Ačkoli některé otázky následujícího textu byly rozřešeny nečekaným svržením brutálního Asadova režimu, zveřejňujeme překlad tohoto článku z důvodu cenné analýzy situace v Sýrii i jejích aktérů. Zatlačení režimu do kouta, jak píše Dilara Lorin, respektive jeho nedávné svržení „by mohlo dát prostor obyvatelům syrských měst a vracejícím se uprchlíkům, aby obnovili boj za demokracii a práva dělnické třídy, navázali na zkušenosti arabského jara a spojili boj proti diktatuře s bojem za socialismus.“
Po uzavření dohody o příměří mezi Izraelem a Hizballáhem se občanská válka v Sýrii opět rozhořela. Islamistická aliance různých ozbrojených sil se snaží podkopat vládu diktátora Asada. Haiʾat Tahrír aš-Šám (HTS; Výbor pro osvobození Levanty), nástupce Fronty al-Nusra (později přejmenované na Džabhat Fath aš-Šám; Fronta dobytí Levanty), v posledních dnech ovládá stále více oblastí z Idlibu. V sobotu její bojovníci postoupili do druhého největšího syrského města Aleppa.
Mnozí civilisté si oddechli, že Asadova armáda a mocenský aparát slábnou. Agrese Asadova režimu proti Aleppu byla brutální: za podpory ruského letectva byla velká část města proměněna v trosky. Když jeho síly město znovu dobyly, byly tisíce lidí zatčeny a vystaveny mnohaletému mučení v přeplněných věznicích. Desetitisíce lidí byly zabity, mnohem více lidí bylo vysídleno a od té doby žijí ve stanech v obrovských uprchlických táborech v nejistých podmínkách.
Co je HTS?
HTS byla založena v roce 2017 v reakci na mírová jednání mezi Tureckem, Íránem a Ruskem, která se konala v Astaně (hlavní město Kazachstánu). Ty vedly k omezenému příměří a rozdělení moci a k částečné stabilizaci oblastí kontrolovaných Asadem. Vedoucí představitelé HTS však taková jednání důrazně odmítají, pokud jejich součástí není odstoupení diktátora Asada. Ačkoli je skupina v médiích obviňována z napojení na al-Káidu (Organizace základny džihádu), HTS se od této organizace v letech 2017/2018 oficiálně oddělila a distancovala se od ní. Ve veřejných prohlášeních vůdce HTS je stále zřetelnější přihlášení se k nacionalismu. HTS lze klasifikovat jako islamistickou, džihádistickou skupinu, která se však stále více vyvíjí směrem k nacionalističtější orientaci. Odklon od mezinárodního džihádismu, který neuznává státní hranice, k političtějšímu výkladu islámu je patrný mimo jiné v tom, že se mluvčí HTS prezentují jako legitimní političtí aktéři. Požadují vyškrtnutí své organizace z mezinárodních teroristických seznamů, aby tak vytvořili základ pro jednání.
Turecko
HTS je krom jiných podporováno Tureckem. Je docela možné, že Turecko dalo této operaci dokonce zelenou, protože může situace chytře využít k prosazení vlastních zájmů. Hraniční přechod z Idlibu do oblastí kontrolovaných tureckými milicemi v Bab al-Hawa zůstává otevřený a brání tomu, aby byl Idlib zcela izolován.
Turecké milice zároveň zintenzivňují útoky na kurdskou autonomní oblast Rojava. Prezident Erdoğan se snaží využít současného mocenského vakua, aby Kurdy co nejvíce oslabil. Případná spolupráce s povstalci z HTS navíc Erdoğanovi nabízí prostředek k vyvíjení tlaku na Asada. Nedávné sblížení mezi Ankarou a Damaškem naznačuje, že on sám vnímá HTS pouze jako prostředek k dosažení cíle a podporuje ji jen proto, aby mu Asad učinil lepší nabídku.
