Je to již rok od vypuknutí války na Ukrajině, ale svět se míru rozhodně nepřiblížil. Mainstreamový politický konsenzus v zemích NATO podporuje vojenskou eskalaci a válku a „strhává k sobě neutrály“ Finsko a Švédsko. V současných debatách o Ukrajině ale sílí protiválečné tendence a při příležitosti ročního výročí invaze Ruska na Ukrajinu se chystají stovky akcí proti válce a militarismu, vyzývající k mírovým jednáním. Jako čtvrtý v sérii antimilitaristických textů Karla Liebknechta, ze kterých může čerpat i současné protiválečné hnutí, zveřejňujeme článek Antimilitarismus! z roku 1915 pro bojový a propagační orgán mezinárodního spojení socialistických organizací mládeže Jugendinternationale.

---

Antimilitarismus!

Karl Liebknecht

Píši to ve výroční den vypuknutí války.

Bilance roku je: zabíjení, mrzačení, nemoci, zamoření milionů nejsilnějších mužů, vymýcení výkvětu Evropy, morální rebarbarizace národů; zpustošení posvátné kulturní tvorby několika generací; promrhání sta miliard; decimování společenského bohatství, které nahromadila minulost na účet budoucnosti; drahota; bída; záplava žalu a slz; nekonečný, strašidelný zástup truchlících matek a otců, vdov a sirotků.

Bylo slibováno vysvobození porobených národů – ale krvelačný Mars není Ježíš Kristus; úplně je ukřižoval; jejich nářek zní nad zeměkoulí, odráží se k obloze. A Belgie byla Niobou zemí.

Bylo přislíbeno zrovnoprávnění, svoboda a štěstí zbaveným světla, nevolníkům, nuceným dělníkům kapitalismu – ale jejich politická pouta byla přitažena; železné závory jejich hospodářské závislosti byly zdvojnásobeny. Evropský proletariát se stal Jóbem světa. Pošetilci plní nadějí a vševědoucí augurové slibovali rozmetání militarismu – ale militarismus vyrostl nad všechny ideály a moci, hrozný úděl: jako Midgardův had obepíná pět kontinentů, jako magnetová hora v pověsti uvolnil nýty a hřeby civilizace, která se drobí ve svých základech.

Triumfátor militarismus se svými trabanty vnitřní reakce panovačně tluče na brány Britannie, hrdé na svou svobodu; hloubí klerikální a monarchistické minové chodby proti francouzské republice – „Vlast v nebezpečí!“ –, ohrožuje Portugalsko znovuzřízením královského trůnu, který se před půl desetiletím rozpadl hnilobou; strhává k sobě neutrály, Holandsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, dokonce i Švýcarsko; strhuje hvězdnatou vlajku do víru svého bouřlivého proudu; připravuje paradoxní formou novou prokletou „Svatou alianci“* centrálních mocností s Ruskem, evropský protektorát carismu, pokozáčtění Evropy.

Apoteóza militarismu; orgie nakomandovaného „nadšení“ a nakomandovaného „hněvu“, nakomandované obětavosti a nakomandované poddajnosti; byzantinismus, vrtící na zapískání ocáskem; svěcení továren na děla; vzývání brutálního násilí; všechna lidská ušlechtilost potopená v lodních troskách.

Apoteóza militarismu, „silné státní moci“, bezohledné vládní demagogie, naprosté lidské stádnosti; apoteóza přílbic, trojtřídního volebního práva a keťasování s potravinami; posílení tvrze velkokapitálu; pranýřování jakéhokoli hnutí demokracie, sbratřování národů, míru mezi národy!

Apoteóza militarismu!

To je bilance jedné strany, konto starého kapitalistického světa.

A bilance druhé strany? Nastávajícího nového světa? Světa socialismu? Ničivě jej sevřela železná panna imperialismu. Co může zachránit víru ve vyšší „poslání“ lidského pokolení? Kde je závan onoho ducha sebeurčení mas, rozhodné připravenosti k činu a bezmezné obětavosti pro cíle, které si samy zvolily, pro svaté ideály, pro třídní boj, pro osvobození národů, pro sbratření národů a pro mír, pro Internacionálu socialismu?

