5. května 2018 jsme oslavili 200 let od narození Karla Marxe. Zatímco v jeho rodném Trieru vztyčili skoro šestimetrovou Marxovu sochu a z místních semaforů na chodce svítí postavičky tohoto vousatého revolučního filosofa, v ČR se o největším mysliteli druhého tisíciletí mluví převážně negativně a zcela povrchně. K tomu přispěl třeba i Václav Klaus, když vystoupil na akci krajně pravicové AfD, která se marně snažila zabránit odhalení Marxovy sochy. Slovinský filosof Slavoj Žižek se naopak snaží Marxovy myšlenky popularizovat a ukázat jejich použitelnost v dnešním světě. Přinášíme překlad jeho článku k Marxovu dvousetletému výročí.
200 let poté můžeme říci, že Marx měl velmi často pravdu – ale daleko doslovnějším způsobem, než zamýšlel
Dnes už „doopravdy nevěříme“ v to, co hlásá náboženství, ale navzdory tomu většina z nás z kulturních důvodů dodržuje jeho rituály více než kdy před tím. Tato obsese kulturou a zlomy v (kulturních) identitách byly předvídány v Marxových textech.
Existuje vynikající starý sovětský vtip o radiu Jerevan: posluchač se ptá: „Je pravda, že Rabinovič vyhrál v loterii nové auto?“ a moderátor mu odpovídá: „V principu ano, je to pravda, akorát že to nebylo nové auto, ale starý bicykl a nevyhrál ho, ale byl mu ukraden.“
A neplatí snad dnes to samé pro Marxův odkaz? Zeptejme se rádia Jerevan: „Je Marxova teorie ještě dnes relevantní?“ Můžeme odhadnout odpověď: v principu ano, Marx nádherně popsal šílený tanec kapitalistické dynamiky, která dnes, o více než století a půl později, právě dosahuje svého vrcholu, ale … Gerald A. Cohen vyjmenoval čtyři rysy klasického marxistického pojmu pracující třídy: (1) tato třída tvoří většinu společnosti; (2) produkuje bohatství společnosti; (3) skládá se z vykořisťovaných členů této společnosti; a (4) členové této společnosti jsou právě ti nejvíce potřební (nuzní). Když tyto čtyři rysy zkombinujeme, vygenerují nám další dva rysy: (5) pracující třída nemá revolucí co ztratit; a (6) může se, a také bude, angažovat v revoluční transformaci společnosti.
„Hrdě se ke Karlu Marxovi hlásíme,“ řekl starosta německého Trieru Wolfram Leibe při slavnostním rozsvěcení semaforu s postavičkami v Marxově podobě.
Žádný z uvedených prvních čtyř rysů není aplikovatelný na dnešní pracující třídu a z toho důvodu nemůže být vyvozen ani pátý a šestý rys. I kdyby alespoň některé z těchto rysů byly aplikovatelné na části současné společnosti, nejsou nicméně sjednoceny do jednoho koherentního celku: potřební lidé ve společnosti už nejsou dělníci atd.
Podívejme se ale dále na otázku relevance a aktuálnosti marxismu. Nejen že je Marxova kritika politické ekonomie a jeho náčrt kapitalistické dynamiky stále plně relevantní, ale můžeme jít dokonce o krok dále a tvrdit, že je to právě nyní, v časech globálního kapitalismu, kdy je maximálně relevantní.
Ať je tomu jakkoliv, moment triumfu je zároveň momentem porážky. Po překonání vnějších překážek nová hrozba přichází zevnitř. Jinými slovy, Marx se jednoduše nemýlil, naopak měl často pravdu – ale mnohem doslovněji než sám očekával.
Tak například, Marx by si neuměl představit, že kapitalistická dynamika rozkládající všechny partikulární identity by se mohla (paradoxně) transformovat do právě etnických identit. Dnešní oslavování „minorit“ a „marginalizovaných“ je převládajícím názorem většiny – alternativní pravice, která si jinak stěžuje na teror „politické korektnosti“, toho využila a prezentuje sebe samu jakožto ochránce ohrožených minorit, čímž pouze zrcadlově odráží politiku druhé strany politického spektra.
