V pátek 15. ledna 2016 uplynulo 97. výročí zavraždění revolucionářů Karla Liebknechta a Rosy Luxemburg, patřících k levicovému křídlu německých a polských socialistů. Nemalou vazbu měli i na liberecké dělníky, mezi kterými Liebknecht v roce 1912 vystoupil se svým projevem, který také najdete v tomto článku.

Liebknecht a Luxemburg byli mezi prvními, kdo si všiml odtržení vůdců sociální demokracie od řadových členů a stoupenců socialistických myšlenek, které měli tito vůdci zastupovat. Kritizovali bezcharakterní politiku socialistických poslanců i představitelů odborů upřednostňujících spolupráci s tehdejšími elitami, namísto dříve deklarovaného boje za zájmy pracujících.

Luxemburg a Liebknecht ovšem neodsuzovali pouze byrokracii ve vlastních řadách, ale nekompromisně napadali také státní byrokracii, nacionalismus a klerikalismus, odmítali „prušácký“ militarismus. Zejména Liebknecht proslul svou protiválečnou aktivitou nejen v Říšském sněmu, když se snažil ukázat, že nepřítel je doma. Tedy že nepřítelem pracujících nejsou pracující jiných národů, proti kterým byli nuceni válčit na frontě a se kterými sdíleli stejný úděl vykořisťování a útlaku, ale že jejich zásadním nepřítelem je vlastní vláda a kapitalisté, kteří válku rozpoutali ke svému dalšímu obohacování.

Rosa Luxemburg se věnovala teorii kapitalismu a jeho krizí, národnostní otázce nebo zaměstnanecko-zaměstnavatelským vztahům. Zdůrazňovala protikladné zájmy zaměstnavatelů i státu na jedné a pracujících na druhé straně, z čehož plynula její podpora stávkovému boji namísto politiky „parlamentního kretenismu“ orientujícího se čistě na voličské hlasy.

Za tyto odvážné názory byli Luxemburg a Liebknecht uvězněni. Po válce stáli v prvních řadách revolučního boje za zásadní sociální přeměnu společnosti v duchu solidarity a spravedlnosti, stojící na zdola vznikajících radách pracujících a jejich zástupců.

To už ale bylo na německé elity moc. Obratně využily zbyrokratizovaných vůdců sociální demokracie (prezidenta Eberta, předsedu vlády Scheidemanna a ministra obrany Noskeho) k potlačení revolučního hnutí, ohrožujícího teplá místa zaprodaných rádobysocialistů i skutečnou moc elit, v jejichž prospěch vládli. Z rozhodnutí sociálně-demokratických představitelů bylo revoluční hnutí potlačeno s využitím pravicových polovojenských jednotek Freikorps, které v lednu 1919 v ulicích Berlína zabily několik stovek nejradikálnějších dělníků. Podařilo se jim zadržet také Rosu Luxemburg a Karla Liebknechta. Ti byli po několikahodinovém výslechu a mučení 15. ledna 1919 nemilosrdně zavražděni. Tak si vážení páni podnikatelé, finančníci a velkostatkáři, zastoupení jejich sociálně-demokratickými loutkami, představovali demokracii.

7 let před tím, 11. srpna 1912 vystoupil Karl Liebknecht v libereckém Koloseu s projevem Demokracie na postupu (viz níže), ve které trefně upozornil na hranice kapitalistické demokracie. Za tímto účelem přenocoval v hotelu nacházejícím se v jádru městské památkové zóny, v dnešní správní budově Magistrátu města Liberec. Tuto skutečnost potvrzuje i kniha Jaroslava Zemana s názvem LIBEREC, urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky: „V někdejším hotelu Central pobýval v roce 1912 významný německý socialista Karl Liebknecht (1871-1919), zavražděný ultrapravicovými nacionalisty.“

Společenský dům Koloseum byl postaven v roce 1877 ve Starých Pavlovicích a stal se známou výletní restaurací, kde se mimo jiné konaly dělnická setkání (ovšem pod dohledem vládního cenzora), jejichž uspořádání magistrát nepovolil na území někdejšího města Liberce. Protože byl o socialistické setkání velký zájem, Koloseum se hustě zaplnilo lidmi, kteří přišli vyjádřit své rozhořčení nad tehdejším stavem společnosti, vyslovit své sympatie se socialistickým hnutím a vyslechnout projevy řečníků, zejména Liebknechta.