Socialistická Internacionála se zhroutila pod orkánem imperialismu, zasuta pod zdí šovinismu, pod bahnem oné lži o národním třídním smíru, pod dusnými hromadami podvodného hradního míru, jehož požehnání zajišťuje vlkům politiky a šakalům hospodářského života nerušený lov kořisti. Legenda o stavbě babylonské věže stala se skutečností v odvážné stavbě proletářské světové organizace; zmatek zachvátil duše a jazyky těch, kdo ji stavěli a budovali; bylo rozprášeno bratrské společenství. „Militarismus triumphans“ výsměšně vztyčil svou pirátskou vlajku nad tvrzí, před níž se přese všechno trochu třásl a která mu na úsvitu prvního dne jeho šíleného běhu připadla bez boje; první nejvyšší „cena vítězství“, skutečná „cena vítězství“. Byla zlomena jediná závora, která bránila jeho všemocnosti. Dům z karet byl sfouknut.

Pro kapitalistický svět nastává epocha nadmilitarismu. Je tedy třeba, aby antimilitarismus horečně zbrojil. Aby zbrojil ještě proti světové válce dneška a již proti nebezpečí světové války zítřka; proti militaristickému spoutání vnitropolitického života národů dneška a proti jeho hrozícímu nebezpečí zítřka.

Nechci zde líčit příčiny, okolnosti a následky této tragedie, která hraničí se světově historickou tragikomedií.

Ale s hrdostí můžeme říci: jako slavně ve všeobecném zhroucení obstály některé sekce Internacionály, tak všemu navzdory obstály internacionála žen a internacionála mládeže. Internacionála starých zmizela, internacionála mládeže žije a bude žít dále: učit se od toho nesmírného, čeho je svědkem, povzbuzujíc k nové výstavbě, zapalujíc, pomáhajíc při znovuvybudování velké nové Internacionály, o které je psáno: „Budu a opět půjdu v čele národů!“

Čemu je třeba se naučit, budiž zde několika slovy naznačeno.

Je třeba přezkoušet program proletářského hnutí mládeže a utvrdit jej v ohni nových zkušeností.

Není to jen mladistvé nadšení, co dává schopnost k velkým činům – je to jasnost a pevnost, je to nepoddajná myšlenka třídního boje, která hnutí mládeže učinila nezranitelným: vůle k tomu jedinému a nedílnému mezinárodnímu třídnímu boji; vyznání třídní solidarity přes všechny státní hranice; neúprosný antimilitaristický základní rys její taktiky.

Antimilitarismus – zní bojový pokřik mezinárodního hnutí mládeže dnes i pro budoucnost více než kdy jindy. Kdo to dosud nepochopil, dnes to pozná.

Pro kapitalistický svět nastává epocha nadmilitarismu. Je tedy třeba, aby antimilitarismus horečně zbrojil. Aby zbrojil ještě proti světové válce dneška a již proti nebezpečí světové války zítřka; proti militaristickému spoutání vnitropolitického života národů dneška a proti jeho hrozícímu nebezpečí zítřka.

K objasnění podstaty militarismu vykonala mládežnická internacionála na svých konferencích ve Stuttgartu (1907) důkladnou práci, důkladnější než mezinárodní kongresy. Utvářet vysvětlováním vývoj k uvědomělému dialektickému procesu zůstává taktickou prazásadou. Je jen třeba převést uvědomění ze zdání do skutečnosti, z říše prázdného zvuku, sebe i jiné klamajícího vyznávání slovy do okruhu vnitřně pevně zakotveného světového názoru; socialistický světový názor je třeba povznést na duševní nutnost určující veškeré myšlení, na busolu všeho cítění, na osu všeho jednání, na vše orientující duševní moc.

