Před 104 lety byli v Berlíně spolu s několika stovkami nejradikálnějších dělníků zavražděni revoluční socialisté Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg. Jejich smrt z rukou nacionálně pravicových polovojenských jednotek Freikorps mají na svědomí vládnoucí třídy Výmarské republiky, které k tomu využily zaprodaných vůdců německé sociální demokracie. Liebknecht a Luxemburg byli 15. ledna 1919 zadrženi a po několikahodinovém výslechu a mučení nemilosrdně zavražděni. Tak si vážení páni podnikatelé, finančníci a velkostatkáři, zastoupení jejich sociálně-demokratickými loutkami, představovali demokracii. Dnes si toto smutné výročí připomeneme medailonkem z pera socialistické feministky Clary Zetkin, která byla blízkou spolupracovnicí obou socialistických mučedníků.

---

Jsem meč, jsem plamen.

Osvítil jsem vás v temnotách, a když začala bitva

bojoval jsem v předu a v prvních řadách…

Není kdy truchlit.

Polnice znějí znovu a nový boj se chystá.

Heinrich Heine

Kontrarevoluce, požehnaná Ebertem, Scheidemanem (u nás Tusarem, Soukupem, Němcem, Bechyněm atd.), dosáhla vrcholu zločinu. Pokročila v Berlíně od hromadné vraždy revolučních proletářů k úkladné vraždě nejlepších vůdců. Soudruh Liebknecht, soudružka Luxemburg byli po svém zatčení zbaběle a úkladně zavražděni. Rosa Luxemburg byla zavražděna za okolností tak hrůzných barbarských, že zůstanou nevyhladitelnou hanbou Němců, vychloubajících se tak vynikající kulturou a umravněním.

Tito dva úkladně zavraždění byli až do posledního nervu svých bytostí revoluční bojovníci, přesvědčeni, vroucí, revoluční bojovníci. Jejich bytosti splývaly úplně v obrovském díle, jež dějiny určily třídnímu boji proletariátu: osvobození vykořisťovaných překonáním kapitalismu a nastolením socialismu. Tělem i duší, velkomyslně, marnotratně vrhali se vždy v nejprudší vír třídního boje. Proniknuti hluboce přesvědčením, že rozhodné bitvy jeho nebudou vybojovány v parlamentních tělesech, ale na pláních revoluce, nebyli by zajisté v rozpacích, co mají voliti: smrt na nemocničním lůžku či zabitím před nepřítelem v hodině neodvratné. Ale tito revolucionáři ducha i činu bojovali vždy s otevřeným hledím, poctivými, rytířskými zbraněmi. A je trpkou tragikou jejich konce, že nepadli v otevřeném boji, že po boji jako bezbranní, nemohouce se brániti, byli úkladně zavražděni od zvlčilých marodérů a banditů, od sprostých zbabělců. Jsme na Golgatě. Zdá se nám, že slunce přestalo svítit a zatmělo se, že země pukne a otevře se. A trhá se opona chrámová, okrášlená socialistickou květomluvou, opona, odhalující zrakům proletářských zástupů svatostánek Ebertovsko-Scheidemanovské protirevoluční politiky: kapitalistické vlastnictví, měšťácký řád.

Rosy Luxemburg a Karla Lieknechta již není! Revoluční předvoj německé třídy dělnické ztratil své nejodhodlanější, nejsmělejší, nejsilnější vůdce. Proletariát všech zemí, mezinárodní socialismus je přetěžce postižen touto ztrátou. Neboť od té doby, kdy v srpnu 1914 většina socialistických a dělnických stran v Německu, bývalém Rakousku, Francii a Anglii před imperialismem hanebně kapitulovala, ano zapřáhla dělnické zástupy k svému krvavému válečnému vozu, byli Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg nadějí a útočištěm všech, kdož nejen sami pevně věřili v mezinárodní socialismus, ale i v souhlase se svým přesvědčením se snažili, aby zmobilizovali masy k boji za mezinárodní socialismus. Karl Liebknecht, Rosa Luxemburg – tato jména byla programem, programem mezinárodního socialismu. Programem nikoliv uvadlého, umdleného vyznávání ústy, ale činorodé vůle k činu, hotové k oběti, kypící silou. Jako rudý prapor Internacionály zářila nad zbabělou zradou, úzkostnou ústupností, drásavými pochybnostmi, zkrátka nade všemi zmatky a omyly, jež světová válka vysypala ze své Pandořiny skříňky na proletariát světový a jeho socialistický předvoj.

Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg náleželi k oněm nečetným vůdčím socialistům německým – spočítali bychom je na prstech – o jejichž stanovisku k událostem od výbuchu imperialistického zápasu národů až do jejich poslední chvíle, nebylo nikdy ani stínu pochybnosti. Jak se oba k těmto věcem stavěli, věděl každý, a bylo to také oceněno od soudruhů v cizině, jimž mezinárodní socialismus nebyl jen prázdnou řečí a dýmem, bylo to tam živě pociťováno od těch částí proletariátu, jejichž třídní cítění a třídní uvědomění bouřlivě žilo. Odvaha, houževnatost, sebezapírání, s nimiž se znovu a znovu vrhali proti rozbouřenému proudu vítězícího imperialismu, zvedajíce nad jeho kalnými vlnami neposkvrněný rudý prapor mezinárodního socialismu, nedávaly zahynouti úctě a sympatiím k socialistickému hnutí německému a víře v jeho obnovu. Ve všech zemích odvolávali se sociálním patrioti, sloužící imperialismu, na Scheidemana a Davida kolísající postavy krotké, zásadově vratké opozice přísahaly na Kautského. Ale když proletáři ve Francii, Anglii, Itálii, Rusku chtěli vyjádřiti cit své solidarity s bratry celého světa a zvláště s bratry v Německu, když chtěli vyznati, že jsou mezinárodními socialisty, ozvalo se volání: „Sláva Liebknechtovi!“

Nikdy nikdo nezapomene, že Karl Liebknecht byl v Německu první a dlouho také jediný sociální demokrat, který se odvážil prolomiti zhoubné zakletí disciplíny strany, která stala se z podřízeného prostředku k cíli účinné akce vládnoucím bůžkem Vitzliputzlim, jemuž se obětovala každá akce. Že Karl Liebknecht byl první a dlouho jediný, který v německém říšském sněmu mluvil a jednal jako mezinárodní socialista a tak opravdu zachránil „německou čest“, čest německého socialismu. Většina sociálně demokratické frakce říšského sněmu povolovala úvěry válečné na bratrovražednou válku, kalila i otravovala úsudek mas, zapírajíc socialistické ideály, přisvojujíc si měšťácké šlágry a hesla.

Opoziční menšina chvályhodně se podrobila a mlčela. Jediný Karl Liebknecht měl odvahu státi sám, jednati jako celý muž, vmetouti své neoblomné „Ne!“ do parlamentu i do světa!

Okolo něho bouřil vztek měšťáckých stran, sociálně demokratická většina jej poplivala, na cti mu utrhala, menšina jej opustila a on přece učinil z říšského sněmu bojiště proti imperialismu a kapitalismu, využívaje každé příležitosti, aby demaskoval tyto úhlavní nepřátele proletariátu, aby burcoval vykořisťované k povstání proti nim. Až do dne, kdy říšský sněm sám se zhanobil, své vlastní právo zahodil, zrušiv Liebknechtovu nedotknutelnost jako poslance a vydav domnělého zemězrádce a velezrádce záštiplné měšťácké třídní justici. Probouzející se život vycházel z tohoto statečného, bouřlivého boje. Dával proletářským srdcím vzplanouti znovu důvěrou k socialismu a proletářským pěstím zatínati se k boji. A Karl Liebknecht vnesl boj tam, kde musil býti vybojován, mezi masy. Slovem i písmem zápasil s imperialismem o jejich duše. Až po den, kdy měšťácká společnost pomstila se na obávaném a nenáviděném nepříteli, a zavřela se za ním káznice. Proč? Protože on, záložní voják, vyzýval proletáře na ulici, aby z májové slavnosti učinili mohutný projev vůle, který by rozbil „hradní mír“, ve znamení mezinárodního socialismu korumpující, učinil přítrž vraždění národů a smetl zločinnou vládu. Masy ukázaly se neschopnými, aby šly za poctivým vůdcem, který viděl jasně. Ale stejně jako nebezpečí a pronásledování, ani toto zklamání neotřáslo přesvědčením Karla Liebknechta a neochromilo jeho bojovnosti. O tom svědčí jeho obdivuhodně hrdá řeč před vojenským soudem, tento klasický vzor obrany politického bojovníka, a další jeho činnost přesvědčivě to potvrdila.

Rosa Luxemburg, naplněná duchem mezinárodního socialismu, hodnotíc dějinnou situaci pronikavým, bystrým pohledem, měla za sebou skvělý boj proti militarismu, když vypukla válka světová. Bankrot sociálně demokratických vůdců dne 4. srpna nebyl pro ni nikterak zdrcujícím překvapením. Nemaříc ani minuty, vrhla se se svrchovanou energií na to, aby všecky síly, jež v sociální demokracii zůstaly přímé a neochvějné, soustředila k cílevědomé akci, aby stržené masy proletářské přivedla zpět k rozvaze a od zhoubné války národů převedla je k osvobozujícímu boji třídnímu.