Dnes je Koloseum provozováno společností MCU Koloseum, o. p. s., která se sice chlubí poskytováním bohulibých služeb, avšak příliš nevybočuje ze současného trendu znepřístupňování veřejného prostoru veřejnosti. Širší areál Kolosea byl dříve příjemným a zajímavým místem tyčícím se nad údolím, kterým protéká řeka Nisa a jehož klid občas lehce vyruší jen zápasy na nedalekém fotbalovém stadionu. Řešení areálu Kolosea umožňovalo, aby se tam člověk mohl schovat před každodenním shonem bez ohledu na to, zda bylo v samotném Koloseu zrovna otevřeno. Ve zdejším parku nacházely své útočiště děti z okolních domů i paneláků, byl zde prostor i pro veřejné akce. Nyní je areál sice upravený podle šablony, ale oplocený, pod zámkem a pod dohledem kamer. Vstoupit do něho je možné pouze ve vymezený čas a podle vylhaných pravidel, určených soukromou „obecně prospěšnou společností“.

K historické i moderní podobě Kolosea jsme získali vyjádření pracovníka Národního památkového ústavu Petra Freiwilliga:

„Hostinec zvaný Colloseum vznikl v roce 1877 na místě statku a pozdějšího pohostinství, které roku 1874 vyhořelo. Jednalo se o rozlehlou patrovou stavbu završenou mansardovou a později valbovou střechou. Západně od hlavní budovy byly situovány konírny. V interiéru se nacházel velký sál s galeriemi, místo konání mnohých schůzí a shromáždění spjatých s dělnickým hnutím (mj. projev Karla Liebknechta v roce 1912, pozdrav dělníků Říjnové revoluci v roce 1917). Po roce 1921 bylo toto místo spjaté s Komunistickou stranou Československa, proběhla tu ustavující schůze německé sekce KSČ v březnu 1921 (vystoupili zde mj. Karl Kreibich, Bohumír Šmeral, Stanislav Kostka Neumann či Marie Majerová). Mezi roky 1954–1975 objekt sloužil jako skladiště. V roce 1964 došlo k prohlášení stavby kulturní památkou. V letech 1977–1981 proběhla jeho celková rekonstrukce a dostavba podle plánů Stavoprojektu (architekt Josef Patrný), při které zůstaly zachovány obvodové zdivo, hmota a rozvržení fasády. Vzniklo zde společenské centrum s restaurací, opětovně rekonstruované po požáru v roce 1984. V této době se zde konala mnohá shromáždění Komunistické strany. Pět let po této rekonstrukci bylo Koloseum rozhodnutím vlády ČSR ‚povýšeno‘ mezi národní kulturní památky. Tohoto statutu požívalo pouze dvě léta, do roku 1991, kdy se vrátilo zpět mezi ‚obyčejné‘ kulturní památky.

Od roku 2006 v objektu sídlí Mezinárodní centrum tělesně postižených Universium, které získalo evropskou dotaci na celkovou rekonstrukci areálu. Ta proběhla v roce 2014, přičemž však bylo pominuto, že se jedná o kulturní památku. To se odrazilo ve zcela nesprávné formě obnovy, která tvář Kolosea nevratně poškodila (kontaktní zateplení fasád, plastová okna, nevhodná barevnost atd.). Další negativum představuje zprivatizování dosud veřejně přístupného okolí budovy včetně parčíku na ostrožně, které bylo obehnáno odpudivým typovým plotem z žárově zinkovaných dílců. Příprava projektu probíhala bez konzultací s orgány státní památkové péče, tedy v rozporu se zákonem. K této situaci došlo pochybením konkrétních úředníků libereckého magistrátu, které vyústilo ve vydání stavebního povolení dle předložené projektové dokumentace. Ačkoliv památkový zákon jasně stanoví, že rozhodné je zapsání objektu v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, nejen zástupci Universia, ale i pracovníci stavebního úřadu se vymlouvali na skutečnost, že památková ochrana nebyla zanesena v katastru nemovitostí. Ačkoliv zahájení stavebních prací Národní památkový ústav zaznamenal a formou podnětu neprodleně oznámil správnímu orgánu státní památkové péče, tj. Magistrátu města Liberec, k zastavení stavby nedošlo a ta – navzdory medializaci případu – pokračovala nerušeně dál. Odpovědné orgány v rozporu se svou zákonnou povinností nijak nekonaly. Situace vyvrcholila návrhem na zrušení prohlášení objektu kulturní památkou, podaný vlastníkem, MCU Koloseum, v červnu 2014 na Ministerstvo kultury ČR. Dotčené orgány na úseku památkové péče, tj. Magistrát města Liberec, Krajský úřad Libereckého kraje a Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, se vzhledem ke ztrátě památkových hodnot stavby v průběhu rekonstrukce k návrhu vyjádřily kladně. Ministerstvo kultury tak vyhovělo žádosti vlastníka, a v září téhož roku rozhodlo o zrušení prohlášení objektu kulturní památkou.“

Na závěr zveřejňujeme českou verzi projevu Karla Liebknechta s názvem Demokracie na postupu, který původně vyšel německy v dělnickém deníku Vorwärts č. 183 z 13. srpna 1912.

