Před 110 lety, 10. srpna 1912 vystoupil německý revolucionář a protiválečný aktivista Karl Liebknecht v jabloneckém hotelu Geling, o den později pak v libereckém Koloseu. O projevu v Liberci jsme psali již před šesti lety, v tomto článku se zaměříme na jablonecký hotel Geling, po druhé světové válce přejmenovaný na hotel Praha. Najdete v něm i antimilitaristický text Liebknechtova dobového projevu s názvem Kapitalistická světová politika, který ve světle současného imperialistického konfliktu neztratil na aktuálnosti.
V roce 1879 koupil Gustav Geling v dnešní ulici Komenského 446/6 v Jablonci nad Nisou pozemek se starším domem. Tento dům zboural a na jeho místě v roce 1883 postavil novorenesanční hotel (pozdější přístavba je v secesním slohu, vnitřní interiér z meziválečného období ve stylu art deco) s restaurací, pokoji a velkým, bohatě dekorovaným sálem, ve kterém umístil prostorné jeviště. V hotelu vystupovali známí umělci, ať už šlo o oblíbené komiky a zpěváky nebo baletní umělce. Konaly se zde koncerty, hrála se divadelní představení. Hotel poskytoval padesát míst pro ustájení koní a umístění odpovídajícího množství povozů, které byly zanedlouho nahrazeny novými druhy dopravy. Počátkem nového století začala ulicí, ve které hotel stojí, jezdit moderní elektrická dráha a brzy i první automobily.
Gelingova rodina, která mu dala jméno, hotel vlastnila do roku 1944, kdy jej prodala Hermanu Winklerovi. Tomu byl po necelých dvou letech zkonfiskován. Po válce se hotel Geling přejmenoval na hotel Praha. V letech 1951-1990 jej provozoval státní podnik Restaurace a jídelny. V 60. letech jste sem mohli zajít do známé lidové restaurace Plzeňka, po roce 1980 do pohostinství s vyhlášeným bufetem.
Revue Večery milostné poezie, v rámci které se v roce 1968 konal první striptýz v ČSSR, ukončila až srpnová okupace
V roce 1968 se ve vinárně hotelu uskutečnil první striptýz v ČSSR pod názvem Krása bez závoje v rámci estrádní revue Večery milostné poezie. Jak v dobovém rozhovoru uvedla herečka a striptérka Soňa Stenová-Zborníková, nešlo ale „o pouhé obligátní svlékání“. Chtěla totiž dělat „výrazový striptýz, který by měl ještě určitý podtext,“ druh umění projevující erotické tužby a přání, ve kterém nejde pouze o to takzvaně prodat tělo. V hotelu Praha se konaly velkolepé plesy a bály, recepce, kulturní pořady, stranické či odborářské konference a podnikové akce. „Sál býval dokonce i kolbištěm boxerů a zápasníků.“
Dobový článek o prvním striptýzu v ČSSR a rozhovor s herečkou a striptérkou Soňou Stenovou-Zborníkovou
Po nepovedené privatizaci tato kulturní památka chátrala, fungovala zde tržnice. „Neudržovaná a tudíž chátrající budova na hlavní třídě se stala ostudou a bolákem celého centra. Opadávající omítka, rozbitá okna, děravá střecha…“ V letech 2009-2011 byl hotel za podvodně čerpané evropské dotace zrekonstruován soukromou společností patřící pod již zkrachovalou akciovku, která byla pro změnu založena pražskou firmou nacházející se dnes v likvidaci. Někdejší majitelé těchto společností jsou mimo jiné obžalováni v roky se táhnoucí kauze údajné korupce a podvodného čerpání dotací na termální lázně Chrastava.