Když šlo o první protest proti tomu, že frakce říšského sněmu a představenstvo strany pošlapaly socialistické ideály a zásady, když šlo o první vypovězení boje mezinárodního socialismu imperialismu a sociálpatriotismu: tu počet parlamentníků, kteří v úzkém kruhu provozovali nejhlučnější kritiku jednání většiny, rozplynul se jako březnový sníh na slunci. Asi z 20 podepsal jen Karl Liebknecht spolu s Rosou Luxemburg, Franzem Mehringem a Clarou Zetkin příslušné prohlášení. A tíže, nekonečné tíže nežli toto zklamání zasáhlo Rosu Luxemburg mlčení, selhání mas. S plamennou horlivostí dala se do práce, aby prodchnula masy jasným poznáním, statečnou sebedůvěrou ve vlastní sílu a činorodou vůli. Nehledíc k tomu, že v době té churavěla a nedbajíc překážek stavu obležení, chápala se každé příležitosti, aby působila na schůzích jako přednášející či diskusní řečnice, aby osobním stykem s činnými soudruhy a soudružkami v sociálně demokratických organizacích udržovala silným ducha sociálně demokratického a hnala jej k živému činu.

Tisk většinářský zamořoval duchovně i mravně proletariát. Proti jeho řádění bylo nutno pracovati. Tomuto cíli měla sloužiti novinářská korespondence, již založila Rosa Luxemburg spolu s Franzem Mehringem a soudruhem Karským. Korespondence ta přinášela cenné, skvělé příspěvky, mnoho jich bylo z pera Rosy Luxemburg, ale přes to, či správněji právě pro svou cenu a svůj význam korespondence tato brzy zase zanikla. Většina časopisů z ní neotiskovala, poněvadž otiskováním těchto článků byla by pranýřovala své vlastní chování. Listy menšiny pak se obávaly, že myšlenkový obsah těchto příspěvků, ostře broušený jako čepel, slova prodchnutá bojovnou socialistickou vášní dráždila by cenzuru. A opravdu cenzura dělala divy, aby články korespondence, jež měly býti uveřejněny, potlačila, i aby zkomolila ty, jež vyjíti směly. Pokora, s níž se větší část tisku podrobovala spoutání, činila cenzuru stále drzejší.

Opozice, jež v řadách sociální demokracie ohlašovala se stále silněji, potřebovala vůdčího orgánu, určeného pro vůdčí jádro vojska, bojujícího v první řadě. Měl to býti třeskný, budící bojovný křik i ujasňující, prohlubující prostředek pro vyškolení. Měl postaviti opozici na žulovou půdu pevného, zásadního názoru mezinárodního socialismu a dáti mu tak určité, přesné směrnice praktické činnosti. Měl slučovati, co k sobě náleží, a rozlučovati, co musilo býti odděleno, poněvadž jasnost v nazírání a pevnost v jednání nesnáší se s mlhavými ideami a polovičatostí.

Společně s uvedenými i jinými přáteli vypracovala Rosa Luxemburg plán: vydávat „Internacionálu“ a připravila první číslo. Ale dříve než ukončila redakční práci, mocnosti třídního státu ji zasáhly. Rosa Luxemburg byla náhle zatčena a ačkoliv trpěla bolestmi těžké nemoci, musila pykati rok vězení, jímž měla býti potrestána za boj, zahájený zpočátku proti militarismu. Soudruh Mehring, tento stařec se silou mladíka, ujal se bez ohledu na námahu a hrozící pronásledování práce za zatčenou. Vyšel první a jediný sešit „Internacionály“, dějinný dokument mezinárodního socialismu, třebas Mehringovi, soudružce Luxemburg, soudruhu Bertensovi a Pfeiffrovi v Düsseldorfu a Claře Zetkin vynesl obžalobu z nejtěžších zločinů proti měšťáckému řádu a měšťáckému státu.

