Co je smyslem života?

Svérázný fotbalový útočník s nenapodobitelným stylem hry. Rebel s velkým sebevědomím bez respektu k pochybným autoritám, který vybočoval tím, jak hrál, jak se oblékal i choval. Ale taky herec nebo politicky angažovaný člověk upozorňující na zkorumpovaný bankovní systém a na chudobu. Tím vším byl legendární francouzský fotbalista Eric Cantona, který na webu The Players’ Tribune před časem publikoval text vyjadřující se k fotbalu, španělské občanské válce či k údělu imigrantů. Přinášíme překlad tohoto inspirativního textu.


Fotbal dává vašemu životu smysl.

Opravdu tomu věřím.
Ale váš život, vaše historie, vaše podstata také dává smysl vašemu fotbalu.
Budu mluvit o některých věcech, o kterých jsem takřka nikdy nemluvil. Musím vám říct příběh, který utvářel vše, čím jsem. Stalo se to ještě před mým narozením.

Musíme se vrátit do roku 1939, do doby španělské občanské války. Můj dědeček z matčiny strany byl z Barcelony a až do hořkého konce bojoval proti diktátorovi Francovi. Na samém konci války byl hledaný a zbývalo mu jen pár minut na to, aby uprchl před nacionalistickými vojáky, kteří dobyli město. Musel pěšky přejít Pyreneje, aby se dostal do Francie, ani neměl čas se pořádně rozloučit. Byl konec. Život nebo smrt.

A tak než odešel, vyhledal svou přítelkyni a zeptal se jí: „Jsi ochotna jít se mnou?“

Bylo mu 28, jí 18 let. Musela opustit svou rodinu, přátele, všechno.

Ale řekla: „Ano, samozřejmě.“

Toto byla moje babička.

Utekli do uprchlických táborů v Argelès-sur-Mer, na pobřeží Francie. Bylo tam přijato více než 100 000 španělských uprchlíků. Dovedete si představit, kdyby je Francouzi všechny odmítli? Ale ne, projevili soucit, stejně jako lidstvo musí vždy projevovat soucit s těmi, kteří trpí. Moji prarodiče přišli bez ničeho. Museli začít své životy znovu. Ale po nějakém čase dostali uprchlíci příležitost pracovat na přehradě v Saint-Étienne Cantalès. Tohle je život imigrantů. Jdete tam, kam musíte. Děláte, co musíte. Tak šli. Vybudovali si svůj život.

Za několik let se tam narodila má matka a rodina se nakonec přestěhovala do Marseille.

Tento příběh mám v krvi. Utvářel mě jako lidskou bytost. Ale existoval v mé mysli jen jako sen. Nebyly žádné fotky z jejich boje, jen příběhy. Nebylo nic z této doby, na co by se dalo sáhnout, na co by se dalo podívat. Ale potom v roce 2007 byl v jednom domě v Mexiku nalezen slavný „mexický kufr“ fotografa Roberta Capy. V těchto starých krabicích bylo 4 500 negativů ze španělské občanské války, které se postrádaly více než 60 let. Nikdo neví, jak se dostaly do Mexika.

Byl jsem velmi zvědavý, a tak když v New Yorku probíhala výstava těchto fotek, jel jsem tam se svou manželkou.

Většina fotek byly jen drobné negativy. Tisíce z nich. Museli jste se na ně podívat pod lupou. Ale uprostřed výstavy bylo několik obrovských fotek. Skoro tři metry vysoké. Lidi na fotkách byli v životní velikosti. Zdálo se, jako byste mohli natáhnout ruku a dotknout se jich.

A to byla chvíle, kdy jsem uviděl svého dědečka.

Což bylo nemožné, že?

Ale byl tam, jako mladík. Byl jsem přesvědčen, že to byl on, ale nemohl jsem si být úplně jistý, protože jsem jej nikdy neviděl v tak mladém věku. Takže když se výstava za několik měsíců přesunula do Francie, vzal jsem svou matku, aby se na ni podívala.

