První máj je mezinárodní svátek pracujících, který v roce 1889 zavedla socialistická II. internacionála jako připomínku stávky amerických dělníků z 1. května 1886. Od roku 1890 se pravidelně slaví právě 1. května.
Jeho počátky sahají až do poloviny 50. let 19. století, do Austrálie. Malé skupiny kameníků v Sydney a Melbourne si už tehdy vybojovaly osmihodinový pracovní den. V roce 1856 zde také vznikla myšlenka zastavit na den práci a demonstrovat za splnění tohoto požadavku ve prospěch ostatního dělnictva. Pro velký úspěch se pak tato akce měla konat každoročně (tehdy ještě 21. dubna).
Hlavní podnět ale přišel ze Spojených států amerických. Na drsné pracovní podmínky s vysokou úrazovostí a úmrtností reagovali dělníci nárazovými, divokými stávkami, které kapitalisté potlačovali s pomocí stávkokazů, soukromých bezpečnostních složek (tzv. Pinkertonů) a policie. Např. během velké železniční stávky v roce 1877 bylo zabito přes 100 lidí a zničen majetek za miliony dolarů.
1. května 1886 zorganizovaly americké odbory za aktivní účasti anarchistů generální stávku za osmihodinový pracovní den bez ztráty na mzdě. Po celé zemi se konala velká shromáždění – např. 10 000 lidí demonstrovalo v New Yorku nebo Milwaukee, 11 000 v Detroitu. Centrem hnutí bylo průmyslové Chicago, kde stávkovalo asi 40 000 dělníků a manifestovalo zhruba 90 000 lidí. Podle odhadů se do stávky zapojilo 300 000 až 500 000 pracujících.
Shromáždění na podporu stávkujících se konaly i v dalších dnech. Na jednom z nich, 3. května v Chicagu, se policie střetla s demonstranty a několik jich zastřelila. V ten samý den se na konci směny u továrny na žací stroje firmy McCormick Harvester shromáždili stávkující, aby působili na stávkokaze. Ačkoli byla stávka doposud nenásilná a anarchista August Spies zde vyzýval ke klidu, policie před továrnou spustila palbu do dělníků, při které minimálně jednoho z nich zabila. Později Spies uvedl, že byl velmi rozhořčen, protože ze své dřívější zkušenosti věděl, že stávkující byli masakrováni, aby bylo poraženo hnutí za osmihodinovou pracovní dobu. Ostatně sám radil dělníkům, že „musí držet pospolu, držet se svých odborů, nebo neuspějí.“
Události vyústily tzv. Haymarketským masakrem. 4. května se na náměstí Haymarket Square v Chicagu konalo další shromáždění, svolané redaktory anarchistických novin a dalšími předáky. Během projevu posledního řečníka Samuela Fieldena dorazil na náměstí silný policejní oddíl a policie nařídila rozpuštění poklidné demonstrace. Potom neznámý člověk (pravděpodobně policejní provokatér) hodil směrem k postupujícím policistům podomácku vyrobenou bombu, která jich sedm zabila. Policie následně zahájila palbu do davu, při které přišlo o život několik lidí a řada jich byla zraněna (výsledkem celého střetu bylo 11 mrtvých a 67 zraněných). V hysterické atmosféře, namířené hlavně proti odborům, spustila policie rozsáhlé zatýkání zvláště v řadách přistěhovalců, většinou předních postav hnutí.
Pro americkou státní mašinerii nebylo těžké obžalovat „cizí“ radikály a udělat z nich exemplární případ. Ačkoli nikomu z obžalovaných soud neprokázal vinu na hození bomby, anarchisty Augusta Spiese, Alberta Parsonse, Adolpha Fishera, George Engela a Louise Lingga bez důkazů odsoudil k smrti. První čtyři byli popraveni, Louis Lingg spáchal v cele o den dříve za poněkud podivných okolností sebevraždu. Později se navíc ukázalo, že vyšetřovatelé využívali podplacené a zastrašované svědky. Politický proces, během něhož byli pro své názory souzeni a následně justičně zavražděni přední socialističtí anarchisté, měl zastrašit dobře organizované hnutí pracujících a zamezit mu v prosazování požadavků, které dnes bereme jako samozřejmé. Třeba osmihodinový pracovní den – hlavní téma stávky i dělnických bojů v dalších letech.
Řeč Eleanor Marx, dcery Karla Marxe na prvomájových oslavách roku 1890 dokazuje, že pracující nedostali osmihodinový pracovní den darem od kapitalistů, ale museli o něj vytrvale bojovat: „Tohle není konec, ale pouze počátek boje; nestačí přijít sem demonstrovat za osmihodinový pracovní den. Nesmíme být jako někteří křesťané, kteří šest dní hřeší a sedmý den jdou do kostela, ale musíme v této věci denně intervenovat, a dostat muže a zvláště pak ženy, se kterými se potkáváme, do našich řad, aby nám pomohli.“
V Čechách se První máj poprvé slavil v roce 1890 na pražském Střeleckém ostrově. Oslavy Prvního máje se v Praze ale třeba i v severních Čechách konaly také v dalších letech. Třeba během prvomájového tábora lidu v Praze roku 1907 skupina několika desítek lidí v ulicích zpívala různé revoluční písně. Kolemjdoucí strážní inspektor je za pomoci dalšího strážníka vyzval k rozchodu. Když účastníci neuposlechli, došlo ke střetu, při kterém dostal strážník od jednoho z nich holí do hlavy a utrpěl lehké zranění, což zvoláním „natři ho!“ inicioval známý spisovatel a buřič Jaroslav Hašek. Ten byl zatčen a odsouzen k měsíčnímu trestu vězení „pro zločin těžkého ublížení na těle a pro podněcování k útoku na stráž bezpečnosti.“ Nepomohlo mu ani to, když se u soudu svérázným způsobem hájil, že nekřičel „natři ho!“, ale „spatři ho!“.
Dělnický 1. máj na Střeleckém ostrově v roce 1890
První máj je symbolem organizovaného boje a emancipace dělnické třídy a zároveň oslavou její produktivní společenské práce. Vyjadřuje také určité ovládnutí veřejného prostoru, kdy dělnictvo svým kolektivním vystoupením dává najevo svou třídní příslušnost a vzbuzuje důvěru ve své vlastní síly. V antropologické rovině tohoto svátku můžeme také najít určitou rezonanci obecné potřeby oslavit konec těžkého období zimy a příchod jara a léta. Dělnické hnutí tu přichází s ideou nového počátku, nové éry důstojných pracovních podmínek, resp. společnosti bez vykořisťování a útlaku.
S tímto svátkem je tedy spojen jak boj za konkrétní požadavky pracujících v podobě stávek a manifestací, tak oslava dělnické třídy a její společenské práce na různých táborech lidu, lidových slavnostech a zábavách. 130 let prvomájových oslav nám připomíná, že majetkové a sociální rozdíly nezpůsobuje údajně přirozená lidská potřeba soupeřit s ostatními v nesmyslném konkurenčním prostředí, ale zákonitosti kapitalismu, které se staly překážkou v dalším rozvoji lidstva ke svobodné, spravedlivé a udržitelné společnosti.