Vládnoucí mocnosti věděly co dělají, když Rosu Luxemburg vsadily na rok do žaláře. Věděly co dělají, když po uplynutí tohoto roku a „oddechu“ několika měsíců – nebyl to žádný klid, ale doba horečného boje – tuto „státu nebezpečnou osobu“ vzaly do vyšetřovací vazby a půltřetího roku vlekly z vězení do vězení. A to někdy za poměrů, jako v policejním vězení na náměstí Alexandrově v Berlíně jež byly přímo vražedné a zlomily by i silné zdraví a energii. Ale nositelé vládnoucích mocností se přepočítali, domnívajíce se, že unaví tuto nesmiřitelnou nepřítelkyni měšťáckého řádu. Čeho nechápali, čeho podle své podstaty pochopiti nemohli, byla nezkrotná, vítězící síla revoluční duše takové Rosy Luxemburg.

Žár jejího srdce, jehož velkou vášní byl socialismus, roztavil zámky a závory, a její ocelová vůle strhala zdi její žalářů. Její smělý, hrdý, geniální duch bohaté obraznosti, vysmíval se okovům a biřicům. Zaklel širý, venku bouřící svět v úzkou, dusnou celu, oživil samotu zjevy historického dění, do něhož nořil se, pátraje a osvětluje je, a našel cestu, aby vyšel ven, ukazuje směr, dávaje příklad. Rosa Luxemburg vedle činnosti vědecké a literární, jí dovolené, vykonala úžasné množství politické revoluční práce bojovné. A to potají, v obavách, že bude přísně prohledáván její nedobrovolný „domov“, její věci i osoba, rušena nesčíslněkráte denně zraky slídičů, mrznouc v pološeru i za jiných zevních obtíží a stále ohrožována nebezpečím, že bude dopadena a krutě potrestána. Byl to den jak den zápas revolučního ducha a temperamentu s hromadícími se mimořádnými překážkami: ale duch a temperament vyšly z toho jako vítězové. Mučednictví stalo se hrdinstvím: oběť stala se činem.

Za vězeňskými zdmi sepsala Rosa Luxemburg „brožuru Juniovu“. Zde odhalila pronikavým, jasným způsobem a skvělým líčením kořeny a podstatu imperialismu, ukázala ženoucí síly, zevní podněty války světové. Rozpouštějíc s nemilosrdnou břitkostí v lučavce skutečnosti všecka opojivá, blýskavá patriotická hesla, odhalovala její pravý ráz a její skutečné cíle. Chápala ji konečně jako nedobrovolnou připravovatelku cest světové revoluce a ukazovala proletářům všech zemí jejich velký dějinný úkol, aby mezinárodně spojeni, učinili převrat, vývojem věcí připravovaný, vědomým osvobozujícím činem, aby kapitalismus uvrhli v jámu a socialismus vedli k vládě. „Brožura Juniova“, věrna vlastní bytosti spisovatelčině, měla dáti vysvětlující teorii lidem lačnícím po vědění, jako nezbytný předpoklad pro účelnou praxi těch, již žádají činy. Končila tudíž směrnicemi, jež prohlašují úplnou mezinárodnost za nejvyšší zákon proletářského třídního boje.

Z téhož ducha jako „brožura Juniova“ a za stejných okolností vznikly články, jež Rosa Luxemburg psala pro orgány radikální socialistické levice, vznikly její příspěvky a podněty pro „Listy Spartakovy“, její letáky atd. Její tajná korespondence s důvěrnými přáteli byla svěžím, nevyčerpatelně tryskajícím zdrojem dějinných pohledů do situace a energie, vymáhající činy, jediným strhujícím nabádáním k práci a boji. Rosa Luxemburg byla duší onoho úsilí, aby radikální socialisté semkli se duchovně i organizačně, aby stupňovali svou akční schopnost, aby kritizujíce a jednajíce, hnali kupředu socialistické síly, stojící napravo od nich, a zvláště aby uchvátili masy a vedli je do pole jako cílevědomé, v sebe důvěřující bojovníky za mezinárodní socialismus. Měla velký podíl na tom, že „Svaz Spartakův“ vznikl ještě pod tlakem zákona o stavu obležení, že směrnice její taktiky vyvozovaly nutné důsledky ze společenského vývoje v posledních desetiletích a zvláště za války světové, že jeho působení nabývalo vlivu. Zajisté: měla při tom všem velecennou spolupráci a podporu. Ale právě ti, kdož sami obětovali co měli nejlepšího, obětovali všecko, aby Spartakus hnal v boji napřed útokem, soudí, že nikdo nevykonal pro to více a lépe než Rosa Luxemburg, geniální myslitelka a odhodlaná vůdkyně.