---

Demokracie na postupu

Karl Liebknecht

Na celé zeměkouli se dějí mocné státní změny, které vedou k pokračující demokratizaci ústavního života nejen v Evropě, ale také v zámořských státech. Ovšem tento proces se často vyvíjí ve formách, které se nám jeví mimořádné a nepochopitelné. Připomínám vám velké demokratické přeměny na Blízkém i Dálném východě; dále připomínám také to, že se v Evropě stále objevují návrhy, aby bylo volební právo reformováno v liberálnějším smyslu. V Anglii předložila Asquithova vláda dolní sněmovně návrh zákona, který poskytuje všeobecné, rovné a přímé volební právo v nejširším rozsahu občanům Anglie a který patrně uzákoní také volební právo pro ženy. Ve Francii je zaváděno poměrné volební právo, které se jen málo liší od našich programových požadavků. Také v Uhrách se stala demokratizace volebního práva nezbytnou nutností, třebaže se nemůžeme zbavit obavy, že reforma volebního práva bude všemocnou šlechtickou oligarchií zfalšována. V Itálii je volební právo propůjčováno dokonce i analfabetům. Tím se však dotýkáme hranice demokracie.
Ozývají se hlasy, které říkají, že reforma volebního práva, která politicky nezralým lidem propůjčuje bez okolků politickou zletilost, není zákonodárství pokrokové, ale reakční; protože každé všeobecné a rovné volební právo předpokládá, že voliči odevzdáváním hlasovacího lístku vyjádří své přání. Vyjádřit čistou politickou vůli není však možné, když tiskové a shromažďovací právo je přiškrceno nebo když nízká kulturní úroveň mas usnadňuje jejich zneužití k reakčním a pro ně zkázonosným plánům. Vzpomeňte na velikého císaře Francouzů Napoleona Bonaparta a na jeho nástupce na císařském trůně Francie Napoleona III. Vzpomeňte na to, jak tento odvážný pučista plebiscitem, tj. všeobecným lidovým hlasováním, zničil republiku a založil své panství. Domněle demokratické volební právo bez důkladného politického vzdělání mas, nebo bez práv, která tento proces umožňují, působí reakčně.

Nejdůležitějším doplňkem demokratizace ústavy je demokratizace správy, bez níž také liberální volební právo umožňuje lidu jen omezený vliv na vládu, která se musí opírat o mnohem silnější a důkladnější prostředky, jako jsou pušky, šavle, bajonety a děla. Za školní příklad vezměme pruský spor o ústavu. Tehdy v šedesátých létech, když buržoazie vážně usilovala o spojení s feudálním junkerským státem, když vykonávala své právo povolovat státní rozpočet, když Bismarckovi odmítla povolit úvěry na zbrojení, nechal ‚železný kancléř‘ parlament protestovat a vydávat usnesení, ale dělal, co sám chtěl. Politická bezpáteřnost liberalismu mu přišla na pomoc. Mohl slavit triumf, když slyšel z úst týchž ubohých liberálních dušiček slova pokání: ‚Pater, peccavi! – Otče, zhřešil jsem!‘

