V projevu k 102. výročí vzniku Československa údajně levicový prezident Zeman zahrál na nacionalistickou notu a vymezil se proti bytostně levicovému, marxistickému přístupu k dějinám, známému jako historický materialismus. Zeman mechanicky interpretuje marxistický přístup k dějinám a staví proti němu zásadní roli výrazných osobností. V čem Zeman dezinterpretuje historický materialismus a jak ve skutečnosti chápal dějiny Marx s Engelsem?
Začněme kvízovou otázkou: Kdo je autorem následujícího citátu a zároveň nejznámějším britským historikem, přinejmenším od dob (Zemanem vyzdvihovaného) Arnolda J. Toynbeeho? „Komunistický manifest teoretiků beztřídní společnosti Karla Marxe a Friedricha Engelse je strhující předpověď dopadů globalizace na společnost na konci 20. století. Žádný z velkých problémů, před nimiž lidstvo stojí na začátku 21. století, nemůže být vyřešen na základě neomezeného hospodářského růstu a technického pokroku, tedy principů, které jsou pro rozvinuté západní země stále určující.“
Na kvízovou otázku si odpovíme později, nejdříve se pojďme krátce podívat na Zemanův sváteční projev. Zeman tradičně trochu zahrál na nacionalistickou notu, když mluvil o „národní hrdosti“ a „nejdůležitějším národní svátku“, aby následně prezentoval své elitářství maskované za lidovost. V projevu vyzdvihl „význam osobností“ a přihlásil se k názoru „britského historika Toynbeeho, … že dějinný pohyb je určen dílem výrazných osobností.“ „Dějiny jsou,“ podle Zemana, „tvořeny skutečně lidmi, kteří v životě něco dokázali. Zasadili strom, postavili dům, zplodili dítě.“
Jak asi zní řeči o „úspěšné životní dráze“ (o archaických, sexismem prodchnutých biblických žvástech nemluvě) třeba mizerně placené pokladní ze supermarketu, která je nucena nechat se najímat v nerovných tržních podmínkách. Zeman tu pod záminkou lidovosti reprodukuje ideologii bohatých – kdo se snaží a maká, dosáhne úspěchu a slávy, každý má přece stejnou možnost vyšvihnout se na vyšší společenský žebříček. Vyzdvihuje lidi, kteří „něco dokázali“, ale mlčí o nerovných podmínkách pro pracující, o prekarizovaných poměrech v řadě odvětví, jako jsou sociální služby, zdravotnictví, gastronomie nebo prodej potravin. Na znevýhodněné a sociálně vyloučené obyvatele svádí vinu za společenské problémy, aby rozdělil pracující pomocí kanalizace jejich hněvu.
[Historický materialismus označuje] pojetí průběhu světových dějin, které konečnou příčinu a rozhodující hybnou sílu všech důležitých dějinných událostí hledá v ekonomickém vývoji společnosti, ve změnách ve způsobu výroby a směny a z toho vyplývajícím rozdělení společnosti na různé třídy a ve vzájemném boji těchto tříd.
Friedrich Engels, Vývoj socialismu od utopie k vědě
Zeman se dále vymezil proti marxistickému přístupu k historii, který podle něj „považuje tento dějinný pohyb za průběh železných zákonitostí přírodního typu, v zásadě tedy nezávisle na činnosti člověka.“ Možná by stačilo, kdyby si pan prezident nebo aspoň jeho poradci přečetli heslo historický materialismus na Wikipedii. Tam by se dozvěděli, že jde o „učení o vývoji společnosti, v němž se člověk jakožto bytost produkující materiální statky aktivně podílí na objektivním dějinném pohybu, podléhajícím v konečných důsledcích základním dialektickým zákonům.“
Sociologická encyklopedie Sociologického ústavu Akademie věd ČR historický materialismus vykládá takto: „Jakkoliv jsou přír. podmínky předpokladem a terénem hist. procesu, pro jeho pochopení nejsou určující. Klíčový význam má lidská schopnost přetvářet vlastní aktivitou přír. předpoklady. Dějiny jsou pro marxismus zákonitým procesem, což ale podle marxistů neruší prostor pro svobodnou činnost lidí.“
Marxistický přístup k dějinám tedy rozhodně neopomíjí význam aktivního subjektu – člověka. Ve skutečnosti to je tak, že člověk má určitou volnost ve svém jednání, svobodný pohyb v mezích, které mu určují společenské poměry, především výrobní a třídní vztahy. V rámci těchto mezí samozřejmě velmi záleží na osobních kvalitách, charakteru a píli jednotlivce.
Záměry jednotlivce se však nemohou prosadit, nenajdou možnosti svého naplnění, pokud neodpovídají mezím společenského uspořádání. Sebedokonalejší ani sebepilnější jednotlivec sám nevyvolá převratné společenské změny, pokud za ním nestojí přání mas, pokud ve společnosti neexistuje poptávka po těchto změnách, pokud nejsou připraveny materiální síly k jejich uskutečnění. V takovém případě ani „významná osobnost“ nic nenadělá, a osobností se ani nestane.