Pokud bude takové dohody dosaženo, lze předpokládat, že Asad Kurdy obětuje a Turecko bude moci nadále sledovat své cíle. Je docela možné, že velká část uprchlíků v Turecku bude deportována nebo vyhnána do těchto oblastí. To by znamenalo návrat do válečné a krizové zóny, kterou charakterizuje hlad, zničená infrastruktura a sotva použitelné bydlení. Tímto způsobem by Turecko mohlo zabít několik much jednou ranou: deportovalo by uprchlíky, získalo by volnou ruku proti Rojavě a zároveň by posílilo vlastní geostrategickou pozici. Asadova armáda se stáhla a pravděpodobně se pokusí přeorientovat své síly, aby mohla v blízké budoucnosti zahájit protiútok proti povstalcům.
Proč se to děje právě teď?
Skutečnost, že tato operace byla provedena právě teď, nelze oddělit od závažného mezinárodního vývoje. Síly, které byly schopny udržet Asada u moci krvavým způsobem (Írán, včetně zejména Hizballáhu, a Rusko), jsou v současné době vázány jinde. Rusko od začátku války na Ukrajině stále více stahuje ze Sýrie pozemní jednotky. Hizballáh, který rovněž masivně přispěl ke stabilizaci Asadova režimu, byl značně oslaben nedávnou válkou mezi Izraelem a Libanonem. Asad má od roku 2017 potíže se stabilizací svých vojenských řad. V současné době se nachází v Rusku, což je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se Aleppo opět proměnilo v trosky v důsledku leteckých úderů.
HTS, která se v současné době přesouvá na jih, se s Asadovými silami setká nejpozději v Homsu. Homs, třetí největší město Sýrie, je nejen strategicky důležitou základnou, ale také místem, kde se nacházejí vojenské akademie země.
Vyhlídky
Ze současného vývoje jsou zřejmé zejména dvě věci: zaprvé, občanská válka v Sýrii nikdy skutečně neskončila, ale nadále skrytě doutná, a zadruhé, velká část obyvatelstva touží po svržení Asada. Není divu, že drúzský šejk ze Suvajdy na jihozápadě Sýrie projevil solidaritu s povstalci. Drúzské komunity již více než rok protestují proti Asadovu režimu a požadují změnu. Dědictví revoluce v Sýrii z roku 2011 je stále živé, ale jeho oživení je obtížnější než kdy jindy.
Jaký postoj by měli revolucionáři zaujmout tváří v tvář tomuto vzplanutí syrské občanské války? Jistě není důvod přát si, aby Haiʾat Tahrír aš-Šám nahradil Asada jakýmkoli islámským režimem. Pokud však jejich koaliční síly zatlačí režim do kouta, mohlo by to dát prostor obyvatelům syrských měst a vracejícím se uprchlíkům, aby obnovili boj za demokracii a práva dělnické třídy, navázali na zkušenosti arabského jara a spojili boj proti diktatuře s bojem za socialismus.
Potýkáme se však s různými problémy. Zatímco Asadova vláda je napojena na ruský imperialismus a Írán, syrská opozice přinejmenším částečně doufá v podporu Turecka a Západu. To platí i pro Rojavu, kde jsou stále umístěny americké jednotky. Kurdové z Rojavy, kteří tvrdí, že budují demokratickou a feministickou společnost, by samozřejmě měli být na straně těch, kteří chtějí svrhnout Asadovu diktaturu. A syrští povstalci by měli podporovat kurdské právo na sebeurčení. V těchto ohledech však obě strany selhaly. To odhaluje omezenost všech forem nacionalismu, dokonce i nacionalismu aktuálně či nedávno utlačovaných.
Zároveň je také zřejmé, že síly, které prosazovaly socialistickou a proletářskou perspektivu, neřešily ústřední úkol každé občanské války, nebo jen nedostatečně: rozvoj vlastních ozbrojených sil, tj. sil sebeobrany a dělnických milicí, které se samy mohly stát faktorem konfliktu.
Tyto rozpory může definitivně a trvale překonat pouze vedení založené na proletářském internacionalismu, pro které jsou rovná demokratická práva utlačovaných národností, žen, dělníků a všech náboženství krokem k socialistické Sýrii v rámci Spojených socialistických států Blízkého východu. Těchto cílů lze dosáhnout pouze tehdy, pokud se všichni, kdo o takovou perspektivu usilují, pustí do budování revoluční dělnické strany, a to i v podzemí a v hloubi boje.
Z anglického originálu Syria: New Flare-Up Of Civil War zveřejněného na webu League for the Fifth International přeložil kolektiv Libereds.