Schůze odborářů a odborářek v někdejším hotelu Praha
„Bývalý pražský majitel se dostal do konkurzního řízení a po dlouhých průtazích a obstrukcích se nakonec uskutečnila dražba hotelu Praha.“ Objekt byl v dražbě prodán jinému podnikateli s „vizí zachránit jabloneckou památku a otevřít ji veřejnosti.“ Je otázkou, jak dlouho toto nadšení novému majiteli vydrží. Poslední příspěvek na facebookové stránce hotelu je z 2. ledna 2020.
Takovéto šílené závody ve zbrojení tu ještě nebyly. Přes noc může Evropu ovládnout hrůza! My bojujeme proti této světové politice a žádáme odzbrojení.
Karl Liebknecht, Kapitalistická světová politika
10. srpna 1912 vystoupil v hotelu Geling před více než tisícovým publikem německý revolucionář a protiválečný aktivista Karl Liebknecht. O jeho projev byl obrovský zájem, velký sál hotelu i další místnosti včetně galerie byly zcela zaplněny, Liebknecht byl přivítán hromovým voláním slávy. Zveřejňujeme českou verzi jeho projevu s názvem Kapitalistická světová politika, který původně vyšel německy v dělnickém deníku Vorwärts č. 183 z 13. srpna 1912.
Kapitalistická světová politika
Karl Liebknecht
Přicházím k vám jako zástupce jedné z mocností Trojspolku, nikoliv jako zástupce vlády, nýbrž jako v Německu zvolený zástupce německého6proletariátu. Přicházím, abych vás seznámil s názory na situaci ve světě ve smyslu myšlenky míru. Vy víte dobře, že v našem Trojspolku vládnou zvláštní poměry, že vlastně již není Trojspolkem, neboť jeden z těchto tří účastníků nemá chuť k další spolupráci.
[Toto tvrzení vyvolalo veselí a souhlas v sále.]
Německý císař při Kruppově jubileu pronesl řeč, ve které pravil, že od tohoto podniku vzešlo hojnost požehnání pro obecné blaho, pro dělníky, pro provincii, pro vlast a pro celý svět. Přitom je to největší světový podnik, který se zabývá výlučně výrobou vražedných nástrojů. Ve všech ústavách byly zakotveny křesťanské zásady, ale když člověk vidí, jak celý svět tone ve zbraních, jak každým okamžikem může válka přinést hrozné krveprolití, nezměrné strasti, bídu a nouzi, potom si člověk udělá zvláštní představu o křesťanství, které je zde kázáno!
[Na tato slova reagoval sál voláním: velmi správně!]
My víme, že toto zločinné šílenství, které ohrožuje veškeré lidstvo, nemůžeme přisoudit zlé vůli zlých lidí, ale že tyto jevy mají hlubší příčiny. Víme, že tato situace je projevem našeho kapitalistického věku.
Kapitalistický vývoj přináší s sebou stále silnější koncentraci výroby, takové zvyšování bohatství, že brzy bude nahromaděný kapitál pro nedostatek místa vytlačen za státní hranice. Žádný kout na zemi nebude brzy více ušetřen; celá zeměkoule se stane brzy jedinou velkou hospodářskou oblastí, jeden světadíl je závislý na druhém a nic na světě není tak mezinárodní jako kapitál!
[Shromáždění vyjádřilo živý souhlas s těmito slovy.]
Pronikání kapitálu do méně hospodářsky vyvinutých zemí působí v nich změny hospodářských životních podmínek a v souvislosti s tím i převrat mravních, politických a národnostních názorů. Vlivem cizího kapitálu procházejí země velkými změnami a národy, které jsou zde kapitalismem ohroženy, se probouzejí, jak jsme to viděli v Japonsku, Číně a Persii. Koloniální politika se ospravedlňovala tím, že chce šířit křesťanství. Ale co tito křesťané zde prováděli, patří k nejkrvavějším světových dějin; nikde se nekonaly větší ohavnosti jako zde ve jménu křesťanství!
[Sálem se nesl bouřlivý souhlas.]
