Praha v sobotu 6. února 2016 zažila řadu demonstrací. Konalo se zde hned několik xenofobních shromáždění, iniciovaných výzvou Tommy Robinsona z islamofobní English Defence League k uspořádání společné akce evropských pravicových populistů, neofašistickýh hnutí a stran, jako je německé populistické anti-imigrační hnutí PEGIDA a jejich „evropští přátelé“ prosazující představy o nadřazeném „lidu“ a „Evropě národů“. Kromě Prahy a Brna se sešli na demonstracích v Drážďanech, Amsterdamu, Birminghamu, Bordeaux, Krakově, Štýrském Hradci nebo estonském Tartu.
Xenofobní demonstrace
Řadu demonstrací v Praze odstartovalo shromáždění asi pěti stovek příznivců Národní demokracie klausovského antisemity Adama B. Bartoše na Vítězném náměstí, kteří se následně vypravili na pochod k Loretánskému náměstí.
Na Václavském náměstí se sešlo zhruba okolo tisícovky okamurovců. Koloritem akcí Tomia Okamury se stalo vystoupení takových smutných postav, jako je zneuznaný nenávistně „sluníčkářský“ písničkář Pepa Nos, zhýralý popový zpěvák s náckovskými sklony Aleš Brichta nebo přehlížený normalizační herec Ivan Vyskočil, které tentokrát doplnil zástupce rakouských Svobodných a zemanovec Jan Veleba. O to smutnější je, když takové akce mají úspěch. Okamurovy politické snahy jsou ale především příhodným podnikatelským záměrem, jehož cílem je vydělat na nenávisti. Okamura si je vědom značné konkurence na xenofobní scéně a ve snaze získávat voliče (a z nich pak nemalé finanční příspěvky) se nezapomíná vymezovat vůči ostatním složkám hnutí.
Největší a vzhledem k získané podpoře pravděpodobně i nejnebezpečnější akcí však bylo společné shromáždění Úsvitu a Bloku proti islámu na Hradčanském náměstí pod názvem Evropa proti islamizaci, kterého se zúčastnilo několik tisíc demonstrantů, podle odhadů 2000 až 4000. Perlou shromáždění bylo vystoupení švýcarského řečníka, který kombinací výhrůžek politikům, nacionalistické rétoriky a hlasité apelativní němčiny upomínal na někdejší Hitlerovy projevy. To projev vůdčí postavy Bloku proti islámu Martina Konvičky se přenášel také na demonstraci hnutí PEGIDA v Drážďanech. I demonstrující na Hradčanském náměstí měli možnost na velkoplošné obrazovce sledovat přímý přenos z Bratislavy či Drážďan. Otázkou zůstává, kde na to organizátoři berou finance. Vzhledem k tomu, že Úsvit je vytunelovaný dnes již konkurenčním Okamurou a Konvička asi nebude zámožným „létajícím profesorem“, nabízí se vysvětlení, že aktivity Bloku proti islámu financuje někdejší předseda Věcí veřejných Vít Bárta. Těžko říct, zda je tomu skutečně tak nebo jde o další fabulaci Tomia Okamury v honbě za volebními hlasy.
Statečný protest antifašistů
Snahy xenofobů ovšem nehodlaly akceptovat antifašistické skupiny, které ve stejný den uspořádaly „vlastní transnacionální akční den proti pevnosti Evropa a proti všem snahám posilovat její zdi, ať už ze strany národních vlád, EU nebo rasistického davu“ v ulicích.