Připisování rozhodující role osobnostem, tzv. velkým lidem, kteří se proslavili svými (zlo)činy, je celkem častým, avšak mylným pohledem na dějiny. Jak píše Engels Starkenburgovi: „Je ovšem čirou náhodou, že se v určité době v určité zemi objevuje takový a právě tento veliký člověk. Ale odmyslíme-li si ho, je tu poptávka po jeho náhradě a náhrada se najde, tant bien que mal [dobrá či špatná], ale nakonec se najde.“ Osobností se ale člověk stává pouze v případě, že je živoucím projevem společenských procesů a nálad, prostupujících nejširší sociální vrstvy. V osobnostech se ukrývá celá společenská situace dané doby, jako jsou sociální a ekonomické poměry, úspěchy a krize i celková společenská atmosféra.
Osobnosti v dějinách hrají sice důležitou, nikoli však určující úlohu. Marxisté chápou dějiny jako konflikt, boj. Nikoli však boj myšlenek nebo osobností, vyjadřujících tyto ideje, ale především boj různých tříd. Jednotliví příslušníci těchto tříd vstupují do podmínek, které si sami nevybrali, které existovali nezávisle na nich a před nimi jako výsledek minulé činnosti předešlých generací.
V marxistickém pojetí dějin tedy nejde o nějaký rigidní, nerozporuplný princip, o „železnou zákonitost přírodního typu“ bez lidského přičinění, jak jej interpretuje Zeman. Těžko říct, zda má jeho interpretace původ ještě v dobách minulorežimního působení nebo v současném prezidentském období, během něhož našly své uplatnění různé obskurní postavy (Ovčáček, Mynář, Nejedlý, Forejt, Kmoníček) s často pochybným ekonomickým pozadím. V tom Zeman ostatně navázal na svého předchůdce v prezidentském úřadu, ultrapravičáka Klause a jeho hradní suitu (Jakl, Hájek, Weigl, Payne, Forejt, Skopeček), s nímž kromě přátelství a samolibosti sdílí také minulorežimní zkušenost z prognostických institucí i koketování s krajně pravicovými a nacionalistickými myšlenkami.
V minulosti plaveme jako ryby ve vodě a nemůžeme jí uniknout.
Eric Hobsbawm
A kdo je tedy tím nejznámějším britským historikem a autorem citátu z uvedené kvízové otázky? Je jím marxistický historik Eric Hobsbawm, jeden z klasiků studia teorií nacionalismu, autor čtivých a fundovaných knih jako Věk extrémů: Krátké 20. století 1914–1991 nebo Národy a nacionalismus od roku 1780 : program, mýtus, realita. Sám své celoživotní dílo právem zhodnotil takto: „Věřím, že jsem se stal asi mezinárodně nejznámějším britským historikem, přinejmenším od dob Arnolda Toynbeeho.“ Bývalý profesor moderní historie na Univerzitě v Cambridge Richard J. Evans jej označil jako „na světě nejslavnějšího a široce čteného historika“. Podle Evanse jsou empirismus a humanismus kvality, které odlišují Hobsbawmův přístup k historii.
Je třeba uplatňovat právě tento přístup k dějinám namísto strnulých konzervativních teorií a elitářských postojů, zdůrazňujících roli osobností. Ostatně řada aspektů marxismu byla už přijata i nemarxistickými historiky, což zmínil sám Hobsbawm ve své eseji Marx a historie: „Marxismus tak proměnil mainstreamovou historii, že je dnes často nemožné říci, zda byla nějaká konkrétní práce napsána marxistou nebo nemarxistou, dokud autor nebo autorka nesdělí svou ideologickou pozici.“
Na závěr se ještě pojďme (chronologicky) podívat na to, jak chápal dějiny přímo Marx s Engelsem.
Berlínký památník Marxe a Engelse (upraveno, licence CC BY 3.0)
1845-1846: Karl Marx – Friedrich Engels, Německá ideologie, Sv. I, L. Feuerbach
Toto pojetí dějin spočívá tedy v tom, že vykládá skutečný výrobní proces, a to na základě materiální výroby bezprostředního života, a že formu styků, spjatou s tímto způsobem výroby a jím vytvořenou, tedy občanskou společnost na jejích různých stupních chápe jako základnu veškerých dějin a líčí ji jednak v její činnosti jako stát, jednak z ní vysvětluje všechny různé teoretické výtvory a formy vědomí, náboženství, filozofii, morálku atd. atd., a sleduje proces jejich vzniku na této základně, což potom samozřejmě také umožňuje znázornit věc v její celistvosti (a proto i vzájemné působení těchto různých stránek na sebe). Toto pojetí nehledá, jako idealistická pojetí dějin, v každém období nějakou kategorii, nýbrž zůstává neustále na půdě skutečných dějin, nevykládá praxi z ideje, vykládá ideové výtvory z materiální praxe, a dochází tak k závěru, že všechny formy a produkty vědomí je možno zrušit ne duchovní kritikou, ne tím, že je převedeme na „sebeuvědomění“ nebo proměníme v „strašidlo“, „přízraky“, „vrtochy“ atd., nýbrž jen praktickým převratem reálných společenských vztahů, z nichž tyto idealistické tlachy vzešly – dochází také k závěru, že ne kritika, nýbrž revoluce je hybnou silou dějin i náboženství, filozofie a veškeré ostatní teorie. Toto pojetí dějin ukazuje, že dějiny nekončí tím, že se mění v „sebeuvědomění“ jako „duch z ducha“, nýbrž že v nich je na každém stupni už napřed nějaký materiální výsledek, nějaký souhrn výrobních sil, historicky vytvořený vztah k přírodě a vzájemný vztah mezi individui, souhrn, který každé generaci předává generace předchozí, masa výrobních sil, kapitálů a okolností, které si sice nová generace na jedné straně přizpůsobuje, ale které této generaci zase předpisují její vlastní životní podmínky a dávají jí určitý vývoj, zvláštní charakter – že tedy okolnosti jsou vytvářeny lidmi, stejně jako jsou lidé vytvářeni okolnostmi. Tento souhrn výrobních sil, kapitálů a forem sociálních styků, které přejímá každé individuum a každá generace jako něco daného, je reálný základ toho, co si filozofové představovali jako „substanci“ a „podstatu člověka“, co oslavovali i potírali, reálný základ, kterému v jeho účincích a vlivech na vývoj lidí ani v nejmenším nevadí, že se tito filozofové proti němu bouří v podobě „sebeuvědomění“ a „Jedinců“. Tyto životní podmínky, které tu každá generace nachází hotové, rozhodují také o tom, zda revoluční otřes, periodicky se opakující v dějinách, bude či nebude mít tolik síly, aby vyvrátil základnu všeho, co tu je, a nejsou-li dány tyto materiální prvky totálního převratu, totiž jednak dané výrobní síly, jednak nevytvořila-li se revoluční masa, která by se bouřila nejen proti jednotlivým podmínkám dosavadní společnosti, nýbrž proti samé dosavadní „produkci života“, proti „celkové činnosti“, na které byla tato společnost založena – pak je pro praktický vývoj úplně lhostejné, zda idea tohoto převratu byla vyslovena už stokrát – jak to dokazují dějiny komunismu.