Žádné podstatné slovo našeho dosavadního antimilitaristického učení nebylo vyvráceno; jeho hlavní body byly v tomto roce neštěstí třikrát podtrženy; a přece je mnozí zapomněli nebo se jim přímo vysmáli. Tím pevnější rukou je třeba v tomto zmatku zasáhnout, aby byly napraveny hlavy. Násobilka socialismu musí být opět vštěpována v důrazných lekcích: výklad o třídním charakteru dnešního společenského řádu, o bezvlastenectví kapitálu, i kdyby se tvářil sebevíce národně patrioticky; také výklad o bezvlastenectví těch vlád, které pod demagogickou záminkou, že slouží všemu lidu, zapřahají lidové masy do služeb bezvlasteneckého kapitálu; výklad o nadzemním a ještě více podzemním spřeženectví světového kapitálu a jeho mezistátní solidaritě, která je stejně málo dotčena imperialistickými loupeživými válkami jako společenské zájmové společenství kapitalistů sedících v témže státě jejich konkurenčními boji, byť by byly sebekrvavější; výklad o všeobecné nebezpečnosti mezinárodního zbrojařského kapitálu, o jeho zájmech na rozeštvávání národů a jeho machinacích; výklad o válčících stranách, o jejich složení a jejich podstatě; výklad o zájmové jednotě dělnických tříd všech zemí; výklad o bezpodmínečném primátu dělení na třídy proti národnímu a státnímu dělení, který byl dělnické třídě všech zemí v dialektickém dějinném procesu předurčen v její úloze vůči kapitalismu a vládám všech zemí, to znamená výklad o příkazu získat proletářským osvobozovacím bojem přednost členění lidské společnosti na vrstvy, jež nutně organicky vyrůstá z jeho podstaty proti jejímu vertikálnímu rozlišování, jež vzniklo z mimospolečenských příčin; výklad o nutnosti zaměřit dělnické hnutí každé země nevyhnutelně na tuto zásadu; všechny ostatní sebedůležitější zájmy, i když se s tím dostanou do rozporu, rozhodně odsunout stranou: mezinárodní třídní boj nad válku mezi státy! Mezinárodní třídní boj proti válce mezi státy – praktický požadavek pro případ války z všeobecného antagonismu: socialismus proti imperialismu, kterýžto protiklad bez jakéhokoli důsledku klesne na předmět nepolitického názoru.

A antimilitaristický boj je vyhrocená forma třídního boje proti válce a proti vnitropolitické politice násilí kapitalismu.

Avšak tento boj, který vůči nynější válce ještě docela selhal, je od nynějška třeba utvářet šíře a účinněji než dosud.

Předpoklady a podmínky pro to je třeba zevrubně vyzkoušet.

„Revoluce nemohou být dělány“ – toto heslo, kterého je používáno na veškerý společenský vývoj, je správné a nesprávné zároveň. „Revoluce“ jsou, jako veškerý společenský vývoj, „dělány“. Jenže nejsou vydupávány ze země, ale vyrůstají v organickém rozvíjení poznání, smýšlení a vůle… Jenže to je společenské „dělání“; masový proces; postup uvnitř mas, prostřednictvím mas; postup, který se však uskutečňuje v jednání jednotlivců, z nichž se skládají masy, nebo kteří toho času masy zastupují. Příliš často bylo toto slovo špatně chápáno a bylo ho zneužíváno jako štítu pro politickou nečinnost. Neplatí pro všechny země stejnou měrou. Nejvíce pro Německo s jeho sociálně demokratickou organizací, vzornou svým normálním klidným vývojem; která však pro mimořádné doby je sešněrována jako španělské boty. Mnohem méně v románských zemích. Heslem buď nikoli kvietismus, nýbrž aktivování.

A žádné potlačování, žádné podvazování individuálního činu! Při světodějném jevu, který spočívá na široké základně společenských sil a snah, není naprosto dostatečného důvodu pro úzkoprsou obavu před nebezpečím svobodné iniciativy, před ukvapeným, pošetilým jednáním a před „omyly“ jednotlivců. Velké společenské hnutí může společenské síly, jež má k disposici, vyhmátnout a zapřáhnout jen složitým dialektickým procesem, který v něm nepřetržitě probíhá, zejména v dobách katastrofálních otřesů. V jistých vývojových fázích je nutno potlačit pučistické snahy jednotlivců; tomu sloužila také formulace a neustále opakovaná poučka věty, která je jednostranně zaměřena na tento stav vývoje dělnického hnutí. Ale v hlubším smyslu je proskribování akce jednotlivce jako anarchistické nebo anarchosocialistické ospravedlněno jen tehdy, není-li individualisticky pouze formou jevu, ale také účinku, společenského významu. Jednotlivé akce, které jsou s to masové akce podporovat nebo dokonce vyvolat, nejen obstojí pod kritickým okem marxistického učení o společnosti, ale jsou jím přímo vyžadovány.