Kořalka a pohlavní nemoci zde měly větší vliv než křesťanství. O vyšší kultuře nelze mluvit; zavádí se pouze vyšší hospodářská kultura, ale ne ve prospěch těchto národů, nýbrž v zájmu kapitalistické třídy. Proto se tyto výmluvy koloniální politiky odložily a říká se pouze: kolonie jsou nutné pro vlastní národ, aby se odstranily přebytky obyvatelstva. To je však lež. Protože není dělníkovi možné, aby se usadil v koloniích, a mimoto přivoláváme do Německa obrovské množství cizích zahraničních pracovních sil. Kolonie jsou zapotřebí ne pro umístění přebytků obyvatelsta, ale přebytků kapitálu. Člověk je nejdůležitějším výrobcem, ale je také spotřebitelem. Kapitál však nemůže existovat, když se vše, co se vyrobí, také spotřebuje. Kdyby se člověku vrátilo vše, co vyrobí, nevznikl by žádný přebytek a žádný zisk. Tento přebytek se snaží rozšiřovat, stává se opět kapitálem, musí tvořit zisk, a když ve vlastní zemi není pro něj místo, musí pronikat za hranice. Stejný jev lze vidět ve všech kapitalistických zemích. Zeměkoule má však dosti prostoru pro všchny lidi, ale nemá dosti místa pro rozpínající se kapitál. Přitom žijí miliony lidí v bídě a nouzi a my bychom dovedli v Evropě spotřebovat všechno bohatství, které zde kapitalismus vyrobí. Nutnost, že kapitál musí pronikat za hranice, není přírodní zákon, ale zákon kapitalistický, protože kapitalismus nemůže ani nechce svým vlastním dělníkům vrátit to, co oni mu dali. Kdyby tak činil, přestal by být kapitalismem. Proto musí ven, za hranice, proto se mluví přes bídu a nouzi o přebytku, protože kapitalismus nepřeje vlastnímu lidu to, co vyrobil. To je jedna z nejbrutálnějších zásad, která je zaměřena proti vlastnímu lidu, protože prostě kapitalismus je lidu nepřátelský hospodářský řád!
Projev Karla Liebknechta na veřejném shromáždění v roce 1911
Kapitalistická světová politika je proto lidu nepřátelská politika, znamená rozšiřování vykořisťování do cizích zemí. Kapitalismus chce celý svět podmanit kapitalistickým zákonům. Přitom se mezinárodní kapitalismus seskupuje v určité státní útvary; jeho nástroji jsou vláda a státní moc. Tak naše armáda není nic jiného než nástroj kapitalistické světové politiky, kapitalistického vykořisťování. S její pomocí si chce kapitalismus každé země zajistit co největší podíl na pokladech zeměkoule. Jen tak můžeme správně hodnotit naše armády a závody ve zbrojení; musí se zbrojit, aby se mohlo v pravý čas udeřit, když je ohrožen svatý zisk! Protože se však za tímto účelem zbrojí ve všech státech, nikdo neví, zda případně nebude překvapen úderem druhého, a jen v tomto smyslu může být armádě připisována role „obránce vlasti“. Proto je také myslitelné jen všeobecné odzbrojení, protože jednostranné odzbrojení by učinilo zemi bezbrannou. Pro tuto obranu nepotřebujeme však stálé vojsko, k tomu stačí ozbrojený lid.
[Tato slova opět vyvolala bouřlivý souhlas.]
Ozbrojení lidu ale vládnoucí kruhy nechtějí, protože vojsko má být také útočným prostředkem a protože je armáda zapotřebí také uvnitř státu. Ozbrojený lid by si nenechal s ovčí trpělivostí všelicos líbit!
[Sál znovu reagoval živým souhlasem.]
Dnešnímu militaristickému systému, který má sloužit k útoku za hranice a k ujařmení vlastního lidu, nemůžeme my, jako sociální demokraté, povoliti ani muže, ani groše.
[Sálem zněl bouřlivý potlesk.]