Zboží se na první pohled jeví jako extrémně zřejmá, triviální věc. Ale jeho analýza ukazuje, že je to věc velice podivná, překypující metafyzickými jemnůstkami a teologickými roztomilostmi.
Karl Marx – Kapitál
A pak je tu případ „zbožního fetišismu“. Vybavme si klasický vtip o muži, který si o sobě myslí, že je semínkem a na tomto základě je přijat do psychiatrické léčebny, kde lékaři činí, co mohou, aby jej přesvědčili, že není semínko ale muž. Když je vyléčen (a konečně přesvědčen, že není semínkem ale mužem) a propuštěn z léčebny, okamžitě se celý roztřesený vrací zpět. Venku je totiž kuře a on se bojí, že jej sezobne.
„Drahý příteli,“ říká doktor, „víte velmi dobře, že nejste žádné semínko, ale muž.“
„Samozřejmě, že to vím,“ odpoví pacient, „ale ví to také to kuře?“
Takže jak se tento příběh týká pojmu zbožního fetišismu? Vzpomeňme si na úplný začátek podkapitoly o zbožním fetišismu v Marxově Kapitálu: „Zboží se na první pohled jeví jako extrémně zřejmá, triviální věc. Ale jeho analýza ukazuje, že je to věc velice podivná, překypující metafyzickými jemnůstkami a teologickými roztomilostmi.“
Zbožní fetišismus (naše přesvědčení, že zbožní tělesa jsou magické objekty obdařené inherentní metafyzickou mocí) není fixován v našich myslích, ve způsobech, jak (více či méně pokřiveně) vnímáme realitu, ale v naší sociální realitě jako takové. Možná známe pravdu, ale jednáme tak, jako bychom ji neznali – v našem reálném životě jednáme jako to kuře ze vtipu.
Niels Bohr, který kdysi dal správnou odpověď na Einsteinovo „Bůh nehraje v kostky.“ („Neříkejte Bohu, co má dělat!“), taktéž skýtá vynikající příklad, jak funguje fetišistické odmítnutí přesvědčení. Když překvapený návštěvník Bohrova domu uviděl podkovu na vstupních dveřích, doprovodil to komentářem, že si nemyslel, že Bohr věří pověrečným představám o tom, že koňské podkovy přináší lidem štěstí. Bohr mu pak odsekl: „Já tomu také nevěřím; mám to tam, protože mi bylo řečeno, že to funguje, ať už tomu někdo věří, nebo nevěří!“
Takto přesně funguje ideologie v naší cynické době: nemusíme jí prostě věřit. Nikdo nebere vážně demokracii nebo spravedlnost, všichni jsme si vědomi jejich zkorumpovanosti, ale stejně je provozujeme – jinými slovy, předvádíme víru v jejich fungování – protože předpokládáme, že fungují, i když v ně nevěříme.
S ohledem na náboženství můžeme konstatovat, že dnes již více „opravdu nevěříme“, prostě jen následujeme (některé) náboženské rituály a zvyklosti jakožto součásti respektu k životnímu stylu komunity, do které patříme (například nevěřící židé dodržující košer pravidla „z úcty k tradici“).
„Já tomu doopravdy nevěřím, prostě je to jen součást mé kultury“ se zdá být převažujícím způsobem existence upozaděných systémů přesvědčení a víry příznačných pro naši dobu. „Kultura“ je název pro všechny ty věci, které praktikujeme, aniž bychom jim opravdu věřili, aniž bychom je brali docela vážně.
To je také důvod, proč odmítáme fundamentalistické věřící jako „barbary“ nebo „primitivy“, jako anti-kulturní, jako hrozbu kultuře – oni si prostě troufli brát vážně svou víru a přesvědčení. Tato cynická éra, ve které žijeme, by pro Marxe nebyla žádným překvapením.
V tomto ohledu nejsou Marxovy teorie prostě jen živé: Marx je duch, který nás nepřestává pronásledovat – a jediný způsob, jak jej udržet při životě, je zaměření se na ten typ postřehů, které jsou dnes pravdivější, než byly v Marxově době.
Z anglického originálu zveřejněného na webu Independent přeložil kolektiv Libereds.