Před 20 lety začala válka v Iráku, když koalice vedená Spojenými státy zahájila invazi do této blízkovýchodní země. Téměř devítiletá okupace, kterou tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan označil za nelegální, vedla k rozpoutání občanské války, destabilizaci Iráku, vysídlení milionů lidí a vzniku tzv. Islámského státu. Podle jedné ze studií si vyžádala téměř půl milionu civilních obětí. Nikoho soudného by tehdy ani nenapadlo požadovat po Rusku masivní zbrojení a zasílání vojenské techniky napadenému státu. Dnes stejné požadavky jen v opačném gardu slyšíme v souvislosti s válkou na Ukrajině jak od pravicové vlády, tak od řady lidí, kteří se ještě nedávno vydávali za progresivní, levicové nebo dokonce protisystémové. Jako pátý v sérii antimilitaristických textů Karla Liebknechta, ze kterých může čerpat i současné protiválečné hnutí, zveřejňujeme článek Slova bludu z roku 1916 pro orgán socialistické mládeže Jugendinternationale.
Slova bludu
Karl Liebknecht
Byla podniknuta malá šťára – proti všemožnému druhu frází, které nás obtěžují od srpna 1914. Vyhledáme dnes něco a rozčlánkujeme to. Zde je několik letmých postřehů.
„Teď však, když už je válka jednou tady“, povolujeme úvěry atd. (Viz prohlášení německé frakce v říšském sněmu z 4. srpna 1914).
Ano, pro všechno na světě: válka je vždy „jednou tady“; válka, ať je spravedlivá nebo zločinná.
Je-li to dostatečný nebo dokonce nutný důvod pro podporu války, pak je třeba podporovat všechny války – protože jsou „tady“! – Všechno řečnění o „vině“ a „příčině“ a o „odpovědnosti“, které kape i z prohlášení německé frakce, jsou pak bezmocným žvaněním bez politického smyslu.
Jestliže však stanovisko k válce je závislé na „otázce viny“ nebo na její dějinné podstatě, pak je důsledek jasný. Pro Německo a pro všechny imperialistické země.
Jen pro „obranu vlasti“?
Proč se oni zasazují o obranu „vlasti“? „Protože porážka vlasti by proletariátu přinesla těžké škody.“ Předpokládáme-li, že je to správné, proč by mu přinesla těžké škody? Protože by byla porážkou ve válce za obranu vlasti? To jistě ne. Ale čistě právě proto, že by byla porážkou. A to: bez ohledu na to, v jakém druhu války. Také v nejpodlejší loupežné válce. Ano, v ní, protože odplata hrozí dvojnásob, trest, porážka, dvojnásob. Čím bezbožnější válka, tím nebezpečnější porážka. Krátce: nikdo se nesmí ptát, kdo je otcem války, po její příčině a cíli – mají-li oni pravdu; mají-li oni pravdu – nezáleží na „spravedlivosti“ války a podobné hříčce pro postoj proletariátu k ní; nejen to: bohaprázdnost války teprve řádně posvětí proletářské válečné nadšení a míra její „spravedlivosti“ je v obráceném poměru k míře socialistické povinnosti účastnit se jí.
Zásah proti „škodlivé“ porážce znamená přímo zastávat se „užitečného“ vítězství, to však v imperialistické válce znamená dobývat!
Italští socialisté by byli podle toho museli podle legendy o zvláštní podlosti italského porušení věrnosti dvojnásob horlivě jít ve stopách Salandrových, Cadornových, d’Annunziových, když válka byla „tady“.
A nejen to. Jak ihned ukáži, znamená tento zásah proti „škodlivé“ porážce přímo zastávat se „užitečného“ vítězství, to však v imperialistické válce znamená dobývat!
Samozřejmě je předpokládaná „užitečnost“ vítězství právě tak jako předpokládaná škodlivost porážky pro proletariát závislá nejen na „spravedlivosti“ nebo „nespravedlivosti“ války, na „vině“ nebo na „nevině“ – pokud kdo považuje za dosti vkusné brát taková slova do úst v imperialistickém století! Naopak: nejbrutálnější přepadení bezbranné země je „nejužitečnější“ metoda. Tedy z toho hlediska „užitečnosti“ by se do posledního důsledku ospravedlnilo zasazování se také o vítězství tím více, čím loupeživější by bylo přepadení; čím krvavější by byla „vina“, čím imperialističtější by byla válka a cíl války.