Devátý listopad otevřel konečně Rose Luxemburg brány vězení, vrátil jí plnou svobodu boje, a sice v onom vášnivě vytouženém čase revolučním. Krátce před tím vysvobodila amnestie Karla Liebknechta z káznice. V požáru revoluce bylo skuto věrné bratrství ve zbrani obou. Revoluce potřebovala hlasu, který probouzel masy, ukazoval jim směr a cíl jejich boje a odhaloval nebezpečné rejdy kontrarevoluce pod socialistickou vlajkou, potřebovala hlasu, který by ji varoval před polovičatostí a vlažností a učil spoléhat v boji na vlastní sílu. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg vyvolali spolu v život „Rote Fahne“ („Rudý prapor“).

Není nyní čas zhodnotit podrobně činy tohoto deníku i nazírání, jež bylo jejich podkladem. Hledíme-li na jeho ráz, jeho působení, byl deník „Rote Fahne“ opravdu jako orgán revoluční kusem revoluce samé. Překypuje silou a energií, bystrý v pohledu i slovu, lidový v podání, vypořádával se se všemi vynořivšími se otázkami a zjevy. V „Rudém praporu“ cítili jsme vášnivý tep revoluce, z „Rudého praporu“ vlál nám vstříc žhavý dech. „Rudý prapor“ byla Rosa Luxemburg. Štáb jejích spolupracovníků byl malý, každý z nich stál ještě na jiné hlídce v revolučním boji. Tak spočívala hlavní tíha práce na Rose Luxemburg a tato dobře vyzbrojená, vášnivá revoluční bojovnice dávala listu ráz.

Karl Liebknecht působil více mluveným slovem. Žil a působil na schůzích a demonstracích. Dával výraz tomu, co masy cítí, co hýbe jimi jako bolest a přání, a ukazoval to jako cíl vůle. Neumdlévaje a neochabuje, nesl v čele prapor revoluce, mezinárodního socialismu. Je téměř neuvěřitelné, nemožné, co vykonali tito dva zavraždění ve dvou měsících revoluce. K pracím redakčním, spisování letáků, konání přednášek, spolupráci na demonstracích družily se téměř nepřetržitě konference, schůze organizací a spolků, porady s jednotlivými osobami, obchodní věci atd. Horečný, stravující chvat, který žádá, aby se pracovalo ve dne v noci, neboť byl pod mocí vichřice událostí, revoluční situace, bleskurychle se rozvíjející. Žádný klid a odpočinek v pohodlném domově, jejž připravilo nejvěrnější přátelství Rose Luxemburg, na výsost ušlechtilá choť Karla Liebknechta. Cesta tam byla bojovníkům zatarasena nejen břemenem jejich povinností, ale ještě i smrtelnou záští nepřátel. Již dlouho před tím, než se situace vybila v krvavé občanské válce, téměř od prvního dne revoluce, číhali na ně fanatikové, kteří přísahali jim smrt. Stále v neklidu, na útěku, musili skoro denně měnit pobyt. Že se nezhroutili dříve, než je sklátila úkladná vražda, že naopak jejich síla rostla s požadavky, to jest jeden z oněch „zázraků“, jež tvoří nejsilnější, nejčistší revoluční vášeň, nejvyšší věrnost přesvědčení ve vybičovávajícím ovzduší revoluce.

Stručný a neúplný zpětný pohled na to, co Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg vykonali za světové války a za dva měsíce revoluce pro osvobození proletariátu, zdál se mi povinností k drahým mrtvým i živým. Mnoho z jejich činnosti zůstalo pohříchu přemnohým neznámo a projevuje to zářivě příkladně moc skálopevného přesvědčení a oddané vůle, toužící po činech. Jenom náznakem promluvíme o rozsáhlé činnosti zavražděných před onou těžkou dobou, jež nastala bojujícím mezinárodním socialistům, jakmile vypukla válka.

Karl Liebknecht byl jedním z nejhorlivějších a nejváženějších řečníků a agitátorů sociální demokracie. Jako poslanec v říšském sněmu a v pruské poslanecké sněmovně byl si vědom hranic parlamentarismu a viděl hlavní svůj úkol v tom, mluvit z oken „slavných sněmoven“ ven k masám. Při názorových sporech, vybojovávaných v táboře sociální demokracie v minulých 15 letech o zásady, taktiku a bojovné prostředky, vystupoval jako stoupenec levého křídla. Německé i mezinárodní hnutí mládeže děkuje mu za hojné podněty a účinnou podporu. Jasněji a bystřeji nežli většina sociálně demokratických vůdců poznal nebezpečí militarismu pro proletářský třídní boj a žádal, aby se mu postavila hráz plánovitou protimilitaristickou propagandou mezi mládeží. Pro svou vlastní protimilitaristickou agitaci měl na krku proces pro velezradu, který je listem hanby v dějinách německé třídní justice a skončil odsouzením Liebknechta k 1,5 roku pevnostní vazby. V letech před r. 1914 byl v předních srážkách boje proti imperialismu, aby volal na hradby masy proti kvačícímu nebezpečí války světové.