Celé dosavadní pojetí dějin tuto skutečnou základnu dějin buď úplně opomíjelo, nebo ji pokládalo jen za něco vedlejšího, co vůbec nesouvisí s průběhem dějin. Podle tohoto pojetí je nutno psát dějiny vždy podle měřítka, které je mimo ně; skutečná produkce života se jeví jako prehistorická, kdežto to, co je historické, se jeví jako něco odděleného od všedního života, jako něco mimo svět a nad světem. Tím je z dějin vyloučen vztah lidí k přírodě, a tak se vytváří protiklad mezi přírodou a dějinami. Proto mohlo dosavadní pojetí vidět v dějinách jen politickou činnost potentátů a náboženské, vůbec teoretické boje, a zejména při zkoumání každé historické epochy muselo sdílet iluzi této epochy. Nějaká epocha si na příklad o sobě myslí, že je určována čistě „politickými“ nebo „náboženskými“ pohnutkami, ačkoli „náboženství“ i „politika“ jsou jen formy jejích skutečných pohnutek, a dějepisec této epochy přejímá toto mínění. „Domnění“, „představa“ těchto určitých lidí o jejich skutečné praxi se mění v jedině určující a aktivní sílu, která ovládá a určuje praxi těchto lidí.
…
Dějiny nejsou nic jiného než sled jednotlivých generací, z nichž každá těží z materiálů, kapitálů, výrobních sil, které jí odkázaly všechny předchozí generace, pokračuje tedy jednak za úplně změněných okolností v tradiční činnosti, jednak úplně změněnou činností modifikuje staré okolnosti, což se dá ovšem spekulativně zkomolit v tom smyslu, že z pozdějších dějin se dělá účel, k němuž směřovaly dřívější dějiny, například se tvrdí, že účelem objevení Ameriky bylo, aby přispělo k vypuknutí francouzské revoluce, a tak se potom dějinám určují jejich zvláštní účely a stává se z nich „osoba vedle jiných osob“ (jako jsou: „Sebeuvědomění, Kritika, Jedinec“ atd.), zatímco to, co je označováno slovy „určení“, „účel“, „zárodek“, „idea“ dřívějších dějin, není nic víc než abstrakce pozdějších dějin, abstrakce aktivního vlivu, jakým dřívější dějiny působí na dějiny pozdější.
1846: Karl Marx, P. V. Anněnkovovi
Co je společnost, ať už je její forma jakákoli? Výsledek vzájemného působení lidí. Mají lidé na vůli zvolit si tu či onu společenskou formu? Naprosto ne. Předpokládejme určitý stupeň vývoje výrobních sil lidí, a dostaneme odpovídající formu směnného styku [commerce] a spotřeby. Předpokládejme určitý vývojový stupeň výroby, směnného styku, spotřeby, a dostaneme odpovídající formu společenského zřízení, odpovídající organizaci rodiny, stavů nebo tříd, zkrátka odpovídající občanskou společnost. Předpokládejme takovou občanskou společnost, a dostaneme příslušné politické zřízení [état politique], které je pouze oficiálním výrazem této občanské společnosti. To pan Proudhon nikdy nepochopí, protože se domnívá, že dělá něco velkolepého, když se od státu odvolává k občanské společnosti, tj. od oficiálního resumé společnosti k oficiální společnosti.
Je zbytečné dodávat, že lidé si nemohou svobodně vybírat své výrobní síly – jež jsou základem celých jejich dějin – neboť každá výrobní síla je nabytou silou, produktem dřívější činnosti. Výrobní síly jsou tedy výsledkem praktické energie lidí, ale tato energie sama je omezena okolnostmi, v nichž se lidé ocitají, dříve nabytými výrobními silami a společenskou formou existující před nimi, kterou nevytvářejí a která je produktem předchozí generace. Tímto prostým faktem, že každá následující generace nalézá už výrobní síly nabyté předchozí generací, které jí slouží jako surovina pro novou výrobu, vzniká v dějinách lidí spojitost, tvoří se dějiny lidstva, které jsou dějinami lidstva tím víc, čím víc se rozvinuly výrobní síly lidí a tedy i jejich společenské vztahy. Nutný důsledek: společenské dějiny lidí jsou vždy jen dějinami jejich individuálního vývoje, ať už si to lidé uvědomují, nebo ne. Jejich materiální vztahy tvoří základ všech jejich vztahů. Tyto materiální vztahy nejsou nic jiného než nutné formy, v nichž se uskutečňuje jejich materiální a individuální činnost.
1869: Friedrich Engels, Karl Marx
Z mnoha důležitých objevů, jimiž Marx vepsal své jméno do dějin vědy, chceme se zde zmínit jen o dvou.
Prvním objevem je převrat, který Marx vnesl do celého pojetí světových dějin. Všechny dosavadní názory na dějiny se zakládaly na představě, že konečné příčiny všech dějinných změn je nutno hledat v měnících se idejích lidí a že ze všech dějinných změn jsou opět politické změny nejdůležitější, že ovládají celé dějiny. Odkud se však berou ideje lidí a jaké jsou hybné příčiny politických změn, po tom se nikdo neptal. Pouze do novější školy francouzských a částečně také anglických historiků proniklo přesvědčení, že přinejmenším od středověku je hybnou silou evropských dějin boj rozvíjející se buržoazie s feudální šlechtou o společenské a politické panství. Marx pak dokázal, že celé dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů, a že ve všech těchto četných a spletitých politických bojích jde jen o společenské a politické panství společenských tříd, starším třídám jde o to, aby si panství udržely, nově se vzmáhajícím o to, aby si panství vydobyly. V důsledku čeho však vznikají a jak existují tyto třídy? V důsledku daných materiálních, přímo smysly vnímatelných podmínek, za kterých společnost v té které době vyrábí a směňuje své existenční prostředky. Feudální panství středověku bylo založeno na soběstačném hospodářství malých rolnických obcí, které si skoro všechny předměty své potřeby vyráběly samy a téměř neznaly směnu; bojovná šlechta jim skýtala ochranu navenek a vytvářela jejich národní nebo alespoň politickou soudržnost; když vznikala města a s nimi samostatná řemeslnická výroba a zpočátku vnitrozemský, později i mezinárodní obchod, vyvinula se městská buržoazie a domohla se v boji se šlechtou už ve středověku toho, že byla včleněna do feudálního řádu rovněž jako privilegovaný stav. Ale objevením mimoevropských zemí, od poloviny 15.století, získala tato buržoazie mnohem rozsáhlejší oblast pro obchod a tím novou vzpruhu pro svůj průmysl; řemeslo bylo v nejdůležitějších odvětvích zatlačeno manufakturou už továrního charakteru a ta opět velkým průmyslem, který umožnily vynálezy minulého století, zejména vynález parního stroje. Velký průmysl působil zpětně na obchod tím, že vytlačil v zaostalých zemích starou ruční práci a ve vyspělejších zemích vytvořil dnešní nové dopravní a spojovací prostředky, parní stroje, železnice a elektrické telegrafy. Tak spojovala buržoazie stále víc ve svých rukou společenská bohatství a společenskou moc, zatímco ještě dlouho zůstávala vyloučena z účasti na politické moci, která byla v rukou šlechty a monarchie opírající se o šlechtu. Ale na určitém stupni – ve Francii od doby Velké revoluce – dobyla i politickou moc a stala se tak sama vůči proletariátu a malorolnictvu panující třídou. Z tohoto hlediska – při dostatečné znalosti ekonomické situace společnosti v tom kterém období, jíž se ovšem našim dějepiscům odborníkům naprosto nedostává – lze všechny historické jevy vysvětlit docela prostě, a rovněž tak velmi prostě lze vysvětlit představy a ideje každého historického období z jeho hospodářských životních podmínek a jimi opět podmíněných společenských a politických vztahů tohoto období. Dějiny byly poprvé postaveny na svůj skutečný základ; očividný, ale dosud plně přehlížený fakt, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, tedy pracovat, dříve než mohou bojovat o panství, zabývat se politikou, náboženstvím, filozofií atd. – tento očividný fakt nyní konečně došel svého dějinného práva.
Pro socialistické nazírání mělo však toto nové pojetí dějin nesmírný význam. Dokázalo, že celé dosavadní dějiny se pohybují v třídních protikladech a třídních bojích, že vždycky byly třídy vládnoucí a ovládané, vykořisťující a vykořisťované a že velká většina lidí byla vždycky odsouzena k těžké práci a pramálo požitkům. Proč tomu tak bylo? Prostě proto, že na všech dřívějších stupních vývoje lidstva byla výroba ještě tak málo vyvinutá, že historický vývoj mohl probíhat jen v této protikladné formě, že historický pokrok byl, celkem vzato, ponecháván působení malé, privilegované menšiny, zatímco velká masa byla odsouzena, aby se dřela na své hubené existenční prostředky a kromě toho ještě na stále blahobytnější existenční prostředky privilegovaných. Ale týž způsob zkoumání dějin, který takto přirozeně a rozumně vysvětluje dosavadní třídní panství, jež by se jinak dalo vysvětlovat jedině zlými vlastnostmi lidí, vede také k poznání, že díky tomu, že dnes výrobní síly tak nesmírně vzrostly, zmizela alespoň v nejvyspělejších zemích i poslední záminka k dělení lidí na vládnoucí a ovládané, vykořisťující a vykořisťované; že vládnoucí velkoburžoazie splnila své historické poslání, že už není s to řídit společnost a stala se dokonce překážkou vývoje výroby, jak dokazují obchodní krize a zejména poslední velký krach84) a špatná situace průmyslu ve všech zemích; že historické vedení přešlo na proletariát, třídu, která se pro celé své společenské postavení může osvobodit jedině tím, že odstraní jakékoli třídní panství, jakoukoli porobu a jakékoli vykořisťování vůbec; a že společenské výrobní síly, vzrostlé natolik, že se vymkly z rukou buržoazie, jen čekají, až se jich zmocní sdružený proletariát, aby nastolil takové poměry, které každému členu společnosti umožní účast nejen na vyrábění, nýbrž i na rozdělování a správě společenského bohatství a plánovitým provozováním veškeré výroby zvýší společenské výrobní síly a jejich výnosy natolik, že každému jednotlivci bude zajištěno uspokojování všech racionálních potřeb ve stále rostoucí míře.
84) Míní se tu obzvlášť hluboká hospodářská krize z roku 1873, která zachvátila Rakousko, Německo, USA, Anglii, Francii, Holandsko, Belgii, Itálii, Rusko a jiné země.
1877: Friedrich Engels, Ant-Dühring (Pana Eugena Dühringa převrat vědy)
Ale zatímco převrat v názoru na přírodu se mohl uskutečnit jenom natolik, nakolik výzkum poskytoval příslušnou látku pozitivních poznatků, uplatnily se už mnohem dříve historické fakty, které vedly k rozhodujícímu obratu v pojetí dějin. Roku 1831 došlo v Lyonu k prvnímu povstání dělníků; v letech 1838 až 1842 vyvrcholilo první národní dělnické hnutí, hnutí anglických chartistů. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií se dostával do popředí dějin nejpokročilejších zemí Evropy, a to tou měrou, jak se tam vyvíjely jednak velký průmysl, jednak nově dobyté politické panství buržoazie. Fakty stále průkazněji usvědčovaly ze lži poučky buržoazní ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném blahobytu lidu jako důsledku svobodné konkurence.*) Všechny tyto fakty nebylo už možno odmítat, právě tak jako francouzský a anglický socialismus, který byl jejich teoretickým, byť krajně nedokonalým výrazem. Ale staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky „kulturních dějin“.
Nové fakty si vynutily, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny byly dějinami třídních bojů,32) že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že tedy ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno konec konců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filozofických a ostatních představ kteréhokoli období dějin. Tím byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště, pojetí dějin, tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí.
S tímto materialistickým pojetím dějin byl však dosavadní socialismus právě tak neslučitelný, jako bylo pojetí přírody ve francouzském materialismu neslučitelné s dialektikou a se současnou přírodovědou. Dosavadní socialismus sice kritizoval existující kapitalistický výrobní způsob a jeho důsledky, ale nedovedl jej vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat; mohl jej prostě jen odmítat jako špatný. Šlo však o to vyložit jednak tento kapitalistický výrobní způsob v jeho dějinné souvislosti a v jeho nutnosti pro určité období dějin, vyložit tedy i nutnost jeho zániku, ale jednak také odhalit jeho vnitřní povahu, která byla stále ještě skrytá, protože kritika se do té doby soustředila spíše na zhoubné důsledky než na průběh věci samé. To se stalo objevením nadhodnoty. Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického výrobního způsobu a z něho plynoucího vykořisťování dělníka; že i když kapitalista kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, kterou má jako zboží na zbožním trhu, vytluče z ní větší hodnotu, než jakou za ni zaplatil; a že tato nadhodnota tvoří konec konců sumu hodnoty, z níž se v rukou majetných tříd hromadí neustále rostoucí masa kapitálu. Průběh jak kapitalistické výroby, tak výroby kapitálu byl vysvětlen.
Za oba tyto velké objevy – za materialistické pojetí dějin a za odhalení tajemství kapitalistické výroby s pomocí nadhodnoty – vděčíme Marxovi. Díky jim se socialismus stal vědou, a nyní jde především o to dále ji propracovat ve všech podrobnostech a souvislostech.
*) V prvním náčrtu „Úvodu“ se dále říká: „Ve Francii vyhlásila lyonská vzpoura z roku 1834 rovněž boj proletariátu proti buržoazii. Anglické a francouzské teorie nabyly historického významu a musely i v Německu vyvolat ohlas a kritiku, ačkoli se tam výroba teprve začínala vymaňovat z malovýroby. Teoretický socialismus, který se teď vytvářel ani ne tak v Německu jako mezi Němci, musel tedy všechen svůj materiál importovat…“ (Pozn. red.)
32) V prvním německém vydání „Vývoje socialismu od utopie k vědě“ (1882) Engels tuto tezi zpřesnil a formuloval ji takto: „…že veškeré dosavadní dějiny, s výjimkou prvotního stavu, byly dějinami třídních bojů“.