V každém případě: proletariát bude podle politiky oněch ostatních upsán zcela imperialismu proto, že vykonává jeho nejnebezpečnější funkci; a vidíme: je-li zlámáno kormidlo mezinárodního názoru, je-li ztracen kompas mezinárodní proletářské zájmové solidarity, pak se loď sociální demokracie zmítá bezmocně ve vlnách bouře, pak musí bez záchrany ztroskotat ve víru masakrování národů.
„Proti porážce“ nebo „pro vítězství“?
„Pro proletariát by byla porážka škodlivá.“ Předpokládáme-li, že je to správné, pak je důsledek nasnadě: je-li porážka škodlivá, pak je vítězství užitečné, a tím užitečnější, čím je dokonalejší, čím je ničivější. Musí-li k tomu, aby byla odvrácena škodlivost porážky, být bohu Marsovi zavoláni na pomoc proletáři, pak účel sklízet užitek vítězství může tato pomoc zásadně ospravedlňovat. A jestliže si někdo dokonce myslí: „když už je válka tady“, platí vůbec i pro politiku proletariátu jen alternativa: „porážka nebo vítězství“, pak být pro vítězství znamená být proti porážce, ano, je to jen druhá strana, jen jiný výraz pro totéž. A ve skutečnosti je to stanovisko Davidů a Salomonů z naší většiny.
Tedy: „být pro vítězství je povinností proletariátu“. Pro vítězství v imperialistické válce, jejíž vedení je v rukou imperialistů. Pro imperialistické vítězství, jako jediný možný plod ze stromu imperialistické války – alespoň pod znakem hradního míru; přinejmenším při politice zřeknutí se boje pro revoluční dobytí politické moci a tím boje o moc disponovat podstatou a cílem války.
Avšak zasazovat se snad pro vítězství s vnitřní výhradou, mít na mysli jiný druh vítězství než to, které je ve skutečnosti jedině možné, je neuvědomělý nesmysl nebo vědomá obojetnost.
Je pro proletariát užitečné nebo škodlivé vítězství nebo porážka?
Proč by byla porážka škodlivá? Někdo odpoví: pro imperialistické účinky porážky, s kterými se vyrovnáváme jako s neodvratným osudem. Přitom je další trvání kapitalisticko-imperialistického společenského řádu pokládáno také pro možného poraženého za nevyhnutelné.
Jak je tomu však s vítězstvím? Nemá být imperialistické? Má snad imperialismus tam, kde zvítězí, vytvořit výsledek opačný své přirozenosti, zatímco je naprosto samozřejmé, že i tam, kde bude poražen, bude dále provádět svou společenskou nadvládu? Druhá možnost je nasnadě.
Dnes se musí znovu začít se slabikováním socialistických základních pouček, dnes, v době bludu hradního míru.
Kdo vyvozuje škodlivost porážky z imperialistického charakteru války a nynějších společenských vztahů, nemůže také užitečnost vítězství konstruovat jinak. Být pro vítězství znamená přes všechno průhledné zastírání být jasně pro hladké vítězství podle imperialistického způsobu a účinku, to znamená pro imperialistický válečný cíl, k němuž se také již docela bezohledně výlevy svého srdce přiznávají Lensch a spol.
Z tohoto dilematu je jen jediné východisko: zřeknutí se hradního míru; vydobytí nadvlády proletariátu nad válkou; nad vítězstvím – a nad porážkou!
Právě toto východisko přeškolenci s výsměchem odmítají a bubnují vítězně dessauský pochod vytrvat.
Mezinárodní zájmová jednota proletariátu všech zemí – nejsou slova bludu!
Dnes se musí znovu začít se slabikováním socialistických základních pouček, dnes, v době bludu hradního míru. Velká slova o pravdě proletářské spásy ještě planou v mozcích, ale – ze svých kořenů jsou vyrvána. Jako oslepený Faust slyší mnozí již jen jejich znění beze smyslu.
„Proletariát musí vybojovat vítězství Německa, protože by mu jeho porážka přinesla těžké škody.“
Bylo ukázáno, že tato poučka je v bohaprázdném konfliktu s planým žvaněním o pouhé obraně vlasti a že je údery pažeb rozbije na kusy.
Nechci zde mluvit o objektivní mezinárodní podmíněnosti hospodářského života, kořenící v zájmu všeho kapitálu, nechci mluvit o světových hospodářských protitendencích (mezinárodní dělba práce!), nechci mluvit o mezinárodním spříznění kapitálu a o tom, že porážka by ještě dávno neznamenala zničení výrobních prostředků a ještě dávno ne jejich umrtvení, ale stěží více než popud k částečné změně vlastníků kapitálu, k částečnému přesunu kapitálového majetku z rukou kapitalistů poražené země do rukou kapitalistů vítězné země. Nezabývám se také četnými jinými známkami opaku. Ale dejme tomu, že porážka by skutečně znamenala zničení nebo těžké poškození hospodářského života, nezaměstnanost a zhoršení pracovních podmínek, co se bude dít dále?
