Bezpečnostní mluvčí Bílého domu John Kirby nedávno prohlásil, že „na Donbasu jim dochází munice a teď se stahují, druhá a třetí linie obrany. Musejí mít podporu a my ji (pomoc) teď potřebujeme.“ USA mezitím ohlásily nový balíček pomoci Ukrajině ve výši 300 milionů dolarů, obsahující rakety Stinger, munici pro raketomety HIMARS, dělostřelecké granáty a protitankové systémy AT-4. A schválení dalšího balíku vojenské pomoci Kongresem je na spadnutí. Také česká vláda se zapojila do tohoto meziimperialistického konfliktu, když zajistila 500 000 kusů dělostřelecké munice pro Ukrajinu. Jak píše Markus Lehner v článku, jehož překlad zveřejňujeme: „Nyní, když se zjevně jedná o opotřebovací válku, nabývá otázka válečného hospodářství a kvantitativního zásobování vojsk vojenským materiálem stále většího významu.“
Tato válka je vedena především konvenčním vojenským způsobem, tj. masakrováním vojáků.
Umírání na ukrajinských bojištích pokračuje. Za téměř dva roky od ruského útoku se údajně stalo obětí této války asi půl milionu vojáků, asi 150 000 z nich je mrtvých. Je obtížné ověřit informace o vojenských obětech, které poskytují jednotlivé strany a mezinárodní zpravodajské agentury – jedná se však o nejreálnější odhady z různých zdrojů. Podle Vysokého komisaře OSN pro civilní oběti se dosud stalo obětí vojenských úderů něco málo přes 10 000 civilistů – pozoruhodné je, že za 2 měsíce války v Gaze jich stejná agentura vykázala asi polovinu. Jasné znamení, že tato válka je vedena především konvenčním vojenským způsobem, tj. masakrováním vojáků.
Válka se v současnosti stále více vyvíjí do podoby zákopové války, podobné té první světové.
Nedostatek obratu
Obrat, který mnozí na Západě očekávali v důsledku ukrajinské „letní ofenzívy“, se zjevně nekonal. Válka se v současnosti stále více vyvíjí do podoby zákopové války, podobné té první světové. V pozoruhodném rozhovoru pro týdeník The Economist (11. 4. 2023) vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil Valerij Zalužnyj poznamenal: „Podobně jako v první světové válce jsme se dostali do situace, kdy nás válečná technika nutí vést zákopovou válku.“ Podle učebnic válečnictví NATO měly ukrajinské útočné síly dosáhnout Krymu do 4 měsíců. Ve skutečnosti, vysvětluje Zalužnyj v rozhovoru, musel po krátké době uznat stagnaci nebo jen velmi pomalé akce na všech frontách, což zpočátku přičítal špatnému velení nebo nedostatečně vycvičeným jednotkám. Když však personální změny a přeskupování jednotek nic nezměnily, vyhledal staré příručky ze sovětských dob a zjistil, že popisy uvíznutí útočných sil v první světové válce přesně odpovídají dnešní situaci na frontě.
Analýza vln útoků ruské i ukrajinské strany ukazuje, že bránící se strana má obrovskou technologickou převahu. Obě strany mohou pomocí elektronických prostředků pozorovat hromadění tanků nebo vojsk a pomocí bezpilotních letounů nebo dělostřelectva zastavit jakýkoli postup s velkými ztrátami vojáků a materiálu. Proto zůstává preferovaným cílem rozšiřování obranných pozic na obou stranách. Mezitím se ukrajinské vedení rovněž odklonilo od své široce propagované ofenzivní strategie a deklaruje svou současnou generální linii jako „strategickou obranu“. Podle Zalužného by z této rovnováhy teroru mohl vyvést pouze zvláštní skok ve válečné technice. Vojenské historické zkušenosti, jako například použití tanků na konci první světové války, však ukazují, že úspěšná integrace skutečně nových technologií trvá dlouho a obvykle se stává rozhodující až v další válce.
Nyní, když se zjevně jedná o opotřebovací válku, nabývá otázka válečného hospodářství a kvantitativního zásobování vojsk vojenským materiálem stále většího významu.