Masové akce ve smyslu současného tvoření a uvedení rozhodnutí v čin u všech jednotlivců, z nichž se skládá masa, která je rozhodující pro dějinný vývoj, jsou nesmysl. První popud vychází vždy od jednotlivce nebo od více jednotlivců; jeho nebo jejich iniciativa je signálem pro jiné a jejich zásah signálem pro ostatní. Je to jiskra, která zapaluje, i když teprve od žáru rozpálených mas vznikne požár.

Není pravda, že v každém dějinném období se vše, co je možné a pro celek nejužitečnější, uskuteční s „přirozenou nutností“. Tato věta by znamenala zneuznat složitou organickou podstatu všeho společenského vývoje se všemi jeho možnostmi. Jistěže podle přírodních zákonů příčinnost a nutnost ovládají společenské dění; ale do řady této příčinnosti a nutnosti patří také ze společenského hlediska velmi proměnlivá a ovlivnitelná individuální síla a čin, a pokud je s to působit povzbudivě, způsobem zapalujícím masy, jako činitel vysokého stupně.

Dosavadní výchova proletariátu k podřízenosti jednotlivce celku, jeho široce vytvořenému rozhodnutí, potřebuje velmi nutně doplnění výchovou k svobodné, odvážné iniciativě jednotlivce pro správně zvolený okamžik; výchovou k jednání na vlastní odpovědnost, výchovou k tomu, aby v okamžicích, kdy rozhodnutí mas nemohla být dosud učiněna, nebo kdy panuje zmatek, byl schopen vyhmátnout a na vlastní pěst zařídit, co je správné a nutné – jako alarm k okamžitému zásahu mas nebo pro jejich dosud zneuznávané hlubší zájmy. Že jsou doby, kdy organisace nepůsobí nebo nemohou působit, v nichž všechny používané cesty k formálnímu vytvoření a provedení vůle mas jsou neschůdné, o tom se už dělnická třída za celý rok bolestných zkušeností poučila, důkladně se poučila a doufejme, že ne proto, aby opět zapomněla.

Z toho je třeba vyvodit prospěšné ponaučení. Organizace si alespoň v Německu vybojovala své právo; nyní je třeba dát individualitě to, co jí patří: také svoboda lokte, nutná právě k prospěchu organizací.

„Mechanismus“ vykonávání společenské moci, „mechanismus“, kterým se potenciální společenské síly mění skutečnostmi, jež samy o sobě jsou možnými společenskými příčinami, v hybné síly, ve společenské účinky, tedy stávají se společenskými příčinami ve skutečnosti, a druh těchto účinků, jejich vztah k druhu oněch příčin, společenský resorpční a asimilační proces, kterým jsou tyto příčiny měněny v účinky, není dosud zcela probádán… Stejné příčiny mohou vyvolat zcela různé společenské účinky. Různost může být v tom, že za jistých okolností každý společenský účinek odpadá, že určitá skutečnost zůstane společensky zcela nevyužita, že nebude vstřebána, přizpůsobena; například proto, že nebude poznána nebo nebude pochopena; to znamená, že je různost v daných částech společnosti, při čemž těmito „částmi“ mohou být buď různé společenské vrstvy (třídy atd.), nebo místní skupiny různé velikosti. Může spočívat v kvalitě účinku, v různosti vyvolané nálady, úsudku a chování. Síla účinku i ve stejném společenském kruhu může podstatně kolísat. Neméně i jeho trvanlivost. A konečně jeho časový průběh, pokud účinek nastane rychleji nebo pomaleji, ihned, nebo – což se nezřídka stává – teprve po značně dlouhém intervalu, ale pak po mezidobí zdánlivé neúčinnosti často tím mocnější, kdežto příčina, i když si udržuje svou potenciální sílu, zůstává společnosti utajena.

Nynější válka – je to válka plně vyvinutého imperialismu – ukazuje více než každá dřívější válka, že není záležitostí jen armády, ale celého státního zřízení, celého hospodářského života a všeho obyvatelstva, na jejichž charakteru a výkonnosti je ovšem vysoce závislá organizace vojska i v míru.

Také cesta společenské příčinnosti ukazuje překvapující různorodost, která z velké části vyplývá již z dialektické podstaty společenského vývoje. Řada účinků může být rovná nebo klikatá, nepřímá nebo přímá, odrážejíc se jako v kulečníkové hře nebo křižujíc jako plachetnice.