A zase tam byl, jako mladík.

Řekl jsem: „Je to skutečně on?“

A moje matka odpověděla: „Ano, je to on. Z doby, kdy prchali do hor.“

Bylo to neuvěřitelné.

Tohle je život imigrantů. Jdete tam, kam musíte. Děláte, co musíte. Tak šli. Vybudovali si svůj život.

Představte si, kdyby to můj dědeček neudělal. Představte si, kdyby s ním má babička nešla. Možná by pak neexistovala moje matka. Možná bych pak neexistoval já. Nicméně tohle je jen polovina našeho příběhu. Existuje další fotografie, která utvářela můj život.

Moje prababička s pradědečkem z otcovy strany byli také imigranti. Do Francie přišli ze Sardinie, aby unikli chudobě roku 1911. Tři roky po jejich příjezdu byl můj pradědeček povolán do první světové války, kde byl tolikrát přiotráven plynem, že v posledních letech svého života kouřil eukalyptus, aby mohl lépe dýchat.

Jeho syn, můj dědeček bojoval ve druhé světové válce na straně Francie, a když se vrátil z války, stal se stavařem. Nakonec ušetřil dostatek peněz na to, aby si koupil svůj vlastní kousek půdy na kopci jedné čtvrti v Marseille, když byl můj otec teenager. Na pozemku byla malá jeskyně. Když dědeček stavěl dům, potřebovali někde bydlet. A jak to vyřešili? Je to jednoduché. Dva roky žili v jeskyni. Jediné, čím mohli vytápět jeskyni, byla kamna na vaření. Zní to jako mýtus, který vaše rodina vypráví o „starých časech“, ale skutečně existuje fotografie ze zimy 1956, na které jsou moji prarodiče s otcem v jeskyni zabaleni do dek, aby se zahřáli.

Pradědeček stavěl tímto způsobem roky a roky z jeskyně. Nejdříve udělal výklenek, potom malou terasu a nad tím pak postavil domov pro mé rodiče. To je dům, ve kterém jsem vyrostl. Toto jsem zdědil. Toto je moje krev. Jedna z mých prvních vzpomínek je na nošení 10 pytlů s pískem na vrchol kopce k domu, kde se stále stavělo. Až potom jsem mohl jít hrát fotbal. Otec během dne dělal na domě, v noci pracoval jako zdravotní bratr v psychiatrické léčebně. Ale i tato část mé minulosti má zvláštní význam.

Otec měl důvod pro to, aby se stal zdravotním bratrem a pracoval v tak specifické nemocnici. Proto, že zde byl pacientem jeho kmotr. Jmenoval se Sauveur, bratr mého dědečka. Během druhé světové války byl pět let vězněn a následkem traumatu z této zkušenosti byl nakonec umístěn do nemocnice Edouarda Toulouse. Můj otec měl k Sauveurovi nesmírně blízko, a byl jím inspirován k tomu, aby se stal zdravotním bratrem na psychiatrii. Skončil na jednotce, kde byl umístěn jeho kmotr, a každou noc se o něho staral.

Toto je moje rodina. Toto je moje minulost. Toto je moje duše. Žil jsem po celém světě. Vlastně až minulý rok jsem zakoupil zemědělský pozemek v Sardinii, abych znovu navázal na minulost své rodiny. Nicméně budu vždy celým svým srdcem milovat Marseille kvůli těmto vzpomínkám, které mě utvářely. Marseille bude vždy mým městem.

Když se mě lidé ptají, proč jsem hrál fotbal takovým stylem, jakým jsem hrál, odpověď je následující. Fotbal dává smysl životu. Ano, ale život také dává smysl fotbalu. Takřka nikdy jsem neprobíral tyto osobní příběhy, zvláště ten o kmotrovi mého otce. Je to velmi složité. Když o tom mluvím, jako by za mě mluvili andělé. Avšak něco ze své minulosti sdílím ze závažného důvodu.