Opotřebovací válka
Nyní, když se zjevně jedná o opotřebovací válku, nabývá otázka válečného hospodářství a kvantitativního zásobování vojsk vojenským materiálem stále většího významu. Válku tak stále více rozhoduje ekonomika, stejně jako tomu bylo v první světové válce. A právě v této oblasti získává Rusko stále více půdy pod nohama. Jak nedávno poznamenal jeden americký bankéř, předpovědi, že se ruská ekonomika v důsledku západních sankcí a tlaku válečné ekonomiky během několika měsíců zhroutí, se ukázaly jako „triumfálně mylné“. V rozporu s analýzami mnohých na levici se ruská ekonomika jasně ukázala jako ekonomika imperialistické mocnosti. Nejenže výpadky v dovozu kapitálu a zboží byly absorbovány jen s mírnými propady, ale ruská zbrojní výroba nyní vzrostla o 68 % a dosáhla podílu 6,5 % HDP. Po recesi v roce 2022 vzrostla ruská ekonomika v roce 2023 o 2,8 %. Rostoucí dovozní ceny i válečná ekonomika samozřejmě vedly k růstu inflace na úroveň kolem 7 %. Stejně jako v případě vojenských obětí jsou postiženi především pracující, kteří se potýkají se stále rostoucími životními náklady při stále omezenější nabídce. Nicméně v březnových prezidentských volbách lze jen stěží očekávat změnu moci a po nich přijde pravděpodobně rozhodující přísun pro vojsko opět ve větším měřítku: více vojáků prostřednictvím dalších mobilizací!
Skutečnost, že Ukrajina má velké problémy s opotřebovací válkou, je v posledních měsících stále zřetelnější. Na vrcholu letní ofenzívy vypálilo ukrajinské dělostřelectvo asi 7 000 střel denně – podstatně více než ruské dělostřelectvo. V současné době se však kvůli nedostatku musí omezit na 2 000 kusů denně, zatímco ruské dělostřelectvo střílí pětkrát více. Důvodem není jen ochabující pomoc ze Západu (např. vojenská pomoc zadržovaná americkým Kongresem), ale mnohem zásadnější problémy západního zbrojního průmyslu. Ten se v posledních desetiletích zaměřuje na špičkové a specializované zbraně, zatímco konvenční opotřebovací válka je založena především na masovém a tradičním „hardwaru“. V minulosti pocházely dodávky především ze zásob západních armád, nyní je však stále důležitější skutečně vyrábět nové produkty. Ukrajina sama může jen stěží vyrobit potřebné množství kvůli problémům s infrastrukturou způsobeným válkou (např. výpadek více než poloviny dodávek elektřiny).
Limity západního imperialismu
Dokonce ani západní imperialismus není tak mocný, jak ho mnozí líčí. Výroba munice vyžaduje obrovské množství oceli. Když se podíváte na 15 největších ocelářských společností na světě, nezůstane v nich ani jedna americká, ale v Číně jich je devět. USA se z jednoho z nejvýznamnějších světových výrobců oceli staly jedním z největších dovozců. Ony i západní Evropa nyní musí mnohonásobně zvýšit výrobu munice, a to za cenu vysokých nákladů na dodávky, aby udržely krok s Ruskem a Čínou. Konkrétně chtějí do roku 2025 zvýšit roční produkci 155mm nábojů na 1,2 milionu, tedy šestkrát více než v roce 2023. Tím snad doženou ruskou výrobu, která se od začátku války již zdvojnásobila (nepočítaje v to masivní dodatečný nákup této munice ze Severní Koreje).
Mnohé z těchto slibů však lze jen stěží realizovat v krátkém čase z důvodu překážek v zásobování a problémů s technickou konverzí. Například v březnu 2023 EDA („obranná agentura“ EU) přislíbila Ukrajině 1 milion kusů takové munice do konce roku, ale ve skutečnosti byla schopna obstarat pouze 480 000 kusů. Zatímco americká výroba munice, která je pod státní kontrolou, může být navyšována na základě politických rozhodnutí, evropské zbrojovky (zejména německý Rheinmetall, britský BAE Systems, francouzský Nexter S.A., norsko-finský Nammo AS) jako soukromé společnosti jsou ochotny rozšiřovat svou výrobu pouze prostřednictvím konkrétních finančních závazků. Jejich knihy zakázek jsou nyní třikrát plnější než před válkou. Rheinmetall v současné době pokrývá kontinent novými výrobními závody. Nicméně tato výroba bude za ruskou z hlediska množství zaostávat přinejmenším do začátku roku 2026.
V opotřebovávací válce, která se vyznačuje především obrannými pozicemi a dělostřelectvem, mohou být tyto faktory rozhodující. Jak ukázala první světová válka, nedostatek munice a soustředěná dělostřelecká převaha mohou vést k opakovaným individuálním průlomům – a nakonec donutit jednu stranu ke kapitulaci. K tomu však mají bojující strany zjevně ještě daleko. Do zbrojního průmyslu se tak nejen nalijí další miliardy, ale především budou do vzniklého válečného pekla poslány tisíce vojáků. V posledních měsících narůstají problémy s náborem vojáků, zejména na Ukrajině. I když motivace ukrajinských obránců je mnohonásobně vyšší, mnoho vojáků je po měsících bojů a mnoha mrtvých soudruzích prostě vyhořelých. To se odráží v rostoucím hnutí příbuzných, kteří bojují za to, aby jejich manželé nebo synové byli konečně nahrazeni. Nových rekrutů je stále méně a především jsou méně vojensky vhodní. Proto se také náborové snahy ukrajinské armády stávají brutálnějšími a méně „dobrovolnými“.