Vstoupili jsme do stadia kapitalistického nasycování, trhy jsou neustále zaplněny, krize je chronická; to kapitalismu vnuká myšlenku uvolnit si prostor válkou, obrovským ničením výrobků. To působí na celém světě stálý neklid. Od minulého roku jsme ani hodinu neprožili v klidu a při tomto napětí dochází k přeskupování mocností jako obrázků v kaleidoskopu. Mocnosti samy nevědí, jak se věci utvoří. Proto obrovsky stoupá zbrojení, aby byly připraveny pro každou eventualitu! Přitom se žije ve stálém strachu z překvapení z druhé strany. V této situaci hraje balkánská otázka roli sudu se střelným prachem. Následkem této nervozity je horečná činnost špiónů. „Nemocný muž na Bosporu“ se nesmí uzdravit, protože chuť pozřít Turecko je stále větší a již by se bylo začalo s pojídáním, kdyby se každý nebál, že při tom přijde zkrátka. Po anexi Bosny, a především po zásahu Itálie, se dal balvan do pohybu a nikdo neví, kam se povalí. Otázka odzbrojení se zdá za této situace velmi vzdálená, vždyť všechny anglické pokusy Německo bryskně odmítlo. Takovéto šílené závody ve zbrojení tu ještě nebyly. Státy stojí proti sobě jako loupežníci, kteří chtějí jeden druhého přepadnout.
[Sálem zaznělo: velmi správně.]
Přes noc může Evropu ovládnout hrůza!
My, sociální demokraté, bojujeme proti této světové politice a žádáme odzbrojení. Jsme sice také pro světovou politiku, ale pro takovou, která znamená mírové šíření hospodářské kultury, avšak bez vykořisťování a utiskování cizích národů. Je to světová politika ve prospěch lidstva a národů; našim cílem je pozvolné a mírové šíření kapitalistických vymožeností. Žádáme však také šíření kultury uvnitř státu. Kapitalismus nechť konečně splatí dluh vlastnímu národu, místo toho aby povraždil jiné národy!
[Sálem opět zaznělo: velmi správně.]
Bojujeme proti světové kapitalistické politice, poněvadž přináší s sebou veliké a hrozné nebezpečí pro dělnickou třídu, a v tomto boji je nám každý prostředek, byť sebemenší, dobrý. Proto se také zabýváme omezováním zbrojení a odzbrojením. Toto odzbrojení není žádná utopie. My víme, že moc proletariátu je obrovská, že vládnoucí třídy jsou stále více zaháněny do obraného postavení proti nim a tím jsou nuceny přistupovat i na ústupky v otázce odzbrojení.
Abychom tuto moc prosadili, je nutná pevná organizace a neúnavné šíření vědomostí mezi proletariátem. Že organizovanost je nejhroznější zbraní proletariátu, to vědí vládnoucí kruhy tak dobře, že ve všech státech horečně pracují na tom, aby mohly zasadit ránu spolčovacímu právu dělníků. Moc dělnické třídy se však musí prosadit ve všech zemích, proletariát musí mezinárodně stát bok po boku, podat si přes hranice ruce k mírovému svazku s rozhodnutím udržet mír v zájmu lidstva, kultury a příštích pokolení, která chtějí žít přece v lepších poměrech, než žijeme my dnes.
[V sále se ozýval živý souhlas.]
Tento boj je součástí našeho třídního boje. To znamená stát pospolu a posilovat organizování proletariátu, to znamená proletariát naplnit duchem třídního boje, duchem vzdoru a rozhodností odvážit se všeho, abychom lidstvo zachránili před nebezpečím světové války!
[Účastníci shromáždění Liebknechtův projev odměnili dlouhým, bouřlivým potleskem. Když potlesk dozněl, ujal se slova „liberecký Liebknecht“ Karel Kreibich. Sotva však řekl několik vět, shromáždění bylo rozpuštěno. Účastníci shromáždění proti rozpuštění bouřlivě protestovali a sál se jen pomalu vyprazdňoval.]