Již Lassalle svého času velmi jasně vyjádřil podstatu věci, když pravil, že moc je právo! Základnou ústavního života není ústavní listina. Jeho skutečným základem jsou mocenské poměry tříd a jejich organizací, jako jsou církev, škola, armáda, finančníci a velkoprůmyslníci. Lidové masy však zcela bez politického významu nejsou, i když se o nich mluví v ústavních listinách jen velmi málo. Protože kapitalisté potřebují dělníky, aby je mohli vykořisťovat, stát potřebuje vojáky, aby je nechal krvácet za cizí zájmy – kapitalisté vůbec nemohou bez proletariátu žít a jeho zkáza by znamenala zároveň i jejich vlastní zkázu. Když statistické tabulky, které se objevily před několika týdny, konstatovaly v Německu stálé snižování porodnosti, psaly měšťácké listy dlouhé články plné nářku, které zkoumaly velmi široce příčiny tohoto jevu. Ne proto, že se hnulo sociální svědomí měšťáků; protože my jsme již stokrát poukazovali na to, v jaké bídě vyrůstá proletářský dorost; my jsme již dávno poukazovali na to, že každý proletář je ohrožen třikrát více nebezpečím, že podlehne neúprosné smrti než zámožný měšťan. Ale nyní, protože stát vidí ohrožený vojenský dorost a kapitalisté se začínají bát o své objekty vykořisťování, dostávají pánové, kteří tak dlouho bezohledně vyčerpávali lidské síly, z toho strach. Z toho je vidět, že proletariát je pro kapitalistický řád a kapitalistické hospodaření nutný, že je základní oporou tohoto ‚nejlepšího ze všech světů‘, v kterém úpí, a že se bídně zhroutí celá skvělá nadstavba kapitalistického světa, když se zřítí jeho opora. Význam proletariátu, který je jemu vlastní, se zvyšuje, stoupá a je umocňován organizací mas, která dává jejich snažení pevnou vůli a jasný cíl. To není narychlo sehnaný houfec lidí, který vzplane jako sláma nadšením při návštěvách panovníků a císařských parádách!

[V této části cenzorsky zasáhl přítomný vládní komisař a přerušil řečníka, což se setkalo s velkou nevolí v sále, vyjadřované hlukem a výkřiky. Řečník následně dokázal cenzorské opatření obejít následujícími slovy.]

Přirozeně já nevím, jak to vypadá v Rakousku, já mluvím jen o císařských parádách v Německu.

[Na tato slova reagovalo shromáždění v sále živou veselostí a voláním: V Rakousku je to také tak! A řečník pokračoval dále.]

Organizace mas si vynucuje, aby se na ni postupně braly ohledy v ústavě i v politice. Ale dokud se neprosadí svobodná volba správních úředníků, pokud se nestane liberální samospráva základem celého života státu, dotud bude panovat absolutismus, v jedné zemi mírněný lajdáctvím [veselost v sále], ve druhé úkladnými vraždami, ve třetí neškodným působením správního soudu. Přátelé demokracie by se mohli z pozorování některých soudobých jevů z demokracie zbláznit! V Americe vidíme, že je politický život otrávený, ačkoliv země má veskrze demokratickou organizaci. Tam, jako ve svobodném Švýcarsku, jsou dělníci, kteří se bouří proti všemocnému kapitálu, brutálně týráni, ubíjeni a stříleni. To stojí za zamyšlení! Cožpak demokracie podvádí naděje, které jsou do ní vkládány, a vede, je-li třeba jako v Americe, oklikami k politické tyranii? Švýcarsko, Briandova Francie a Amerika jsou jistě demokratické země, ale potvrzuje se na nich pravdivost jen jediné věty, že moc je právo. Kapitál je mocnější než práce, ovládá ve skutečnosti stát a mění také smysl demokratické ústavy v její striktní opak. Politická demokracie, to jest politická rovnost, odporuje kapitalismu, jehož základem je nerovnost. Zdravá demokracie nemůže spočívat jenom na politických zákonech; musí spočívat na demokratickém hospodářském řádu, jenž je cílem socialismu. Každý krok vpřed, který učiníme na dráze sociálního a politického pokroku, znamená por naše nepřátele ztracenou bitvu. Protože je Prusko v Německu a střední Evropa jejich hlavní oporou, má boj o volební právo v Prusku veliký význam nejen pro německý proletariát, ale také pro proletariát celé střední Evropy. Ten může být veden pouze na základě pevné organizace, která bude tak silná, že zruší moc vládnoucích sil, která se neopírá o jejich počet, ale o jejich uváženě vybudovanou organizaci. Proto tak voláme každého, aby sám podle svých nejlepších sil spolupracoval na společném díle celého lidstva a přinesl svůj díl obecnému dobru.

My, sociální demokraté, nepotřebujeme lidi, kteří ponesou pouze naše jméno, kteří nám budou dávat při volbách své hlasy; potřebujeme v našich organizacích muže a ženy, kteří všechny své síly věnují vznešenému cíli osvobození proletariátu z pout hospodářského a politického útlaku a kteří jsou ochotni vlastní krví potvrdit své přesvědčení! Naše doba žádá vážné charaktery, muže a ženy, z nichž je každý bojovníkem, protože náplní naší doby je boj. Nikdo toho nebude litovat! Ať nám již boj přinese jakékoli okamžité výhody, všechny se ztratí za obohacením vnitřního života a posílením mravní síly proletariátu, kterou mu dala sociální demokracie a třídní boj v minulosti i dnes!

[Projev byl zakončen bouřlivým potleskem v celém sále.]

Share this post: