„Stejně jako dělové koule válcují slabá stébla trávy, která ještě včera jemně vlála ve větru, a drtí je k zemi, tak i síly imperialismu, poháněné kapitalismem, smetly proletářské mírové demonstrace a naděje. Svět je nyní v plamenech. Zuří válka, jakou svět dosud nezažil…“ Toto napsala německá revoluční socialistka a bojovnice za emancipaci žen Clara Zetkin po vypuknutí první světové války v roce 1914. Zveřejňujeme překlad jejího článku, který ani po více než 110 letech neztratil na aktuálnosti ve vztahu k probíhajícím imperialistickým konfliktům i k prohlubující se krizi péče.
Newyorský „Vorwärts“, týdenní vydání „Neu Yorker Volkszeitung“, publikoval článek na toto téma z pera naší vážené soudružky Clary Zetkin, jehož shrnutí uvádíme dále.
Touha mezinárodního proletariátu po míru se ukázala jako bezmocná v zabránění světové válce. Stejně jako dělové koule válcují slabá stébla trávy, která ještě včera jemně vlála ve větru, a drtí je k zemi, tak i síly imperialismu, poháněné kapitalismem, smetly proletářské mírové demonstrace a naděje. Svět je nyní v plamenech. Zuří válka, jakou svět dosud nezažil…
Bylo to nutné?
Dělnictvo za socialismus
Stanné právo nám znemožňuje hledat odpověď. Stojíme tváří v tvář skutečnosti, že hnací síly kapitalismu překročily hranice mírového rozvoje. Důsledky jsou nevyčíslitelné, protože ať už válka přinese jakékoli změny na mapě Evropy, je jisté, že nebude vedena až do konce, aniž by to mělo obrovský dopad na ekonomiku jednotlivých národů a na světový trh. Právě tato úvaha vyžaduje, aby se dělnická třída v ještě větší míře stala vědomým nositelem historického procesu vývoje směrem k vyššímu společenskému řádu socialismu.
Bylo by nehodné socialistických žen sledovat tyto historické události se založenýma rukama, které z jejich současnosti připravují budoucnost. Doba je volá k velkým úkolům, jejichž splnění vyžaduje veškerou oddanost, nadšení a sebeobětování, které pramení z „věčného ženství“ jejich povahy a jejich přesvědčení.
Válka a hlad
Dvojčetem války je hlad. Jeho svraštělá, nemilosrdná ruka klepe na dveře každé rodiny, jejíž živitel je na bojišti… Nezaměstnanost se šíří rychleji než jakákoli epidemie; v jejím důsledku přichází úzkost, hlad, nemoci a dětská úmrtnost. Co přinese zima? Tuto otázku si kladou miliony lidí…
Zde máme široké pole, na kterém mohou socialistické ženy bojovat bitvy, které jsou zároveň bitvami za jejich práva jako lidských bytostí. Tato chvíle vyžaduje jejich veškerou sílu. A tak socialistické ženy pokojně spolupracují s buržoazně nacionalistickou „Ženskou službou“ a také s jejími zástupkyněmi v komunálních orgánech, aniž by se však připojily k její organizaci, která by je v jejich práci brzdila. Naše soudružka Frau Zietz nedávno napsala článek, v němž poukazuje na nezbytnost takové činnosti a na hranice, kterými se musí v každém případě řídit.
Veškerá láskyplná pomoc a podpora samy o sobě nejsou schopny otřást základy kapitalistické společnosti.