A Rosa Luxemburg? Sotva osmnáctiletá, musila pro své revoluční smýšlení uprchnouti z domova v ruském Polsku do Švýcar. Vedle studia věd společenských, stejně důkladného jako obsáhlého, a zvláště nejlepší socialistické literatury všech zemí, zúčastnila se se zápalem mladého socialistického hnutí polského, jež bylo rozštěpeno v několik směrů. Luxemburg bojovala s energií a jasností jí vlastní, aby překonala maloměšťácké, nacionální a poloanarchistické proudy mezinárodním socialismem. Pro svou duševní převahu a sílu charakteru byla brzy z nejvlivnějších vůdčích lidí, jedněch uctívána, druhými tupena a nenáviděna. Podle jejího dějinného nazírání byl to proletariát německý, který vybojuje příští velkou rozhodnou bitvu pro socialismus. Její horké, revoluční srdce pudilo ji, aby pomáhala tuto bitvu připravovati a vybojovati. Fiktivním, co možno brzy rozloučeným sňatkem získala německé říšské příslušnosti a mohla nyní zvoliti si Německo za své pracovní působiště i bojiště. Tělem i duší oddala se zde věci proletariátu. Při své povaze, Marxovi bytostně příbuzné, pracovala jako teoretička i praktička proletářského třídního boje, avšak učená badatelka zavřela knihy, jakmile situace volala po bojovnici.

Tak je od Rosy Luxemburg tištěno jen jedno rozsáhlé vědecké dílo „Akumulace kapitálu“. Veskrze samostatné další rozvíjení Marxovy teorie hospodářské a její užití na zjevy přítomnosti. Rukopis na pokračování této velevýznamné knihy dokončila Rosa Luxemburg ve vězení. Nemýlíme-li se, připravila také za žalářními zdmi pro tisk řadu vědeckých přednášek. Nejryzejším vědeckým životem naplněna je její doktorská práce o „Průmyslovém vývoji Polska“, dále brožura o „Hromadné stávce“, v níž bije vášeň revolučního temperamentu. Stejným spojením vědeckosti i bojovného ducha vyznačují se i mnohé příspěvky, jimiž Rosa Luxemburg v dřívějších letech obohatila a oživila „Neue Zeit“ („Novou dobu“). Tyto vlastnosti odnímají rychlou pomíjejícnost, jež je tak snadno osudem výtvorů denního tisku, i mnohým jejím článkům ve starém drážďanském listě „Arbeiter-Zeitung“, „Leipziger Volkszeitung“, „Gleichheit“ a „Vorwärts“. Jako vědecká učitelka na škole strany v Berlíně byla Rosa Luxemburg na výsost ceněna i od těch, kdož její názory potírali.

Od té doby, kdy vkročila na půdu německou, vrhla se vášnivě a vytrvale proti všem oportunistickým a revizionistickým proudům. Bojovala v tisku, na schůzích, na sjezdech strany pro revoluční podstatu a vyhovující jí taktiku. Nebylo ani jediné sporné otázky, při jejímž vyřizování by Rosa Luxemburg nezápasila v nejprudší bitevní vřavě. Poslouchali ji na sjezdech strany, stejně jako široké masy venkovské, mezi nimiž pracovala jako agitátorka.

Obrovská práce zrevolucionování německých proletářů nestačila pocitu povinnosti takové Rosy Luxemburg. Zůstala duchovní hlavou sociálně demokratické strany polské, jež vytyčovala mezinárodnost proletářského boje třídního. V jejím postavení bylo zahrnuto množství práce, starostí a zodpovědnosti. Když r. 1905 povstali proletáři v ruské říši k boji proti carismu a kapitalismu, pociťovala Rosa Luxemburg jako vnitřní příkaz a štěstí, zúčastnit se tohoto boje. S obtížemi a nebezpečím spěchala do Varšavy a putovala tam za pár měsíců vysilující práce jako oběť triumfující kontrarevoluce do ohavné vazby v kasematech. Horšímu osudu unikla útěkem. Skrývajíc se na finsko-ruských hranicích nedaleko Petrohradu, pokračovala ve své činnosti, až jí byl umožněn návrat do Německa, kde vrhla se zase ihned do starého, dobrého boje. Její vliv byl mezinárodní, jako byla mezinárodní její životní práce. Rosa Luxemburg byla ve druhé Internacionále vůdčí osobností, jejíž hlas padal velice na váhu.

