K letošnímu výročí Mezinárodního dne žen zveřejňujeme překlad článku „Den žen“ ruské revolucionářky Alexandry Kollontaj, který vyšel roku 1913 v novinách Pravda při příležitosti první oslavy Dne mezinárodní solidarity mezi proletářskými ženami. Tento den se v Petrohradě nesl ve znamení výzvy k jednotě dělnické třídy, ke kampani proti nedostatečným ekonomickým i politickým právům dělnic a k probuzení jejich sebevědomí.
„Den žen“
Alexandra Kollontaj
Co je to „Den žen“? Kdo jej potřebuje? Není to ústupek ženám z buržoazní třídy, feministkám a sufražetkám? Neškodí jednotě dělnického hnutí?
Takové otázky jsou stále ještě v Rusku slyšet, ale v zahraničí už nikoli. Život sám na ně již dal jasnou a výmluvnou odpověď.
„Den žen“ je článkem dlouhého a pevného řetězu ženského dělnického hnutí. Rozrůstá se, každým rokem se rozrůstá organizovaná armáda dělnic. Před dvaceti lety se dělnice tísnily v malých skupinkách odborů a jen jako světlé, osamělé body se mihly v řadách dělnické strany… Nyní je v Anglii přes 292 000 dělnic v odborech, v Německu asi 200 000 v odborovém hnutí a 150 000 v dělnické straně, v Rakousku 47 000 v odborech a téměř 20 000 ve straně. V Itálii, Maďarsku, Dánsku, Švédsku, Norsku a Švýcarsku – všude se ženy z dělnické třídy organizují. Ženská socialistická armáda čítá téměř milion členek. To je síla! Síla, s níž musí mocní tohoto světa počítat, když jde o životní náklady, o mateřské pojištění, o dětskou práci a zákony na ochranu ženské práce.
Byly doby, kdy si dělníci mysleli, že jen oni ponesou na svých bedrech břemeno boje proti kapitálu, že si se „starým světem“ poradí sami bez žen. Jakmile však žena z dělnické třídy vstoupila do řad těch, kdo prodávají svou pracovní sílu, hnána nutností, tím, že je manžel nebo otec nezaměstnaný, začali si dělníci uvědomovat, že ponechat ženy v pozadí, v řadách „neuvědomělých“ znamená poškodit jejich věc a brzdit ji. Čím více uvědomělých bojovníků, tím větší šance na úspěch. Jaké „vědomí“ má žena, která stojí u plotny, která nemá žádná práva ve společnosti, ve státě ani v rodině? Nemá žádné vlastní „myšlenky“! Všechno dělá podle příkazů otce nebo manžela…
Ne, bezpráví vůči ženám, jejich zaostalost, zakřiknutost a lhostejnost nejsou pro dělnickou třídu žádným přínosem, ba přímo jí škodí. Ale jak zapojit dělnici do hnutí, jak ji probudit?
Sociální demokracie v zahraničí nenašla hned správnou cestu. Dveře dělnických organizací byly dělnicím otevřeny dokořán, ale vstoupilo jich jen několik. Proč tomu tak je?
Protože dělnická třída si hned neuvědomovala, že dělnice je nejbezmocnějším, nejzbídačenějším členem této třídy. Že žena byla po staletí zastrašována, utlačována a pronásledována, a že k probuzení její mysli, k tomu, aby její srdce bilo hlasitěji a silněji, je třeba najít zvláštních slov, která pro ni jako pro ženu budou srozumitelná. Dělníkům nebylo hned jasné, že v tomto světě bezpráví a vykořisťování je žena utlačována nejen jako prodávající své pracovní síly, ale také jako matka, jako žena… Když tomu však dělnická socialistická strana porozuměla, beze všeho se postavila na obranu ženy v obou ohledech, jako námezdní dělnice i matky.
Ve všech zemích začali socialisté požadovat zvláštní ochranu ženské práce, pojištění matky a dítěte, politická práva pro ženy a obranu ženských zájmů.