V Praze šlo o dvě vzájemně se podporující demonstrace, které se po předchozím programu nakonec spojily na Klárově. První z těchto akcí bylo shromáždění Za Evropu beze strachu a nenávisti, pořádané na Pohořelci skupinami Proti projevům nenávisti a Zleva proti xenofobii, kde nejen hrála hudba ale také vystoupila řada řečníků, např. historička umění a vysokoškolská profesorka Milena Bartlová, religionistka a překladatelka Ruth Jochanan Weiniger, dobrovolnice a přítelkyně pobodaného muslima Eva Zahradníčková nebo nový předseda Strany zelených Matěj Stropnický. Slova předsedy zelených jsou naštěstí již hodně vzdálena někdejšímu bursíkovskému zelenému neoliberalismu: „Součástí našich dějin je solidarita a pomoc. Máme však povinnost nejen pomáhat, ale hlavně řešit příčiny toho, proč uprchlíci utíkají.“ Marie Lukáčová ze Socialistické Solidarity správně zdůraznila: „Evropa je zmítaná sociálními nerovnostmi, kterých využívají Konvička, Bartoš a Okamura. Lež a manipulace je jejich zbraní. Musíme se vypořádat se strachem.“
Kolektiv Libereds spolu s iniciativou Ne rasismu! uspořádal 27. ledna v Liberci mobilizační večer na druhou demonstraci s názvem Solidarita bez hranic: Akční den proti pevnosti Evropa, svolanou na Malostranské náměstí. A této akce se zástupci Libereds také zúčastnili. I zde vystoupilo několik řečníků, např. zástupkyně iniciativy Ne rasismu!, politolog, vysokoškolský pedagog a dlouholetý aktivista Ondřej Slačálek, Anna Libánská z Feministické společnosti Univerzity Karlovy nebo zástupkyně Kritické sociální akce – KRISA. Akci zpříjemňovalo vystoupení umělců převážně rapového ražení.
Když se demonstrace po několika projevech vydala na pochod směrem k Hradu, v Thunovské ulici ji kameny, lahvemi a výbuškami napadla skupina zhruba 40 zakuklených nácků. Antifašisté se ale nezalekli a útok odrazili. Večer pak pravděpodobně stejná skupina neonacistických chuligánů napadla lidi na Hlavním nádraží, následně pak kameny a světlicemi Autonomní sociální centrum Klinika na pražském Žižkově. Úvahy konspirátorů o tom, že nešlo o neonacisty, ale o policejní spiknutí, následně vyvrátil článek Antifašistické akce.
Policie na straně xenofobů?
I tak se ale policie zase jednou „vyznamenala“. Když početná skupina zakuklených nácků napadla řádně nahlášený pochod, policie proti nim nezakročila, ale následně naopak exemplárně zadržela několik napadených antifašistů. Můžeme jen spekulovat, proč během napadení nebyli nasazeni těžkooděnci, ale pouze několik uniformovaných policistů a nějaký ten policista v civilu, kteří se snažili mírnit situaci. Nešlo však o osamocený policejní exces. Je nepředstavitelné, že by policie nevěděla o skupině tři desítek neonacistických chuligánů, která se během sobotních manévrů pohybovala městem a na veřejnosti opakovaně napadala své odpůrce.
Podobně na dalším místě, když se agresivní xenofobové na Hradčanském náměstí pokoušeli dobýt do přenosového vozu Českého rozhlasu ve snaze přerušit vysílání, přítomní policisté odmítli zakročit a pracovníkům veřejnoprávního rozhlasu přezíravě doporučili najmutí soukromé ochranky. Dalším vybraným lidem, včetně těch s novinářským průkazem, police podle pokynů lidí vydávajících se za organizátory znemožňovala přístup na toto veřejné shromáždění.
Podle policejního prezidia byl přístup policistů profesionální. Ministr vnitra za ČSSD Milan Chovanec sice slíbil prošetření (pochybení policie samozřejmě nebylo neprokázáno), ovšem postup policie také pochválil a ochotně sekundoval policejnímu prezidentovi. Nepřekvapuje nás, když vysoce postavený představitel nominálně levicové strany přiživuje nenávistné nálady hnědnoucí společnosti, schvaluje surové, neopodstatněné zákroky vůči levicovým aktivistům a v případě fašistického násilí akceptuje nečinnost bezpečnostních složek, které v rámci svého ministerstva řídí.