1880: Friedrich Engels, Vývoj socialismu od utopie k vědě
A tak doufám, že ani ctihodnost britské veřejnosti nebude příliš dotčena, použiji-li v angličtině stejně jako v mnoha jiných jazycích výrazu „historický materialismus“ k označení onoho pojetí průběhu světových dějin, které konečnou příčinu a rozhodující hybnou sílu všech důležitých dějinných událostí hledá v ekonomickém vývoji společnosti, ve změnách ve způsobu výroby a směny a z toho vyplývajícím rozdělení společnosti na různé třídy a ve vzájemném boji těchto tříd.
…
Materialistický názor na dějiny vychází z teze, že výroba a vedle výroby směna jejích produktů je základnou každého společenského řádu; že v každé společnosti, která vystupuje v dějinách, se rozdělování výrobků a s nimi sociální členění na třídy nebo stavy řídí podle toho, co a jak se vyrábí a jak se vyrobené směňuje. Podle toho nemáme poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů hledat v hlavách lidí, v tom, že stále lépe chápou věčnou pravdu a spravedlnost, nýbrž ve změnách způsobu výroby a směny; nemáme je hledat ve filozofii, nýbrž v ekonomii příslušné epochy. Procitající pochopení, že stávající společenská zřízení jsou nerozumná a nespravedlivá, že v tlach rozum, dobro v zlo se mění,*) je jen příznakem toho, že v metodách výroby a formách směny proběhly ve vší tichosti změny, s nimiž už neladí společenský řád střižený na dřívější ekonomické podmínky. Tím je zároveň řečeno, že prostředky k odstranění objevených zlořádů musí být rovněž už obsaženy – více nebo méně rozvinuté – ve změněných výrobních vztazích samých. Tyto prostředky se ale nedají vymyslet z hlavy, je nutno je s pomocí hlavy odhalit v daných materiálních faktech výroby.
*) Mefistova slova z Goethova „Fausta“, díl I., scéna čtvrtá (Pozn. red.)
1885: Friedrich Engels, K dějinám Svazu komunistů
Za svého pobytu v Manchesteru mi přímo uhodilo do očí, že ekonomická fakta, která v dosavadním dějepisectví nemají vůbec žádný nebo jen podřadný význam, jsou – alespoň v moderním světě – rozhodující historickou silou; že jsou základem, z něhož vznikají dnešní třídní protiklady; že tyto třídní protiklady v zemích, kde se zásluhou velkého průmyslu plně vyvinuly, tedy zejména v Anglii, jsou opět základem, z něhož vyrůstají politické strany, boje stran, a tím i celé politické dějiny. Marx nejenže dospěl k témuž názoru, nýbrž jej také v „Deutsch-Französische Jahrbücher“ (roku 1844)248) už zevšeobecnil v tom smyslu, že občanská společnost není vůbec podmíněna a řízena státem, nýbrž stát občanskou společností, že tedy politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje, a ne naopak. Když jsem v létě 1844 navštívil Marxe v Paříži, ukázalo se, že se naprosto shodujeme ve všech teoretických oblastech, a od té doby se datuje naše společná práce. Když jsme se pak znovu sešli na jaře 1945 v Bruselu, měl Marx svou materialistickou teorii dějin, vycházející z uvedených základů, v hlavních rysech už úplně vypracovanou a přistoupili jsme k podrobnému propracování tohoto nového způsobu nazírání v nejrůznějších směrech.
Tento objev, znamenající převrat v historické vědě, který je, jak je vidět, především dílem Marxovým a na němž mohu sobě připsat jen velmi malý podíl, měl však bezprostřední význam pro současné dělnické hnutí. Komunismus u Francouzů a Němců a chartismus u Angličanů už nevypadaly jako něco náhodného, co by právě tak nemuselo existovat. Tato hnutí se nyní jevila jako hnutí moderní utlačované třídy, proletariátu, jako více nebo méně vyvinuté formy jejího historicky nutného boje proti panující třídě, buržoazii; jako formy třídního boje, který se však od všech dřívějších třídních bojů liší jednou věcí, a to tím, že dnešní utlačovaná třída, proletariát, nemůže dosáhnout svého osvobození, neosvobodí-li zároveň od rozdělení na třídy a tím od třídních bojů celou společnost. Komunismus nyní už neznamenal vymýšlet si ve fantazii co nejdokonalejší společenský ideál, nýbrž pochopit povahu, podmínky a z toho vyplývající všeobecné cíle boje, který vede proletariát.
Neměli jsme naprosto v úmyslu oznámit tiše nové vědecké výsledky v tlustých knihách výhradně „učenému“ světu. Naopak. Zapadli jsme už oba hluboko do politického hnutí, měli jsme jistý počet stoupenců ve vzdělaném světě, zejména v západním Německu, a hojný styk s organizovaným proletariátem. Naší povinností bylo zdůvodnit své názory vědecky; ale stejně důležité pro nás bylo získat pro své přesvědčení evropský a především německý proletariát. Jakmile jsme si nejprve všechno sami ujasnili, pustili jsme se do práce.