Jak bezmocné jsou tyto suché údaje, aby ukázaly bohatou a krásnou lidskost Karla Liebknechta a Rosy Luxemburg! Z této lidskosti čerpali oba tito průkopníci socialismu svou nejlepší sílu, propůjčovla jejich životu a konání lesku, barev a tepla. Karl Liebknecht byl důstojný syn svého velkého otce, který nebažil po jiné slávě, nežli aby byl „vojákem revoluce“, útočícím v prvních řadách. Karl byl vojákem revoluce, útočícím hrdinně v první řadě. Měl nádherně prudký, překypující temperament rozeného bojovníka, měl svou svěží, radostnou odvahu a vzdornou vytrvalost. Kolovala v něm stará krev vyznavačů, měl víru, která přenáší hory. Měl hrdou statečnost, postaviti se samojediný proti celému světu nepřátel. Nelekal se nebezpečí a obětí, utrhačství a lání odráželo se od něho. Považoval za prostou samozřejmost, dáti za své přesvědčení v sázku své postavení i svůj život. Jako jeho otec, byl spartansky beznáročný a prostý a při tom plný dobroty k jiným. Bojoval-li, neznal Karl Liebknecht vůbec nijakých potřeb, boj byl mu životní rozkoší, pokrmem bohů.

Povaha veskrze rytířská vzplanula hněvem proti každé nespravedlnosti a byl vždy ochoten hájiti věc slabých, poškozovaných, šlapaných jako svou věc vlastní.

Rosa Luxemburg byla člověk vůle, jakých málo. Přísné sebeovládání zatlačovalo planoucí žár její bytosti do nitra, pod rouškou zevní lhostejnosti i klidu. Ovládajíc sebe samu, mohla tvořiti a říditi jiné. Její citlivá povaha potřebovala ochranného krunýře navenek. Zdání chladného, uzavřeného života pro sebe skrývalo citový život, stejně něžný jako hluboký, který nezastavoval se u lidí, ale objímal všecko živé tvorstvo, svět jako celek, jako pevně spojenou jednotku. „Krvavá Rosa“, třebas unavena a prací přetížená, dovedla se cestou obrátiti, aby nějakou zbloudilou housenku donesla na místo, kde se mohla nasytit. Nikdy nebyla otupělá k bídě lidské, měla vždy dosti času a trpělivosti, aby vyslechla lidi, potřebující rady a pomoci, s radostí strádala, aby dávala jiným. Jak byla přísná k sobě samé, tak velká byla její shovívavost, plná porozumění k jejím přátelům, jejichž starosti a zármutky bolely ji více nežli její vlastní utrpení. Ve svém přátelství byla vtělená věrnost, oddanost, sebeobětování a něžná pečlivost. A jakou okouzlující společnicí dovedla býti tato „nepřístupná fanatička“ v přátelském kruhu, sršíc živostí a duchaplností; sebekázeň a ušlechtilá hrdost zmnožily její schopnosti, aby strádala a trpěla se sevřenými rty. Vše sprosté bylo jí vzdáleno jako mátoha. Drobná, křehká Rosa byla ztělesněním bezpříkladné energie. Požadovala na sobě každý okamžik to nejvyšší a dosahovala toho. Hrozilo-li jí zhroucení přepínáním sil, „zotavovala se“ při nějakém výkonu ještě větším. V práce a boji narůstala jí křídla. Jenom zřídka říkala: „Nemohu“, za to tím častěji: „Musím“. Slabé zdraví a nepříznivé zevní poměry neměly moci nad ní. Obklopena obtížemi a nebezpečím, zůstávala touže. Vnitřní svoboda povznášela ji nad tísnivé meze.

Soudruh Mehring nazval Rosu Luxemburg právem nejgeniálnější hlavou mezi žáky Marxovými. Byla bystrá, hluboká a veskrze samostatná myslitelka, která nikdy nepřejímala důvěřivě nějaké přejaté formule, ale vždy osobně dopracovávala se hodnocení věcí a zjevů. Její bystrá logika družila se s jasným pohledem na tok, dialektiku života. Jejímu vzletnému, smělému duchu nestačilo, aby Marxe znala, chápala a vykládala, bádala a tvořila v duchu Marxově dále. Skvělý dar podání uplatňoval plně její myšlenky. Výklady Rosy Luxemburg nejsou nikdy suché a střízlivé projevy teoretického smyslu a důkladného vědění odborného. Jiskří duchem, vtipem i břitkým výsměchem, chvějí se zadržovaným, ovládaným vzrušením, mluví z nich široké všeobecné vzdělání a velké bohatství vnitřního života. Tato vynikající teoretička vědeckého socialismu nebyla ubohou knihomolkou, která se živí několika lístky odborného studia. Její vědychtivost neznala mezí, s otevřenými smysly, jemným cítěním nalézala v přírodě a umění nové obšťastňující zdroje požitku a osobní kultury.