Nezbytná pomoc žen
Pokud jsou obce skutečně odhodlány zastavit příliv blížícího se utrpení, nemohou se obejít bez pomoci našich soudružek. Ty totiž do humanitární práce vnášejí znalosti a vzdělání získané v Socialistické straně a odborech, stejně jako praktické zkušenosti, které nabyly jako proletářky. Vědí, jak najít cestu k těm hrdým a citlivým trpícím v podkrovích a sklepech, kteří o pomoc nepožádají, a umí najít soucitná slova, která jim uvolní jazyk. Mají bystré a pronikavé oko, které vidí, kde a jaká pomoc je potřeba. Více než kdokoli jiný umí „otevřít ústa za němého a za věc všech opuštěných.“ Žádné almužny; pomoc a práce jako společenská povinnost, to je požadavek, který přesvědčivě kladou všem veřejným orgánům. A naše ženy musí navíc usilovat o probuzení socialistického ducha, proletářské třídní solidarity, v těch, kterým pomáhají; neboť je třeba si uvědomit, že veškerá láskyplná pomoc a podpora samy o sobě nejsou schopny otřást základy kapitalistické společnosti.
Udržujte naši organizaci
Válka ztenčila řady našich politických a ekonomických organizací. Je na ženách, aby dohlédly na to, že uvolněné nitky nejsou zcela zpřetrhány. Když mluvíme o zachování organizací, máme na mysli především ducha, který v nich přebývá. Jednou z nejdůležitějších metod zachování tohoto ducha je šíření našeho tisku, který i přes válečnou vřavu a hromady trosek musí udržovat vlajku mezinárodního socialismu vztyčenou a neposkvrněnou.
Otupující účinek války
Mezinárodní socialismus! Nezní tato slova jako výsměch? V době, kdy se zástupci proletariátu měli sejít ve Vídni, aby uzavřeli smlouvu o míru a svobodě národů, desítky tisíc synů lidu vydechovaly naposledy na bojištích, další desítky tisíc ležely a sténaly v polních nemocnicích, a ta smrt a ta zranění byla způsobena bratrskou rukou. Stovky tisíc, ba miliony lidí, bez ohledu na to, jakou uniformu nosí, prohlašují se zaťatými zuby: „Nechceme, ale musíme. Práva a nezávislost naší vlasti jsou ohroženy.“ Válka má svou vlastní logiku, své vlastní zákony a normy. Vytváří atmosféru, která sice vyvolává hrdinství, ale na druhé straně, ať už to bojovníci chtějí nebo ne, často probouzí zvíře, které dřímá v podvědomí člověka. Dopisy z fronty dokazují otupění duše a smyslů vůči hrůzám bitvy, otupění, které se v mnoha případech vyvine v brutalitu a bestialitu. Noviny popisují nejhorší zvěrstva, která údajně spáchali občané za hranicemi Německa ve jménu vlastenectví proti invazním německým vojákům, ano, dokonce i proti zraněným a těm, kteří se o ně starají. I když jsou popisy těchto činů enormně přehnané, jak se domníváme, stále je v nich více než dost barbarství.
„Pomsta“ za „urážky“
Ale neklamou nás naše uši? Podobné barbarství má „pomstít“ tyto zločiny. To čteme v části buržoazního tisku. Za každého zlomyslně zastřeleného Němce bude vypálena jedna vesnice. „Berliner Neueste Nachrichten“ jde ještě dál a požaduje vyklizení okupovaných oblastí od všech obyvatel… Každý, kdo bude 24 hodin po vydání vyhošťovacího příkazu spatřen v civilním oděvu v zakázaných oblastech, by měl být zastřelen jako „špion“. Ruku v ruce s obhajobou barbarství jde samozřejmě i hanobení cizích národů, o jejichž přátelství se Německo ještě včera snažilo, a zlehčování jejich přínosu k pokroku lidstva. Je to, jako by byly porušeny všechny normy, podle nichž se v životě národů měřilo právo a spravedlnost, a zfalšovány všechny váhy, jimiž se vážila hodnota národních věcí. Světový ideál proletářské solidarity, bratrství národů, se zdá být opravdu daleko. Je možné, že válka ničí nejen lidské životy, ale i lidské cíle?
My, socialistické ženy, slyšíme hlasy, které v této době krve a železa stále mluví tiše, bolestně, ale přesto utěšujíce o budoucnosti. Buďme jejich tlumočnicemi pro naše děti. Chraňme je před drsným, bezohledným zvukem myšlenek, které dnes naplňují ulice a v nichž levná rasová hrdost dusí lidskost.