Možností je tím více, čím více je pro ně objektů, a mezičlánky, jejichž prostřednictvím je působeno, nejsou většinou samy nečinné, nýbrž v neustálé činnosti různého stupně a různého směru a tak vznikají nejsložitější druhy vzájemného působení a podle druhu Cladových zvukových řad vzájemně se zeslabující, rušící a stupňující účinky.

Zkušenost z doby války učí, jak velice militarismus mohl vyloučením a podvázáním výměny myšlenek, zabraňováním v rozšiřování zpráv odvrátit účinek individuálních názorů a jednání, vliv událostí, které by byly samy o sobě masy nanejvýš rozrušily.

Odhad společenského účinku případného chování tvoří základ politického výkonu.

Jako cíle antimilitaristického obranného boje přicházejí zásadně v úvahu všechny mocenské pozice militarismu: v užším smyslu militaristické, ale také občanské, jeho osobní a jeho věcné nástroje. K tomu několik poukazů:

Nynější válka – je to válka plně vyvinutého imperialismu – ukazuje více než každá dřívější válka, že není záležitostí jen armády, ale celého státního zřízení, celého hospodářského života a všeho obyvatelstva, na jejichž charakteru a výkonnosti je ovšem vysoce závislá organizace vojska i v míru. Jako se celý hospodářský život stal funkcí militarismu, tak se stát stal až do podrobností vybudovaným strojem, daleko „dokonalejším“, mohutnějším a složitějším, než byl onen velmi obdivovaný spartanský, který se vedle něho může vyjímat jako řecký oštěp vedle Škodovy 42centimetrové houfnice: byrokracie „vyrostla“ v dělokracii. Od úřední, poloúřední a soukromě dobrovolné režie k „vyvolávání nadšení“ pro válku ve veřejném mínění, od provádění mobilizace vojska, od transportu a zpravodajské služby, od finanční mobilizace a organisování výroby nebo jiného obstarávání potřeb pro vojsko (zbraní a munice, výzbroje a výstroje, zásobování) až k běžnému zpracovávání civilního obyvatelstva (monopolizací všech nástrojů k vytváření nálady stavem obležení atd. a více či méně virtuózním používáním těchto nástrojů k zabránění nežádoucích proudů; materiálním zaopatřováním civilního obyvatelstva, včetně rodin vojáků, aby se předešly nebo odstranily nežádoucí nálady) má civilní státní správa – samozřejmě pod vojensko-diktátorským dozorem – mimořádné pole působnosti. Stojí-li jí při tom po boku parlamenty, působící nejen ústavně – toto spolupůsobení se pod vlivem militaristické diktatury stává divadelní fraškou – ale také jako líbivá okrasa, jako demagogičtí chytači, popoháněči, vštěpovači, pak to znamená důležitou podporu, kterou parlamentní zástupci vládnoucích tříd poskytují samozřejmě v dobře chápaném vlastním zájmu.

Pojem zbrojního, a dokonce válečného průmyslu, tak jako distribučních zařízení, která jsou v jeho službách, se netušeně rozšířil.

Hospodářství zásobuje armádu tím, co potřebuje. Jak lidský, tak také věcný válečný materiál v rozporu s tím, co bývalo kdysi, není dnes jenom daná pevná veličina, nýbrž je neustále se obnovující, doplňující a podle okamžitých požadavků na masu a druh se měnící produkt společnosti. Při rozmanitosti a obrovitosti běžných potřeb armády je ta část hospodářského života, která je zaměstnávána jejich výrobou a přísunem, velmi nepřehledná. Pojem zbrojního, a dokonce válečného průmyslu, tak jako distribučních zařízení, která jsou v jeho službách, se netušeně rozšířil. Ale k požadavkům moderní války patří také výroba a rozdělování potřeb civilního obyvatelstva včetně „duševní“ potřeby („panem et circenses“ – chléb a hry); ale civilní obyvatelstvo musí být po dobrém nebo po zlém udrženo v dobré náladě – již jako zásobárna pro příští doplnění vojska a jako objekt kapitalistického vykořisťování, především pro armádu (pro její zásobování a k udržení jejího bojového ducha).