248) „Deutsch-Französische Jahrbücher“ [„Německo-francouzské ročenky“] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Časopis přestal vycházet hlavně pro zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
1886: Friedrich Engels, Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie
Ale totéž, co platí o přírodě, která se nyní ukázala také jako historický vývojový proces, platí i o dějinách společnosti ve všech jejích odvětvích a o souhrnu věd, které se zabývají lidskými (i božskými) věcmi. Také filozofie dějin, práva, náboženství atd. spočívala v tom, že se skutečná souvislost, kterou je třeba dokázat v událostech, nahrazovala souvislostí vykonstruovanou v hlavě filozofově, že se dějiny vcelku i v jednotlivostech pojímaly jako postupné uskutečňování idejí, ovšem vždy právě jen oblíbených ideí toho kterého filozofa. Podle tohoto názoru směřovaly dějiny nevědomě, ale nutně k dosažení určitého, předem stanoveného ideálního cíle, například u Hegela k uskutečnění jeho absolutní ideje, a neodvratné směřování k této absolutní ideji tvořilo vnitřní souvislost historických událostí. Namísto skutečné, dosud neznámé souvislosti se tak dosazovala nová – nevědomá nebo k vědomí postupně spějící – tajuplná prozřetelnost. Stejně jako v oblasti přírody bylo tedy třeba i zde odstranit tyto vykonstruované umělé souvislosti objevením skutečných souvislostí; úkol, který konec konců vyúsťuje v objevení obecných zákonů pohybu, jež se v dějinách lidské společnosti prosazují jako vládnoucí.
Ale dějiny vývoje společnosti se v jednom bodě podstatně liší od dějin vývoje přírody. V přírodě – pokud nepřihlížíme k zpětnému působení lidí na přírodu – působí na sebe jen nevědomé, slepé síly, v jejichž vzájemném působení se uplatňuje obecný zákon. V ničem, co se děje – ani v nesčetných zdánlivých nahodilostech, které se jeví na povrchu, ani v konečných výsledcích, které potvrzují zákonitost uvnitř těchto nahodilostí – se neděje nic jako chtěný, vědomý cíl. Naproti tomu v dějinách společnosti jsou jednajícími činiteli lidé nadaní vědomím, jednající s rozvahou nebo pod vlivem vášní, usilující o určité cíle; nic se tu neděje bez vědomého úmyslu, bez chtěného cíle. Ale tento rozdíl, ačkoli je důležitý pro zkoumání dějin, zejména jednotlivých epoch a událostí, nemůže nic změnit na skutečnosti, že běh dějin je ovládán vnitřními obecnými zákony. Neboť i zde, přes vědomě chtěné cíle všech jednotlivců, na povrchu vcelku zdánlivě panuje náhoda. Chtěné se uskutečňuje jen zřídka; ve většině případů se mnohé chtěné cíle navzájem kříží a střetávají nebo jsou už předem neuskutečnitelné, nebo se nedostává prostředků k jejich provedení. Tak vedou srážky nesčetných jednotlivých vůlí a jednotlivých jednání v oblasti dějin ke stavu, který je zcela analogický stavu panujícímu v nevědomé přírodě. Cíle jednání jsou chtěné, ale výsledky, které skutečně z těchto jednání vyplývají, jsou nechtěné, nebo pokud zpočátku chtěnému cíli zdánlivě přece jen odpovídají, mají nakonec zcela jiné následky než chtěné. Zdá se tedy, že také v historických událostech vládne vcelku nahodilost. I když ale na povrchu hraje úlohu náhoda, je vždy podrobena skrytým vnitřním zákonům a jde jen o to, tyto zákony objevit.
Ať už dějiny dopadají tak či onak, lidé je dělají tím, že každý sleduje vlastní, vědomě chtěné cíle, a výslednice těchto mnoha vůlí působících různými směry a jejich rozmanitých účinků na vnější svět jsou právě dějiny. Záleží tedy také na tom, co chtějí mnozí jednotlivci. Vůle je určována vášní nebo rozvahou. Ale podněty, které zase bezprostředně určují vášeň nebo rozvahu, bývají velmi různé. Zčásti to mohou být vnější předměty, zčásti ideové pohnutky, ctižádost, „zanícení pro pravdu a právo“, osobní nenávist nebo i čistě individuální rozmary všeho druhu. Ale viděli jsem jednak, že tyto mnohé jednotlivé vůle působící v dějinách vyvolávají většinou zcela jiné výsledky, než jaké chtěly – často přímo opačné – takže také jejich pohnutky mají pro celkový výsledek jen podřadný význam. Za druhé vzniká další otázka: jaké hybné síly se pak skrývají za těmito pohnutkami, jaké historické příčiny se přetvářejí v tyto pohnutky v hlavách jednajících lidí?
Tuto otázku si starý materialismus nikdy nepoložil. Jeho pojetí dějin, pokud vůbec nějaké má, je proto v podstatě pragmatické, posuzuje všechno podle motivů jednání, rozděluje historicky jednající lidi na ušlechtilé a neušlechtilé a pak zjišťuje, že ušlechtilí zpravidla doplácejí na svou šlechetnost a neušlechtilí že vítězí; z toho pak pro starý materialismus vyplývá, že studium dějin není příliš povznášející, a pro nás, že starý materialismus se v oblasti dějin zpronevěřuje sám sobě, protože pokládá ideové hybné síly, působící v dějinách, za poslední příčiny, místo aby zkoumal, co se vlastně za nimi skrývá a jaké jsou hybné síly těchto hybných sil. Nedůslednost není v tom,že se uznává existence ideových hybných sil, nýbrž v tom, že se od nich nejde dál nazpět, k jejich hybným příčinám. Naproti tomu filozofie dějin, představovaná zejména Hegelem, uznává, že zdánlivé i skutečně působící pohnutky historicky jednajících lidí naprosto nejsou posledními příčinami dějinných událostí, že se za těmito pohnutkami skrývají jiné hybné síly, které je třeba prozkoumat; nehledá však tyto síly v dějinách samých, nýbrž vnáší je do dějin zvenčí, z filozofické ideologie. Hegel například, místo aby vysvětlil dějiny starého Řecka z jejich vlastní vnitřní souvislosti, prostě tvrdí, že nejsou nic jiného než vypracování „forem krásné individuality“, realizací „uměleckého díla“ jako takového. Při této příležitosti vyslovuje mnoho krásných a hlubokých myšlenek o starých Řecích, nicméně dnes už se nedáme odbýt takovým vysvětlením, které je pouhá fráze.