Všechny národy přispěly k civilizaci
Ne, tisíckrát ne. Nedovolme, aby pracující masy zapomněly, že válka byla způsobena celosvětovými ekonomickými a politickými komplikacemi, a ne ošklivými a opovrženíhodnými osobními vlastnostmi národů, s nimiž Německo bojuje. Mějme odvahu, když slyšíme nadávky na „zrádnou Británii“, „degenerované Francouze“, „barbarské Rusy“ atd., odpovědět poukazem na neodstranitelné bohatství, které tyto národy přispěly k lidskému rozvoji, a na to, jak pomohly k rozkvětu německé civilizace. Němci, kteří sami tolik přispěli k mezinárodnímu pokladu civilizace, by měli být schopni při posuzování jiných národů uplatňovat spravedlnost a pravdivost. Poukažme na to, že všechny národy mají stejné právo na nezávislost a autonomii, za jejichž zachování Němci bojují…
My, socialistické ženy, slyšíme hlasy, které v této době krve a železa stále mluví tiše, bolestně, ale přesto utěšujíce o budoucnosti. Buďme jejich tlumočnicemi pro naše děti. Chraňme je před drsným, bezohledným zvukem myšlenek, které dnes naplňují ulice a v nichž levná rasová hrdost dusí lidskost. V našich dětech musí vyrůst jistota, že tato nejstrašnější ze všech válek bude poslední. Krev padlých a zraněných nesmí být proudem, který rozděluje to, co spojuje současné utrpení a budoucí naději. Měla by být jako cement, který to všechno navždy trvale spojí.
Justice, 19. listopadu 1914, s. 2. Vzrušující výzva v době války
„Gleichheit“ potlačen
Pokud muži musí zabíjet, jsme to my ženy, kdo musí bojovat za život. Pokud muži mlčí, je naší povinností promluvit.
„Humanité“ zveřejňuje zprávu švýcarského korespondenta, že časopis „Gleichheit“, vydávaný ve Stuttgartu a redigovaný naší známou soudružkou Clarou Zetkin, byl zakázán a její „Výzva socialistickým ženám“ zabavena. Toto opatření württemberské vlády následovalo po projevu, který Clara Zetkin pronesla v neděli 6. prosince na stranické schůzi ve Stuttgartu. V něm ostře kritizovala postoj většiny sociálnědemokratické frakce v říšském sněmu. Na závěr jejího projevu opustili sál místní výkonný výbor strany a asi třicet delegátů, takže v sále zůstalo téměř sto delegátů. Tito delegáti přijali usnesení, v němž blahopřáli Karlu Liebknechtovi k tomu, že v říšském sněmu hlasoval proti dalším válečným úvěrům.
Číslo časopisu „Gleichheit“ z 27. listopadu obsahovalo vzrušující článek Clary Zetkin s názvem „Výzva socialistickým ženám všech zemí“. V něm napsala: „Čím déle válka trvá, tím více se odhalují masky, které oklamaly tolik lidí. Válka se ukazuje v celé své nahé ošklivosti jako válka kapitalistického dobývání a světové nadvlády.“ Vyzývá socialistické ženy všech zemí, aby zachovaly starý sociálnědemokratický ideál a nenechaly se unést všudypřítomným šovinismem. Říká: „Pokud muži musí zabíjet, jsme to my ženy, kdo musí bojovat za život. Pokud muži mlčí, je naší povinností promluvit.“
Určitý počet výtisků časopisu „Gleichheit“ byl odeslán přes švýcarské hranice, než bylo vydání zabaveno.
„‚Gleichheit‘ potlačen“, Justice, 17. prosince 1914, (anon.) str. 1.
Z anglického textu The Duty of Working Women in War-Time zveřejněného na webu Marxists Internet Archive přeložil kolektiv Libereds.