Prekarizace práce[1] je proces, který odpovídá na tlaky neoliberální podoby kapitalismu a vytváří nejisté, krátkodobé, nízko ohodnocené formy práce, jež s sebou přinášejí vysokou míru sociálního ohrožení a nejistoty. Charakteristickým rysem prekérní práce je její dočasnost, nulová ochrana proti sociálním rizikům a neodpovídající finanční ohodnocení.
Autorka: Jana Jetmarová
Sociální důsledky prekarizace práce se v posledních letech stále častěji stávají předmětem studia společenských věd. A tak sociologové, sociální antropologové, genderoví badatelé a další píší v dobré víře texty o dopadech prekérních forem práce, aniž by často byli ochotni si připustit, že se neoliberalismus vplížil i na jejich pracoviště a že horečnatá snaha produkovat a vykazovat co největší objemy akademické práce ve snaze zajistit si prodloužení pracovní smlouvy alespoň o 2-3 roky je přímým důsledkem jejich prohlubujícího se prekérního postavení.
Důsledky neoliberalizace akademické sféry v kontextu západní Evropy poměrně výstižně popsal Liessmann.[2] U nás, jak už to bývá, nabyl tento proces dalších, často zcela absurdních dimenzí. Akademická práce se tak postupně proměňuje v karikaturu sebe samé.
Jak vypadá v české akademické praxi neoliberální tlak na výkon a efektivitu? Je třeba neustále dokazovat, že si akademický pracovník své místo zaslouží a vytváří dostatečné množství vědeckých výstupů. K tomu slouží mezi akademiky zlopověstný RIV, „Rejstřík informací o výsledcích“, součást informačního systému výzkumu, vývoje a inovací. RIV slouží jako kvantifikátor: vykázané akademické texty jsou obodovány podle toho, v jak prestižních časopisech vyšly a jaký je jejich impakt (měřeno počtem citací textu). Různá periodika mají různé bodové ohodnocení, k nejvýše bodovaným patří ty, které jsou zaregistrované v prestižních databázích nadnárodních informačních gigantů. Podle bodů z RIVu se hodnotí akademický výkon pracovišť a přerozdělují finance. RIV je bičem na jednotlivé akademiky: nevykazuješ dostatek RIV bodů = bude ti snížen úvazek, nebo ti rovnou nebude prodloužena pracovní smlouva.
Problém RIVu od počátku tkví v tom, že se pokouší kvantifikovat nekvantifikovatelné. Udělené body totiž vypovídají pramálo o kvalitě produkovaných textů. V honbě za co nejvyšším RIVovým skóre jsou akademici nuceni „chrlit“ několik odborných textů ročně a neztrácet u toho čas přílišným přemýšlením. Článek v dostatečně obodovaném periodiku může být RIVově mnohem lukrativnější, než mnohasetstránková monografie či mnohem kvalitnější text, uveřejněný v některém ze zahraničních časopisů, které mají tu smůlu, že nefigurují na některém z (v Čechách) obodovaných seznamů. A tak se vymýšlejí strategie, jak RIV obelstít: texty se vesele recyklují („beztak to nikdo nečte“), zakládají se citační bratrstva („ty ocituješ mne, já ocituji tebe, impakt naroste nám oběma“) atd. Množství akademických textů sice narůstá téměř geometrickou řadou, kvalitativní dopady na jejich úroveň jsou ale nabíledni.
Na vysokých školách je třeba co nejvíce šetřit. Prakticky jedinou možností financování výzkumů jsou externí granty, udělované primárně Grantovou agenturou ČR. Tato forma outsourcingu je často využívána i jako náhradní zdroj mzdových prostředků (máš grant = automaticky se ti sníží úvazek a mzda se do původní výše vyplatí z grantových prostředků.) Objem výuky ale obvykle zůstává stejný, takže šťastlivec, obtěžkaný výzkumným grantem, se často těší z práce na 1,5005 úvazku se zcela nezměněným platovým ohodnocením. Může ho ovšem hřát vědomí, že svému pracovišti šetří peníze a že mu pravděpodobně bude prodloužena pracovní smlouva alespoň po dobu trvání grantu. Pokud ovšem neonemocní nebo neotěhotní. Grantový outsourcing externalizuje sociální rizika a zcela je přenáší na řešitele grantu. Ten musí splnit své závazky i přes zákonný nárok na pracovní neschopnost v případě nemoci nebo mateřskou či rodičovskou dovolenou v případě narození dítěte. Pokud by grantový projekt předčasně ukončil, nedočerpal grantové prostředky a neodevzdal slíbené výstupy, s vysokou pravděpodobností by již nikdy od Agentury podporu nezískal, stal se pro své pracoviště neatraktivním a přišel o možnost prodloužení pracovní smlouvy. Pamatuji kolegyně s grantovým platem nepřesahujícím 10 000 Kč brutto (z čehož většina padla na hlídání malých dětí), píšící po nocích na prahu fyzického zhroucení odborné texty, aby splnily své grantové závazky, byla jim prodloužena pracovní smlouva a měly se po „rodičovské dovolené“ kam vrátit.[3]
Jak vidno, hlavním nástrojem mocenské manipulace akademiků je uzavírání smluv na dobu určitou. Původně se jednalo o tzv. motivační prvek: akademický pracovník měl být dotlačen k tomu, aby co nejdříve zahájil habilitační řízení, stal se docentem a získal (konečně!) dohodu na neurčito a jistotu pracovního místa. Šrouby se ale utahují a doba trvání smluv se zkracuje dokonce i u docentů. Opakované uzavírání smluv na dobu určitou je sice v rozporu s § 39 Zákoníku práce (ten umožňuje maximálně dvojí po sobě jdoucí prodloužení na dobu určitou), nicméně ten samý paragraf dovoluje výjimku v případě písemné dohody zaměstnavatele s odborovou organizací. A odbory jsou na většině VŠ slabé a netěší se přílišné důvěře akademiků, kteří, namísto toho, aby společně hájili svá práva, jsou v rámci neoliberálních principů kompetitivnosti a konkurenceschopnosti rozeštváváni v boji všech proti všem jak v rámci jednotlivých pracovišť, tak v rámci oborů. Damoklův meč smlouvy na dobu určitou je krom toho dobrým nástrojem, jak zajistit loajalitu akademiků vůči vedení a paralyzovat jejich případnou odborářskou aktivitu.
