkce má pokračovat tak normálně, jak je to jen možné, a to včetně různých dalších sektorů italské ekonomiky – což ovšem velké společnosti nadiktovaly svým zaměstnancům tak jako tak, tedy aniž by se ptaly italské vlády.

Tedy nejen FIAT (nyní FCA) a další firmy pokračují ve výrobě tak, jako kdyby riziko infekce při práci pro vykořisťovatele bylo menší, než když se proti vykořisťovatelům demonstruje. Pracovníci z řad migrantů pokračují coby sklízeči v zemědělství v otročení za extrémně vykořisťovatelských podmínek, přičemž mnoho z nich se snaží utéci. Je ale také pozoruhodné, že v několika továrnách došlo k zastavení práce.

„Zatímco celá Itálie je v koronavirové karanténě, pracující musí pokračovat v práci, aby se firmám nezmenšily zisky. Pracující FIATu odmítli pokračovat v práci jen kvůli zisku firmy, a svolali stávku.“ (Jules El-Khatib na Twitteru, 10. března).

Další stávky se konaly ve firmě Ikea, v provozech jatek a v přístavu v Janově.

Další věcí, která v případě bojů v Itálii stojí za pozornost, je, že velké organizace pracujících podporují vládní politiku, a že stávky byly organizovány opozicí a menšími odbory.

Tato základní strategie zastavení veřejného života a snižování rizika poškození „naší“ ekonomiky, rozuměj zisků firem, na minimální míru, je samozřejmě to, co navrhuje také německá vláda.

Všichni zaměstnanci pak mohou doufat v krátkodobé pracovní kompenzace, tedy v nižší příjem. Každý, kdo není zaměstnaný v některém z (dočasně) uzavřených sektorů, nebo kdo nedělá práci, již je možné vykonávat z domova, musí stále cestovat do zaměstnání.

Zatímco vládnoucí třída může doufat v podporu své vlády, masy občanů se mají připravovat na škrty. Oni také musí „odvést svůj podíl“ – jako kdyby snad lidé pracující za mzdu včetně rizikových skupin, jako jsou starší lidé, chudí, a nemocní příslušníci dělnické třídy, nenesli už teď tak jako tak vyšší riziko.

Stát nicméně ve svých opatřeních proti viru nespoléhá na celonárodní opatření, jako jsou instalace dezinfekčních prostředků do veřejných budov a na velká náměstí, testování zdarma nebo volná distribuce respiračních ochranných prostředků. Dokonce i když jsou školky a školy zavřené, pracující rodiče nemohou spoléhat na veřejnou podporu. Své povinnosti musí vykonat nezávisle a v soukromí.

Třídní politika

Všechny výše uvedené poznámky ukazují, že šíření viru a jeho kontrola nejsou jen striktně medicínskými problémy. To, jak je pandemie zadržována, jak rychle a pro koho bude vakcína k dispozici, kdo nese náklady opatření atd., to všechno jsou sociální a třídní problémy.

V této souvislosti všechna vládou učiněná opatření, směřující k omezení politických práv dělnické třídy – skutečných mas obyvatel, práva stávkovat a demonstrovat, musí být viděny extrémně kriticky. Je nutné je odmítnout.

Samozřejmě že žádná levicová síla, žádná organizace pracujících nebude lehkovážně pořádat setkání v situaci, kdy je riziko nakažení vysoké. Je stejně tak dobře možné, že s cílem bojovat proti pandemii bude nutné kontrolovat cestování z a do jistých oblastí. Otázkou ale je, kdo toto určí? Státní autority, buržoazie, kapitalistické vlády nebo hnutí pracujících, mezi nimi pak na prvním místě odborové organizace?

Aby se pracující mohli sami organizovat, potřebují také demokratická práva, která mohou vykonávat za současné situace. Například pro mítinky v továrnách a kancelářích by bylo užitečné dostávat informace od expertů ze zdravotnického sektoru, kteří požívají důvěru pracujících a odborů – nejlépe odborářů z průmyslu – a také diskutovat, jaká opatření jsou užitečná a jaká ne.

Odmítáme obecný zákaz vstupu a uzavírání vnějších hranic. Spíše jde o poskytnutí pomoci potřebným lidem a takzvanému „třetímu světu“, uprchlíkům v Řecku, Turecku nebo v Sýrii – také tím, že EU otevře své vnější hranice. S ohledem na ty, kdo mohou být nakaženi koronavirem, by se stejná opatření měla uplatnit i na kohokoliv jiného, měly by být testy zdarma a dostupná lékařská péče.

Dělnická třída, odbory a strany pracujících by měly veřejně propagovat odhalení obchodních tajemství, tedy všechny výsledky výzkumu státních a soukromých institucí. Pokud se najde vakcína, musí být dostupná zdarma a nesmí být zneužita pro zisk.

Soukromé korporace budou těmto požadavkům jistě odporovat, konec konců ohrožují jejich zisky, hlavní důvod jejich obchodních aktivit. Tyto požadavky se tedy musí kombinovat s bojem za dělnickou kontrolu a vyvlastňování průmyslu bez kompenzací.

Boj za dělnickou kontrolu není v žádném případě omezený jen na sektor zdravotnictví. Stávkující pracující v Itálii správně argumentují, že jejich zdraví je důležitější než zisk korporací. Tváří v tvář této krizi se vynořuje otázka, jaké sektory a aktivity by měly být zachovány a jaké nikoliv.

Je například jasné, že ve zdravotnickém sektoru je potřeba daleko více pracovníků. Samozřejmě že nedostatečné vzdělávání odborníků v průběhu let způsobilo, že se zdravotní služby snadno přetíží. Na jedné straně mohou být lidé poměrně snadno vycvičeni pro pomocné aktivity, stejně jako lze postavit více prostorových kapacit pro samotnou péči. Navíc existuje soukromá část zdravotnického systému, která je částečně navržená pro velmi bohaté a početné pacienty. Všechny tyto kliniky a jejich kapacity by měly být integrovány do všeobecného zdravotního systému a otevřeny masám pacientů. Pokud se tomu majitelé těchto zařízení vzepřou, je třeba je vyvlastnit bez náhrady.

Pro všechny lidi musí fungovat veřejná zdravotní péče a bezplatný přístup do zdravotnických zařízení bez omezení. Pobyty v nemocnici nebo v karanténě musí být kryty pojištěním a nebo veřejným zdravotním systémem, tak jako normální nemocenská, a ne aby náklady na ně nesly masy.

Ve zkratce, jedná se o základní otázku boje proti třídně specifické povaze opatření. Nicméně k tomu může dojít pouze v případě, že se dělnická třída, především odbory, budou prezentovat ne jako společenský partner kapitálu a vlády, ale jako suverénní sociální síla.

Protože kapitál a vláda také chtějí přesunout břemeno a celé riziko pandemie na masy, masy nesmí lehkovážně přijmout bianko šek na restrikce demokratických práv. Namísto toho musí využít těchto velmi těžko vydobytých výsad k zavedení efektivního programu boje proti současné pandemii.

---

Z anglického originálu Covid-19: „We will do whatever is necessary“ – really? zveřejněného na webu Fifth International přeložil kolektiv Libereds.

Kam dál?

• Přehled dezinformačních webů, projektů a lidí šířících denzinformace o koronavirové pandemii najdete na webu Manipulátoři.

• Mýty vs. fakta týkající se koronaviru a imunity najdete na webu Institutu moderní výživy.

Share this post: on Twitter on Facebook