Máme-li tedy prozkoumat hybné síly, které se skrývají za pohnutkami historicky jednajících lidí – ať si to uvědomují či neuvědomují, a velmi často si to právě neuvědomují – a jsou konec konců vlastně skutečnými hybnými silami dějin, nesmíme si příliš všímat pohnutek jednotlivců, byť sebevýznamnějších, nýbrž spíše pohnutek, které uvádějí do pohybu veliké masy, celé národy a v každém národě zase celé třídy; a i z těchto pohnutek nesmíme vidět především ty, které vedou k přechodnému okamžitému výbuchu a vzplanutí, jež zase rychle pohasne, nýbrž ty, které vedou k trvalé akci vyúsťující ve velikou historickou změnu. Objevit a prozkoumat hybné příčiny, které se jasně či nejasně, bezprostředně či v ideologické nebo dokonce náboženské formě zrcadlí jako vědomé pohnutky v hlavách jednajících mas a jejich vůdců – takzvaných velkých lidí – to je jediná cesta, která nás může přivést na stopu zákonů ovládajících dějiny vcelku i v jednotlivých údobích a zemích. Všechno, co uvádí lidi do pohybu, musí projít jejich hlavou; ale jaké podoby to v jejich hlavách nabývá, závisí do značné míry na okolnostech. Dělníci se naprosto nesmířili s kapitalistickým užíváním strojů, třebaže už stroje nerozbíjejí, jako to dělali ještě roku 1848 v Porýní.
Zatímco ve všech dřívějších obdobích bylo téměř nemožné vypátrat tyto hybné příčiny dějin – protože souvislosti těchto příčin s jejich účinky byly spletité a skryté – zjednodušila naše doba tyto souvislosti tak, že záhada mohla být rozluštěna. Od zavedení velkého průmyslu, tedy nejpozději od uzavření míru v Evropě v roce 1815, nebylo v Anglii už pro nikoho tajemstvím, že tam v celém politickém boji šlo v podstatě o mocenské nároky dvou tříd – pozemkové aristokracie (landed aristocracy) a buržoazie (middle class). Ve Francii si tentýž fakt uvědomili při návratu Bourbonů; historikové doby restaurace od Thierryho po Guizota, Migneta a Thierse všude upozorňují, že je to klíč k pochopení francouzských dějin počínaje středověkem. A od roku 1830 byla jako třetí bojovník o moc v obou zemích uznána dělnická třída, proletariát. Poměry se zjednodušily tak, že člověk musel schválně zavírat oči, aby v boji těchto tří velkých tříd a v srážce jejich zájmů neviděl hybnou sílu moderních dějin – alespoň v obou nejpokročilejších zemích.
1894: Friedrich Engels, B. H. Starkenburgovi
Lidé sami dělají své dějiny, avšak dosud je dělali tak, že se neřídili společnou vůlí podle společného plánu, a to ani v určité jasně ohraničené dané společnosti. Jejich snahy se vzájemně kříží, a právě proto ve všech takových společnostech panuje nutnost, jejímž doplňkem a jevovou formou je náhodnost. Nutnost, která se tu prosazuje náhodou, je konec konců opět ekonomická. Tu se pak dostáváme k otázce takzvaných velkých lidí. Je ovšem čirou náhodou, že se v určité době v určité zemi objevuje takový a právě tento veliký člověk. Ale odmyslíme-li si ho, je tu poptávka po jeho náhradě a náhrada se najde, tant bien que mal [dobrá či špatná], ale nakonec se najde. Že Napoleon, právě tento Korsičan, byl vojenským diktátorem, který se stal nutností pro francouzskou republiku, vyčerpanou vlastní válkou, byla náhoda; že by však jeho úlohu splnil někdo jiný, kdyby Napoleona nebylo, je dokázáno tím, že se vždycky našel člověk, když ho bylo zapotřebí: César, Augustus, Cromwell atd. Objevil-li Marx materialistické pojetí dějin, pak Thierry, Mignet, Guizot i všichni angličtí dějepisci do roku 1850 dokazují, že se k tomu směřovalo; a objevil-li Morgan totéž pojetí, dokazuje to, že doba byla pro ně zralá a že muselo být objeveno.
Tak je tomu se všemi ostatními náhodami a domnělými náhodami v dějinách. Čím více se oblast, kterou právě zkoumáme, vzdaluje od ekonomické a čím více se bude blížit oblasti čistě abstraktně ideologické, tím spíše zjistíme, že se v jejím vývoji uplatňují náhody, tím klikatější bude její křivka. Nakreslíte-li si však průměrnou osu křivky, zjistíte, že čím delší je zkoumané období a čím rozsáhlejší je projednávaná oblast, tím více se tato osa přibližuje ose ekonomického vývoje, tím rovnoběžněji s ní probíhá.