Přesto by se mohlo zdát, že si akademická práce zachovala alespoň nějaké relativní výhody, např. v podobě časové flexibility. Ta je ale vedení mnohých pracovišť trnem v oku, takže, ve snaze přinutit akademiky strávit v kancelářích povinných 8 hodin, bez ohledu na to, zda mají podmínky vhodné k práci nebo ne, se vymýšlejí nejrůznější kontrolní mechanismy, „píchačkami“ počínaje a monitoringem dat na vstupních kartách konče (v jednom případě monitoring karet selhal na tom, že se zjistilo, že lidé, kteří přespávají ve spacáku v kanceláři – na VŠ poměrně běžná praxe – tráví na pracovišti bez přestávky i více než 48 hodin).
V humanitních a sociálně vědních oborech čistý měsíční příjem „odborného asistenta s vědeckou hodností“, což je nejvíce zastoupená kategorie akademických pracovníků s titulem Ph. D., dle mých zkušeností málokdy překročí 16 000 Kč. Uživit rodinu z této sumy příliš dobře nelze, a tak lidé obvykle pracují na několik úvazků. Ve snaze zabránit těmto „souběhářům“ v nemístném hrabošení vydalo jedno nejmenované pracoviště dokonce „protisouběhářskou“ směrnici, která paralelní úvazek na jiné VŠ interpretovala jako hrubé porušení pracovní kázně a důvod k výpovědi (pokud by si ale ve svém volném čase akademik přivydělával jakkoli jinak, třeba koulením popelnic, bylo by vše v pořádku). Směrnice byla sice ombudsmanem prohlášena za protizákonnou, oficiálně ji ale vedení oné fakulty dodnes neodvolalo.
Co českým akademikům přinesla neoliberalizace vysokého školství? Maximální kvantitativní tlak na vědecký a výukový výkon, permanentní nejistotu pracovních smluv na dobu určitou a platy dlouhodobě hluboko nejen pod průměrem, ale i pod mediánem ČR.[4] Čeští akademičtí pracovníci se tak ocitají v situaci prekariátu, bez šance, že by se situace v blízké budoucnosti obrátila k lepšímu.
Výše popsané skutečnosti ale mají další, velmi závažný následek. Jako všude jinde, i v neoliberalizovaném vysokém školství systém favorizuje zcela flexibilního, extrémně ambiciózního a sociálními (nebo morálními) závazky nezatíženého jednotlivce. Akademické prostředí tak v současnosti daleko více než kdykoli předtím vytváří prostor pro (sebe)realizaci osob s rysy korporátní psychopatie[5], jejichž strmý akademický vzestup obvykle doprovázejí zcela rozvrácené vztahy a/nebo psychicky zhroucení kolegové na pracovišti. Tito lidé sice mohou být excelentními odborníky v technickém slova smyslu, nicméně za velký problém považuji jejich působení na nové generace studentů, kteří mohou patologicky individualistické a asociální životní strategie přijímat jako napodobení hodný standard a v nové generaci zcela nekriticky reprodukovat ty nejzhoubnější principy neoliberální ideologie.
Text původně vyšel v časopisu Existence, číslo 1/2017.
Autorka je antropoložka vyučující na Technické univerzitě v Liberci a Univerzitě Pardubice, je aktivní v kolektivu Libereds
Poznámky
[1] K procesu prekarizace viz např. Keller, J.: Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Slon 2011. Rodgers, G.: Precarious jobs in labour market regulation: the growth of atypical employment in WesternEurope. Brussels: International Institute for Labour Studies, Free University of Brussels, 1989. Vosko, L. F.: Precarious employment: towards an improved understanding of labour market insecurity. In: L. F. Vosko (ed.) Precarious Employment: understanding labour market insecurity in Canada. Montreal: McGill-Queenś University Press, 2006.
[2] Liessmann, K. P. Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia 2012
[3] Od roku 2010 umožňuje Grantová agentura u individuálních projektů alespoň jejich přerušení z důvodů rodičovství. Tomuto kroku ale předcházel tvrdý boj vědkyň, včetně interpelace ombudsmana.
[4] Dle ČSÚ, viz https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-1-ctvrtleti-2016
[5] Babiak, P., Hare, R. D.: Snakes in Suits. When Psychopaths Go to Work. New York: HC 2007