Civilní obyvatelstvo není jen nositelem osobního a věcného zásobování vojska, ale, jako předmět nejsilnějších zájmů, nejužších duševních a materiálních životních vztahů příslušníků vojska činitelem, který má elementární vliv na „morálku“ a na „ducha“ armády. Zajištění její „morálky“, jejího „ducha“ patří k bezpodmínečným nutnostem dnešního vedení války.

K lidským nástrojům imperialistického militarismu patří tedy kromě armády větší část civilního obyvatelstva „jako zásobovatel armády“, kterého se pokoušejí podřídit vojenské kázni alespoň v nejdůležitějších odvětvích; a konečně – jako prostředek k působení na „morálku“ armády a jako lidský materiál kapitalistické společnosti vůbec – ostatní civilní obyvatelstvo.

K věcným nástrojům patří především zbraně, munice, výzbroj a všechny ostatní potřeby vojska, konečně však i veškerá potřeba civilního obyvatelstva.

Mnohem užší kruh vojenských i občanských mocenských pozic lidských a věcných nástrojů militarismu v dobách míru není zde třeba blíže vymezovat; to se stalo jinde.

Že militarismus slouží nejen ve své mírové, ale i ve své válečné podobě současně k potření „vnitřního nepřítele“, to káže nejnovější zkušenost tisíci jazyky. V každém případě je to zejména pro militarismus ve válečné formě dosti dvojsečné. Má-li „vnitřní nepřítel“ v civilním obyvatelstvu nebo dokonce v armádě sám nějakou sílu, pak to ovšem znamená oslabení a další ohrožení vojenské „morálky“; vzhledem k tomu je třeba dbát „morálky“ celého národa se všemi jeho třídami, zájmovými kruhy a stejně smýšlejícími skupinami a s jeho odezvou na obžaloby a vzpoury všeho druhu.

Oddělování národa ve zbrani od ostatního národa nebo dokonce celého národa od sebe samého je nesmysl. Sešněrování rozšiřování skutečností a výměny názorů (kontrola korespondence, cenzura, zákaz tisku, omezení spolčovacího a shromažďovacího práva) mohlo by tuto pochybnost teoreticky zmírnit; ale taková opatření působí na „morálku“ lidí, nemyslících úplně otrocky nebo ne zcela postrašených, sama o sobě osudně; a lidé, na které osudně nepůsobí, jsou – při charakteru moderního vedení války – vojensky méněcenní; jedna z četných slepých uliček, do kterých se dnes militarismus stále dostává. Ovšem duševní stav vojáků a civilního obyvatelstva ve válce, to je věc sama pro sebe. Zejména na frontě, v neustálém nebezpečí života, v nesmírném trvalém nervovém napětí se snadno stává úzkostlivým, má primitivní a utkvělé vidiny; převládají pudy, rozum mlčí; chybí přehled, i přehled o válečných událostech – každá myšlenka, mimo zájem o bezprostřední zachování vlastního života, jde k čertu; otupování, štvaní, nemožnost nabýt vědomí, nabrat dechu je skvělá metoda duševní izolace a mechanizace až k bezmezné poddajnosti. Ale i to nakonec má své hranice. Při delším trvání války zklame i sugestivní vliv úspěchu; a pudovost vojenského duševního života se pak snadno mění ve zvýšenou nebezpečnost.

Tak se militarismus při potírání vnitřního nepřítele v dobách války dostává do mnohem vážnějších obtíží než v dobách míru.

Jasnozřivý, v dějinách úřední a poloúřední prolhanosti a pokrytectví zkušený, všem oficiálním a polooficiálním prohlášením zásadně příkře nedůvěřující, proti každému vytváření nálady shora obrněný, ano, instinktivně se proti ní vzpouzející, až do nejvnitřnější duše mezinárodně a v třídním boji uvědomělý sociální demokrat nikdy nemůže být povolným nástrojem militarismu, ani v míru, ani ve válce proti vnitřnímu nepříteli, ani v imperialistické válce proti vnějšímu nepříteli; ani v armádě, ani mimo armádu. To je velmi žádoucí rozkládání a rozvracení militaristického ducha.

Nedělat nic, co může podpořit militaristickou „morálku“ ve vojsku a v civilním obyvatelstvu, je prvním příkazem pro potírání války před a po jejím vypuknutí. Od každého sociálního demokrata a od politiky sociálně demokratické strany je třeba vyžadovat železnou důslednost v uposlechnutí tohoto nejvyššího a nejsvětějšího příkazu.