Žijeme v časech rozsáhlé chudoby, válek a imigrace. Na světě je mnohem více lidí, kteří si nemohou dovolit koupit míč, než těch, kterým nedělá problém zaplatit 200 Euro za zápas Premier League nebo 400 Euro ročně ze sledování této ligy v televizi. Fotbal je jedním z velkých životních učitelů. Je jednou z velkých životních inspirací. Ale současný business model fotbalu ignoruje tolik věcí po celém světě.

Chudé čtvrti potřebují fotbal úplně stejně, jako fotbal potřebuje chudé čtvrti. Je třeba podporovat udržitelnější, pozitivnější a přístupnější fotbal a já udělám cokoli, čím mohu pomoci. Proto jsem se zapojil do hnutí Common Goal jako jejich první mentor. Cílem Common Goal je uvolnit 1 % veškerých příjmů fotbalového průmyslu pro řadové členy dobročinných fotbalových spolků. Už více než 60 fotbalistů se zavázalo věnovat na tento účel 1 % ze svojí výplaty. Krásné na tom všem je, že jde o hráče z velkých klubů, z malých klubů, o muže i ženy z lig z celého světa.

Fotbal by měl být pro lidi. Neměla by to být jen utopická myšlenka. Není žádný důvod k tomu, aby významné osobnosti fotbalu dnes nespojily síly k podpoře jeho sociálního aspektu. My všichni, ať už jsme bohatí nebo chudí, imigranti nebo občané 10. generace, máme z této hry stejné potěšení. Mluvíme stejným jazykem. Cítíme stejné emoce.

Po celou dobu jsem dostával stejné otázky ohledně mé kariéry.

„Jaké to bylo hrát v sestavách United? Jak to, že jste to dělal tak dobře?“

Lidé chtějí jakousi komplexní odpověď. Myslím, že chtějí nějaké tajemství. Ale odpověď je velmi jednoduchá. Sir Alex Ferguson byl mistrem v jedné věci: Vždycky, když jsme před zápasem vyběhli na hřiště, po hodinách a hodinách práce, měli jsme povolené být svobodní. Cítili jsme naprostou svobodu pohybovat se kam chceme, hrát jak chceme.

Jinak bych fotbal nesnesl.

O čem je fotbal, když není o svobodě?

Takže, dovolte mi, prosím, položit jednoduchou otázku těm, kdo roztáčejí tuto globální hru – fotbalistům, agentům, sponzorům, komisím…

O čem je fotbal, když není o svobodě?

O čem je život, když není o svobodě?

Co je smyslem života?

Podle mě všichni budou souhlasit s tím, že můžeme pro lidstvo udělat víc.

Teď znáte mou minulost. Pocházím z rodiny imigrantů, rebelů, vojáků a dělníků. Neměli jsme toho mnoho, když jsem byl ještě dítětem. Ale pro mě je životní pravdou nacházení radosti už v těch drobných okamžicích.

Třeba malý piknik s rodinou. Tři páry ponožek srolovaných do míče a svázaných tkaničkou z bot. Takhle hrajeme fotbal na slunci. Pak ležíme v trávě. Obdivujeme všechno a nic.

Když jsem ve svých 30 letech skončil s fotbalem, víte, co jsem udělal? Pro mě to bylo něco velice výjimečného. Odešel jsem žít do města, ze kterého museli moji prarodiče v roce 1939 uprchnout.

Odešel jsem žít do Barcelony.

Eric Cantona


Z anglického originálu zveřejněného na webu The Players’ Tribune přeložil kolektiv Libereds.

Ze života Erica Cantony

Eric Cantona byl svérázný fotbalový útočník s nenapodobitelným stylem hry, jehož poznávacím znamením se stal zdvižený límec dresu. Rebel s velkým sebevědomím bez respektu k pochybným autoritám, který vybočoval tím, jak hrál, jak se oblékal i choval. Když jej francouzská disciplinární komise na začátku 90. let potrestala měsíčním zákazem hraní za hození míče do obličeje rozhodčího, oznámil jejím členům, že jsou idioti. Během cest na fotbalové zápasy si ale rád četl díla francouzských filozofů.