Projev Karla Liebknechta na veřejném shromáždění před německým ministerstvem vnitra v roce 1918
Kapitalisté vítězné země se určitě budou po uzavření míru všemi silami snažit co možná výnosným použitím vlastního kapitálu vyplnit mezery vzniklé tím, že odpadla výroba. Ať to je investováním ve vlastní zemi či investováním v poražené zemi nebo v jiných zemích. K tomu bude jistě třeba pracovních sil. Znamená to však, že zvítězí-li např. Německo, budou zaměstnáni přebyteční němečtí dělníci? Naprosto ne! Německo nemělo již před válkou přebytek, ale nedostatek německých pracovních sil a stále nasávalo milionové masy zahraničních pracovních sil. Jistě se může zisk kapitalistů vítězné země zvýšit. Pohne však zvýšený zisk například německé kapitalisty k tomu, aby německým dělníkům dobrovolně, z lásky k vlasti zaručili lepší mzdy a pracovní podmínky? Kdo na tom staví, je raněn slepotou a zapomíná na všechny zkušenosti trpké minulosti. Pracovní podmínky budou i při vítězství výsledkem třídního boje a sil v něm vynaložených. Jedním z nejsilnějších mocenských prostředků kapitálu proti proletariátu je však používání stlačovatelů mezd z rezervní armády. A tato rezervní armáda je dávno mezinárodní. Také trh práce je dávno světovým trhem. A situace proletářů ve všech, také v zahraničních zemích, určuje stupeň, v jakém mohou být vykořisťováni, určuje podmínky, za kterých budou pracovat – i jako stlačovatelé mezd v zahraničí – kam vždy proudí proletářské putování. Kdo pochybuje, že kapitalisté vítězného Německa, místo aby vyhověli požadavkům německých dělníků, budou všemi prostředky získávat stlačovatele mezd z ciziny a ve svých zahraničních investicích budou přijímat nejlevnější pracovní sílu všude, kde je možno je získat? Vyhladovělý proletariát nepřátelských zemí, které – jak se předpokládá – budou porážkou hospodářsky rozbity, vydá ze sebe nesmírnou nevyčerpatelnou rezervní armádu stlačovatelů mezd, neschopnou odporu. Kdo pochybuje o tom, že německý kapitál je podle všech pravidel umění postaví bezohledně a nesvědomitě proti strádajícímu německému proletariátu. Již za války se ukazují symptomy tohoto jevu. Dělníci z Belgie rozrušené německou invazí byli francouzskými kapitalisty tak využíváni ke škodě francouzského proletariátu, že již na podzim 1914 došlo k prudkým konfliktům; k něčemu podobnému došlo v Anglii. A německá vláda – vždyť je matadorem v „organizování“ – nejenže německým dělníkům lámala seč byla páteř pohrůžkou zákopů, nejenže poštvala bezbranné válečné zajatce proti německému proletariátu, ale úředně systematicky a centralizovaně zavlékala do Německa také dělníky z rozbitého ruského Polska. Předčasná chuť, předčasná radost!
Vskutku, tato válka by byla – kdyby vše šlo v duchu vládnoucích tříd – nejznamenitějším velkokapitalistickým obchodem: zničení nebo alespoň oslabení konkurence zahraničního kapitálu znamená stupňovanou možnost zlatého zisku; smetení domácího středního stavu a tím také rozšíření možnosti zisku; a konečně: vytvoření nesmírné armády stlačovatelů mezd v zahraničí k udušení zpupnosti dělníků ve vlastní zemi. Celá kytice patriotických činů! Srdce, co ještě žádáš? A pro to se dává proletariát států vedoucích válku vytrvale střílet a zabíjet, jako by na tom záviselo jeho věčné spasení! A k tomu je vléváno nadšení do pracujících mas! Vléváno jejich vlastními „vůdci“! Jako k cíli jejich nejvyššího štěstí, jejich životní nutnosti!
Který Aristofanes, který Rabelais, který Swift, které pero plné jedu a krve by se mohlo měřit s touto obludnou satirou nejhlubší tragiky?
Implacabilis (Nesmiřitelný)
Jugendinternationale, bojový a propagandistický orgán Mezinárodního svazu socialistických mládežnických organizací
Zürich, sešit 3, 1. března 1916
Jazykovou úpravu původního textu Slova bludu, z němčiny přeloženého Květou Kolmanovou a vydaného SNPL v roce 1954, provedl kolektiv Libereds.