Politická podpora nynější války a vlády sociální demokracií mocně posílila imperialismus všude, kde k ní došlo; zmnohonásobila jeho výbojnost, jeho pružnost, jeho houževnatost, jeho sebejistotu.

Nejpřísnější zákaz tohoto šílenství vyplývá sám ze sebe, a tím povinnost opačné politiky, nejen odmítnutí každé podpory, ale důsledné, bezohledné potírání veškeré vládní politiky, nejostřejší pokračování v třídním boji na všech úsecích; hradní válka, nikoli hradní mír: využití válkou vyvolané situace „k vyburcování mas“, v hrůzách moderní války blednou útrapy i té – zuřivostí až slepé – diktatury šavle: Kam se hrabe peklo! Jestliže se přetrhají a rozpadnou všechny svazky lidskosti a morálky, stane se autorita cárů papíru, potištěných paragrafy, mlhavým schématem snadněji, než se mnohému hodnému stranickému byrokratu zdá. A také požadavek velkého vojenského krále, že voják musí před představeným pociťovat větší strach než před nepřítelem, není při pekelných hrůzách moderního vedení války už možno uskutečnit; kořeny nucené vojenské kázně trouchnivějí.

Ovšem jen za předpokladu: je-li masa národů zralá alespoň k tomu, aby si sama stanovila cíle, aby se obětovala pro vlastní cíle, jež si sama svobodně zvolila, místo pro cíle svých nepřátel, kteří jsou ještě jejími pány; bude-li potlačena nakomandovaná otrocká obětavost. Jistě je i v Německu již dnes vyvinuta silněji, než se zdá. Nebude-li dán signál, nebude-li nalezena cesta, zajde nevyužita. Špatně navštívené schůze onoho k smrti uštvaného druhu dokazují méně než nic. Technika „revolučního“ boje je v jistých zemích zcela neznámá. Leckdo si rád koval meč. Chybí zkušenost, tradice. Na cestě leží jako balvany tisíce brzdících představ, vhodných pro všední politický den. Je nutná svobodně tvořící, úderu schopná akceschopnost jednotlivců, pokud možno mnoha jednotlivců. Všechny cesty vedou dnes kritika revoluční taktiky do tohoto Říma.

Za možné formy bezprostřední antimilitaristické akce označuje literatura: zjevné a skryté odepření služby různého stupně a různých způsobů (např. nedostavit se, přivodit si neschopnost k službě, stávka ve zbrani proslulé „nous ne tirerons pas!“ – „nebudeme střílet“ atd.), brzdění služby (zejména příliš úzkostlivou přesností v dodržování předpisů – srovnej úspěšné boje italských železničářů!), zavádění zmatků do služby (opačným vykonáváním rozkazů), sabotáž, dezerce (srovnej události v ruské armádě) atd. Je však jasné, že je třeba zásadně odmítnout všechno, co armáda vylučováním právě těch nejschopnějších antimilitaristů tím spolehlivěji dává do rukou militaristů, a všechny pouze individuálně prováděné a individuálně působící metody.

Podle mnoha zpráv musela být druhá balkánská válka nakonec zastavena proto, že oddíly již nemohly být dále hnány proti sobě: pasivní rezistence! Jestliže se v nynější válce vyvinuly mezi německými a francouzskými vojáky ležícími po mnoho měsíců proti sobě jisté přátelské vztahy, proti nimž bylo postupováno ostrými příkazy, je to jistě do určité míry pozoruhodné. Jak se proslýchá, stříleli prý francouzští vojáci na počátku války v očekávání vzájemnosti občas úmyslně nad hlavy Němců – těžko kontrolovatelná, avšak na vzájemnosti závislá forma pasivity, které je sotva možno zabránit.

Pozoruhodné je v literatuře zvlášť vysoké hodnocení „pasivní rezistence“, jejíž technika netušené dokonalosti je považována za schopnou nejvyšší účinnosti v nejobtížnější situaci. „Budoucnost patří pasivní resistenci!“ – tak zní refrén mnohých antimilitaristů.