Alexandra Kollontaj na Mezinárodním socialistickém kongresu v roce 1910
Čím jasněji chápala dělnická strana tento druhý cíl ve vztahu k dělnicím, tím ochotněji ženy vstupovaly do strany, tím jasnější jim bylo, že strana je jejich skutečnou obhájkyní, že dělnická třída bojuje také za jejich výlučně ženské naléhavé potřeby… Samotné organizované a uvědomělé dělnice udělaly mnoho pro objasnění tohoto cíle. A právě na ženách nyní spočívá hlavní tíha práce v získávání dělnic pro socialistické hnutí. Strany ve všech zemích mají nyní své zvláštní ženské výbory, sekretariáty a kanceláře. Tyto ženské výbory na jedné straně působí mezi méně uvědomělými masami žen, probouzejí vědomí dělnic a zapojují je do organizace. Na druhé straně se zabývají také těmi otázkami a požadavky, které se žen dotýkají nejvíce: ochrana a zabezpečení rodiček, zavedení zákonů upravujících ženskou práci, boj proti prostituci a dětské úmrtnosti, požadavek politických práv pro ženy, zlepšení podmínek bydlení, boj proti vysokým životním nákladům atd.
Tímto způsobem dělnice jako členky strany bojují za společnou třídní věc, ale zároveň nastiňují a předkládají požadavky a potřeby, které se jich jako žen, žen v domácnosti a matek týkají nejvíce. A strana tyto požadavky podporuje a bojuje za ně… Vždyť požadavky dělnic jsou nedílnou součástí společné dělnické věci!
Na „Den žen“ organizované dělnice protestují proti tomu, že jsou připraveny o svá práva.
Někteří však namítnou, proč takové vyčlenění dělnic? Proč zvláštní „dny žen“, zvláštní letáky pro dělnice, schůze a konference žen z dělnické třídy? Není to nakonec ústupek feministkám a sufražetkám?
Takto může uvažovat jen ten, kdo nechápe zásadní rozdíl mezi hnutím socialistických žen a buržoazních sufražetek.
O co usilují feministky? O takové výhody, takovou moc a taková práva v kapitalistické společnosti, jaká teď mají jejich manželé, otcové a bratři.
O co usilují dělnice? O zrušení všech výhod vyplývajících z původu nebo bohatství. Dělnici je jedno, kdo je „pánem“ této moci: zda muž nebo žena. Společně se všemi příslušníky své třídy si může ulehčit postavení pracující.
Feministky požadují rovná práva vždy a všude. Dělnice jim odpovídají: Požadujeme práva pro každého občana a občanku, ale nedopustíme, aby se zapomnělo, že nejsme jen dělnice a občanky, ale také matky! A jako matky, jako ženy, které jsou nositelky budoucnosti, požadujeme zvláštní péči o sebe a své děti, zvláštní ochranu ze strany státu a společnosti.
Feministky usilují o získání politických práv. Ale i zde se naše cesty rozcházejí.
Pro buržoazní ženy jsou politická práva pouze prostředkem, jak se co nejpohodlněji a nejtrvaleji usadit ve světě postaveném na vykořisťování pracujícího lidu. Pro pracující ženy jsou krokem na kamenité a namáhavé cestě, která vede do vytouženého království práce.
Cesty dělnic a buržoazních sufražetek se již dávno rozešly. Existuje příliš velký rozdíl v cílech, které klade život před jedny i před druhé, existují příliš protichůdné zájmy dělnice a majitelky, služky a její „paní“… Neexistují a nemohou mezi nimi existovat styčné body, prostor pro smíření nebo sblížení. Proto by se dělníci neměli obávat ani samostatných dnů žen, ani zvláštních schůzí dělnic, ani zvláštního tisku pro dělnice.
Každá zvláštní, oddělená práce mezi ženami z dělnické třídy je jen prostředkem k probuzení dělnice a k jejímu zapojení do řad těch, kdo bojují za lepší budoucnost… Dny žen a veškerá pečlivá, pomalá práce k probuzení sebeuvědomění dělnice slouží nikoli rozkolu, ale sjednocení dělnické třídy.
Ať se dělnice s radostným pocitem, že slouží společné třídní věci a současně boji za vlastní ženské osvobození, připojí ke dni žen.
Z ruského originálu „Женский день“ zveřejněného na webu Progressive International přeložil kolektiv Libereds.