Socialistická idea byla u Rosy Luxemburg vše ovládající mohutnou vášní hlavy i srdce, vášní, jež stravovala a tvořivě se vybíjela. Připravovati revoluci, jež uvolňuje dráhu socialismu, bylo úkolem a velkou, čistou ctižádostí života této vzácné ženy. Prožívati revoluci, spolubojovati v jejích bitvách bylo nejvyšším štěstím, jež jí kynulo. Silou vůle, nesobeckostí, oddaností, pro něž jsou slova příliš slabá, dala Rosa Luxemburg pro socialismus všecko v sázku, vše, čím byla, co v sobě nosila. Přinesla mu sebe samu za oběť nejen svou smrtí, ale denně, každou hodinu prací a bojem tolika let. Příslušelo jí tudíž právo, aby žádala i od jiných, aby odvážili se všeho, i života, pro socialismus. Byla mečem, plamenem revoluce. Rosa Luxemburg je jednou z vynikajících velkých postav v dějinách mezinárodního socialismu.

Nářek nad zavražděnými stává se obžalobou: obviňujeme kontrarevolucionáře, že zavraždili Karla Liebknechta a Rosu Luxemburg podle plánu dobře připraveného. Obviňujeme: Krev těchto ukrutně zavražděných lpí na duších Ebertů, Scheidemanů, Landsbergů a Noskeů. Svými hříchy, činy i opomenutími vyvolali občanskou válku. Vytvořili a dali vytvořiti ovzduší, v němž musilo dojíti k úkladné vraždě Karla Liebknechta a Rosy Luxemburg. Libovali si, že Stampfer a jeho kumpáni spílali denně Spartakovcům sprostých zločinců, že vztek majetných vrstev, jež cítily se ohroženy, byl obrácen na Rosu Luxemburg a Karla Liebknechta, jako na všeobecně nebezpečné vůdce lupičů a vrahů. Strpěli, aby bylo šířeno statisíce lístků s výzvou: Zabte Karla Liebknechta a Rosu Luxemburg! Oběste Karla Liebknechta a Rosu Luxemburg na lucernách! Poskytli děla, vrhače pum a desetitisíce vojáků k ochraně kotoučů papíru, tiskáren atd. pánů Mossea, Scherla a Ullsteina. Měli jen otevřenou náruč jednoho důstojníka, ale nikoliv dost průvodního mužstva, aby zabezpečili životy obou zatčených. Ať Ebertové, Scheidemanové zapřísahají se všemi právnickými formulkami, že jsou nevinni v této úkladné vraždě. Ať nařizují svědomité vyšetřování těchto hanebných činů a slibují, že viníci budou nejpřísněji potrestáni. Jsou a zůstanou odpovědni za tuto hrůznou úkladnou vraždu. Jako žádné vůně Arabie nesmyjí krve Banquovy z drobných rukou lady Macbeth, tak bude vždy krev těchto úkladně zavražděných lpěti na kontrarevoluční pěsti těchto mužů. A přijde čas, kdy jejich vládní sláva utone v této krvi.

Kontrarevoluce chtěla v Karlu Liebknechtovi zasáhnouti smělého praporečníka, neúnavnou paži revoluce, v Rose Luxemburg její vůdčí mozek, její horce bušící srdce. Ale vražedné ruce mohly ubíti jen těla těchto ohnivých bojovníků. Tito zavraždění nejsou mrtvi. Jejich srdce bijí dále v dějinách a jejich duch září daleko na tyto chmurné a přece nikoliv beznadějné dny. Proletariát ujme se bohatého dědictví, jež mu zůstavili Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg slovem i činem, životním dílem i příkladem. Ti zavraždění žijí, budou vítězi budoucnosti. Z jejich kostí vzejdou mstitelé, nositelé a dovršitelé revoluce.

---

Jazykovou úpravu původního textu Rosa Luxemburgová a Karel Liebknecht, z němčiny přeloženého Antonínem Mackem a vydaného Nakladatelstvím a knihkupectvím Tiskového výboru sociálně demokratické strany dělnické (levice) v roce 1921, provedl kolektiv Libereds.

Share this post: on Twitter on Facebook