Mezinárodní generální stávka, mezinárodní stávka alespoň ve válečném, především v mezinárodním zbrojním a muničním průmyslu, by jistě mohla – podobně jako mezinárodní dopravní stávka – zabránit válce nebo ji ukončit: Mars by v tu chvíli stál odzbrojen. Ale možnost takové stávky, o kterou se angličtí a francouzští socialisté horlivě zasazovali, se setkává se silnými pochybnostmi: Bebel se o ní v roce 1911 vyslovil nepříznivě. Nyní prokázaná organizační síla kapitalistického hospodářského systému vůči světové válce a nejnovější zkušenosti v Anglii, v Rusku a v Americe posunují problém taktiky znovu do popředí. V několika zprávách se tvrdí, že tam, kde hnutí zachvátilo masy, nepůsobila ani pohrůžka, že v případě stávky bude povoláno vojsko.

Minulost byla a přítomnost je triumfem vraždění národů; budoucnost se musí stát triumfem míru mezi národy.

Takové hnutí by muselo být mezinárodní: muselo by rovnoměrně postihnout válčící strany. Bylo by třeba, aby zachvátilo případné neutrály, kteří zásobují tu nebo onu stranu. Usnadňujícím způsobem může při tom na misku vah válečného úspěchu působit i vyrovnávací vliv neutrálů, tento vysoce charakteristický znak nynější války; vliv, s kterým je nutno počítat i pro příští imperialistickou válku – budou-li pak ještě vůbec neutrálové. Pokrok v kapitalistické uniformovanosti světového hospodářství, karikatura uzavřeného hospodářského státu, který se z militaristických důvodů také hrozí dočasně prosadit k hluboké škodě blaha lidu jako nová forma šílené kapitalistické marnotratnosti; snaha vykrmit zbrojní průmysl k zajištění vlastního zásobování každé země, docela nebo zpola jej znárodnit, přispívá neméně k mezinárodní rovnováze. Země zaostalá v socialistické osvětě bude předem také militaristicky méně výkonná a ponese v sobě zvláštní zárodky rozkladu (viz Rusko). Všechno to se ovšem nedá přesně předem vypočítat; ale tato nejistota působí také proti válkychtivému militarismu, proti jeho sebejistotě, kterou nemůže pro všechny své podniky postrádat. Alespoň k prevenci stačí, že tu jsou patrny dosti velké vyhlídky na přibližně stejnou antimilitaristickou údernou sílu. Tím je ona obtíž nesmírně zjednodušena.

Internacionála mládeže převzala vážný odkaz: ochraňovat za světové války to nejsvětější z proletářské solidarity. Ze všech sil se snažit, aby ve všech válčících zemích působily vzájemně se stupňující a podmiňující účinky, a tak zachránit čest socialismu v mezinárodním třídním boji za mír. Nadšeně a zabraňujíc shnilým kompromisům dát podnět k výstavbě nové, velké, pevněji založené Internacionály. Nasadit všechny páky k tomu, aby se vládnoucí třídy důkladně přepočítaly, domnívají-li se, že se po pohodlném vítězství nad starou Internacionálou i pro budoucnost zbavily své největší starosti; že se nepovede žádný nový vražedný atentát imperialismu na krev a blaho národů; že zvedne-li militarismus v budoucnosti pěst proti vnitřnímu nepříteli, nalezne jej vyzbrojeného, a vzchopí-li se znovu k tomu, aby vytasil na lidstvo meč, aby vrhl do světa pochodeň požáru, pak aby se v hromu a blesku zhroutil.

Proletáři všech zemí – rozplameňte se, utvrďte se!

Minulost byla a přítomnost je triumfem vraždění národů; budoucnost se musí stát triumfem míru mezi národy; a proletářská mládež půjde v čele nové Internacionály – kupředu – vstříc slunci socialismu.

Implacabilis (Nesmiřitelný)

Jugendinternationale, bojový a propagační orgán mezinárodního spojení socialistických organizací mládeže

Zürich, sešit 1, 1. září 1915, str. 6-7, sešit 2, 1. prosince 1915, str. 3-6

* „Svatá aliance“ – spolek uzavřený v roce 1815 mezi ruským carem, rakouským císařem a pruským králem, ke kterému se později připojili téměř všichni evropští monarchové. Cílem tohoto svazku bylo potlačování veškerého revolučního hnutí v Evropě.

---

Jazykovou úpravu původního textu Antimilitarismus!, z němčiny přeloženého Květou Kolmanovou a vydaného SNPL v roce 1954, provedl kolektiv Libereds.

Share this post: on Twitter on Facebook