Legendární se stala scéna z ligového zápasu Manchesteru United proti Crystal Palace v roce 1995, ve kterém byl vyloučen za oplácení. Když opouštěl hřiště, jeden z místních fanoušků na něj z hlediště Selhurst Park řval: „Mazej, kurva, zpátky do Francie!“ Cantona nenávistného fanouška vzápětí vytrestal ukázkovým naskočeným kopem a několika údery. Tento moment se dodnes označuje za chvíli, kdy byl rasismus „vykopnut“ z britských fotbalových stadionů.

Oním knockoutovaným byl Matthew Simmons, aktivní stoupenec krajně pravicové Britské národní strany a fašistické Národní fronty, v minulosti souzený za přepadení čerpací stanice, během kterého se snažil několikrát dupnout na hlavu prodavači srílanského původu. Xenofobní pokřikování z úst tohoto neonacistického fanouška nikdo neřešil, ale Cantona byl ze strany fotbalového svazu exemplárně potrestán vysokou pokutou a několikaměsíčním zákazem hraní. K tomu dostal ještě 120 hodin veřejně prospěšných prací. Cantona se ke konfliktu vyjádřil takto: „Když letí rackové za rybářskou lodí, je to proto, že si myslí, že budou do moře vhozeny sardinky. Moc vám děkuji.“ Pravděpodobně tím chtěl ukázat na nesmyslnost přísného trestu za napadení „nacistické špíny“, jak Simmonse nazval trenér týmu juniorů, ve kterém hrál syn tohoto neonacisty. „Napadl jsem toho chuligána, protože takoví lidé nemají na fotbale co dělat. Pro některé lidi to je splněný sen, občas prostě na tyhle lidi nejde brát vůbec ohled,” vyjádřil se Cantona ke konfliktu později.

Eric Cantona ale nebyl jen fotbalista. Zahrál si v několika reklamních spotech, kterým vždy dodával něco navíc, když připomínal skutečné fotbalové hodnoty a domlouval fotbalistům, aby namísto simulování a zdržování raději předváděli pěkné fotbalové akce. Hrál také v několika detektivkách nebo v nevšedním filmu levicového režiséra Kena Loache Hledá se Eric.

V roce 2010, během další kapitalistické krize o sobě dal vědět výzvou, aby lidé hromadně vybírali peníze ze svých bankovních účtů za účelem zničení zkorumpovaného bankovního systému. V rozhovoru pro regionální francouzský list Presse Océan řekl: „Co je to systém? Systém stojí na síle bank. Proto musí být zničen skrze banky. To znamená, že tři miliony lidí s transparenty na ulicích půjde do banky, vybere své peníze a banky zkolabují. Tři miliony, deset milionů lidí a banky zkolabují a nebude tu žádná reálná hrozba. Skutečná revoluce.“ O dva roky později zase přišel se záměrem kandidovat na francouzského prezidenta, aby následně oznámil, že šlo jen o součást kampaně, která měla upozornit na problémy lidí bez domova.

V srpnu 2019 dostal cenu Evropské fotbalové asociace za přínos fotbalu, vynikající úspěchy a mimořádné osobní kvality. Podle slov prezidenta UEFA Aleksandera Čeferina: „za to, že byl hráčem největšího kalibru, ale také za to, že to je člověk, který neuznává kompromis.“ Cantona při přebírání této ceny citoval z tragédie Williama Shakespeara a doplnil: „Věda už brzy stárnutí nejen zpomalí, ale úplně ho zastaví a my budeme nesmrtelní. Budou nás zabíjet pouze nehody, zločiny a války, které se však naneštěstí znásobí. Miluji fotbal, děkuji.“