Nenávistné demonstrace jako odraz naladění společnosti
Je potřeba říci, že sobotní xenofobní demonstrace nebyly výhradně akcemi frustrantů s podporou nácků. Neonacistů zde bylo opět značné množství, nesměly chybět ani „naštvané české matky“ a jim podobní. Při snaze blokovat příchozí xenofoby k Hradu ale bylo znát, že nemalou část účastníků tvořili středostavovští xenofobové, kteří na takovéto akce dosud většinou nechodili. Zdá se, že tu máme co dělat s celospolečenskou nenávistnou hysterií, nejen s přeléváním hněvu frustrovaných „slušných Čechů“ směrem k obětním beránkům, ale také s vytvářením neopodstatněného strachu a umělým vyvoláváním společenské zášti vůči „cizorodým“ prvkům.
Rostoucí agresivita ve společnosti, šibenice na demonstracích, vyhrožování „vlastizrádcům“ trestem smrti, všudypřítomné řeči o „čmoudech“, pobodání muslima pomáhajícího uprchlíkům, skandování „kalašnikov, kalašnikov“ na demonstraci Národní demokracie (jehož účelem jistě nebylo vzdát hold sovětskému konstruktérovi světoznámé zbraně, ale chopit se nenávist podněcujících komentářů prezidenta Miloše Zemana), demonstrativní střelba z poplašné pistole při vzývání blanických rytířů na Loretánském náměstí, početný horlivý dav u Hradu, úsilí o spojení všech xenofobních proudů táhnoucích „na vládu“ (lépe to bylo vidět na demonstraci 17. listopadu) a v neposlední řadě opakované snahy o napadení protestujících antifašistů i útok na Kliniku ze strany neonacistů, jimž zjitřená atmosféra společenské nevraživosti dodala odvahu k provedení takových hanebných činů. To vše můžeme považovat za projevy hnědnutí společnosti, kde politickou akci neprivilegovaných za svá práva nahrazuje přestřídní společenská nenávist mířená na falešné cíle, odvádějící pozornost od skutečných původců společenských problémů.
Tato společenská atmosféra je živena postoji mnohých politických představitelů, např. již zmiňovaného ministra vnitra Chovance, za jehož výkon funkce by se nemusela stydět ani leckterá „esa“ z ODS. Sdružení Iuridicum Remedium nedávno Chovancovi udělilo anti-cenu v kategorii Výrok Velkého bratra za slova o nutnosti identifikovat uživatele internetu, aby represivní složky měly ještě větší dohled nad oponenty kapitalismu ve vyostřující se společenské situaci. Pozadu nezůstává ani prezident Zeman, jenž najednou zapomíná na dříve deklarovanou levicovost a v poslední době využívá každé příležitosti k přihřívání své politické polívčičky na „lidové“ vlně nenávisti bez smysluplné třídní perspektivy. Nezanedbatelnou roli v tomto jistě hrají prezidentovi blízcí spolupracovníci. Ti si nezadají s někdejší obskurní hradní družinou exprezidenta Václava Klause, jenž se nedávno opět hnědě blýsknul vystoupením na konferenci ultrapravicové strany Alternativa pro Německo.
Naděje ve spolupráci radikální levice
Levici se nedaří oslovovat neprivilegované, kteří se ženou do náruče populistům a fašistům různých odstínů (odtud úspěch projektů jako Věci veřejné, ANO nebo Úsvit). Aby se jí to taky dařilo, když oficiální levice praktikuje politiku ve prospěch kapitálu, ať už má tato liberálně-západní nádech s orientací na EU a USA nebo nostalgicko-nacionalistickou podobu zahleděnou do putinovského Ruska, a radikální levice si k veřejnosti teprve hledá cestu. To posiluje naše přesvědčení o bezpodmínečné nutnosti spolupráce různých směrů autentické levice.
S ohledem na pražské události z 6. února patří respekt všem antifašistům, kteří se postavili náckům v ulicích a snažili se zastavit šíření xenofobních nálad. Ať už tím, že se nezalekli přesily xenofobů ani doprovodné policejní komedie a za skandování antifašistických hesel svými těly odhodlaně blokovali přístup na nenávistné shromáždění, aktivně bránili svou demonstraci před útokem neonacistů nebo „jen“ podpořili antifašistické demonstrace svou účastí.
Jak bylo vidět na solidárním shromáždění o den později, ani Klinika v tom není sama. Podporu Klinice, solidaritu se všemi antifašisty!