Vnitřní rozpory
Vždyť ve vedení Ukrajiny jsou stále zřetelnější rozpory. Výše zmíněný rozhovor s vrchním velitelem Zalužným vedl k rozzlobené reakci prezidenta Zelenského, který jej vnímal jako zpochybnění svého optimistického líčení průběhu boje o západní sponzory. Na druhou stranu se ukázalo, že politické pokyny vedly k nákladné obraně Bachmutu i k již neúspěšné ofenzívě – a že vojenské vedení prakticky muselo Zelenského donutit, aby se obrátil k obranné strategii. Zalužnyj už dávno předstihl bývalého nejoblíbenějšího člověka, zejména mezi vojáky. Stojí za ním i kyjevský starosta Kličko, takže zde začíná vznikat skutečná politická protiváha. Nelze vyloučit, že Zelenskyj padne spíše než Putin, zejména pokud Západ usiluje o záchranu tváře při ukončení bojů, aniž by dosáhl válečných cílů Ukrajiny.
Na levici se válka na Ukrajině často redukuje na zástupnou válku mezi imperialistickými mocnostmi USA/EU a Ruskem. I když se jedná o určující moment celé války, která je neoddělitelně spjata s novou studenou válkou a bojem o přerozdělení světa, ze strany Ukrajiny se jedná také o národní obrannou válku proti staletému útlaku imperiálního Ruska. V každém případě to vysvětluje masivní podporu boje proti ruským okupantům ze strany chudšího obyvatelstva Ukrajiny.
Vedení během války posílilo vykořisťování námezdních dělníků a masivně omezilo odborová a politická práva dělnické třídy.
Podpora Západu přitom není absolutní a bezpodmínečná – navzdory všem vřelým slovům o tom, že se zde hájí „naše svoboda“. Na jedné straně je ukrajinská ekonomika již nyní silně rozdělena mezi západní agentury (viz programy MMF pro Ukrajinu a jejich dopad na ukrajinské dělníky a rolníky). Na druhé straně Biden a spol. od počátku dávali najevo, že poskytnou pouze takovou vojenskou pomoc, která bude nezbytná pro obranu, a nechtěli dodat nic, co by je učinilo přímými účastníky války – nebo je dokonce přímo přivedlo do vojenské konfrontace s Ruskem. Tím se také Ukrajina v roce 2022 jasně odlišuje od Srbska v roce 1914. Tyto limity podpory ze strany USA a EU také jasně ukazují, že současný nedostatek vojenských dodávek může znamenat začátek (vědomé či nevědomé) strategie odchodu. Jinými slovy, v naději, že opotřebovací válka oslabí Ukrajinu i Rusko vojensky natolik, že obě strany budou stále více ochotny ke „kompromisu“. Takový „Minsk 3“ (jistě ne pod tímto názvem, ale s podobnými důsledky) by Ukrajinu stál značná území a Rusku by zase přinesl definitivní ztrátu většiny Ukrajiny ze sféry jeho vlivu. To bude se současným vedením Ukrajiny sotva možné – alternativy však již existují.
Miliony ukrajinských dělníků a rolníků, kteří odešli bojovat za nezávislost a demokratické sebeurčení své země, to budou považovat za obrovskou zradu. Bezvýchodná, dlouhotrvající poziční válka však také podnítí odpor vůči válečné politice kapitalistického režimu v Kyjevě, ba dokonce vůči smysluplnosti samotné války a jejího vedení, zejména proto, že během války posílilo vykořisťování námezdních dělníků a masivně omezilo odborová a politická práva dělnické třídy. Vnitřní rozpory na Ukrajině dále podněcuje skutečnost, že režim se zasazuje o neomezené podmínky vykořisťování a rozprodávání zemědělského bohatství „západním investorům“. Varujeme proto před jakoukoli důvěrou v kteréhokoli z těchto údajných vůdců národní obrany. Naopak je třeba bojovat za to, aby dělnická třída stáhla veškerou politickou podporu různým nacionalistickým vůdčím skupinám a všemi možnými způsoby se organizovala proti rozprodeji Ukrajiny, aby se připravila a zahájila boj za nezávislou socialistickou Ukrajinu.
Vyhlídky
V této zemi musíme bojovat proti zbrojení a miliardám pro zbrojní firmy. Pod záminkou obrany Ukrajiny probíhá přezbrojování v zájmu vlastních agresivních imperialistických cílů a v souladu s tím se rozšiřují kapacity zbrojního průmyslu. Uznáváme právo Ukrajiny na sebeobranu a na získání prostředků k jejímu uskutečnění, revolucionáři na Ukrajině i na Západě však musí varovat před iluzemi, že současná vojenská podpora od zemí NATO je skutečně pro nezávislost. Tyto dodávky jsou spíše spojeny s podmínkou zajištění vlastní sféry vlivu a vykořisťování a v konečném důsledku nesměřují ke skutečnému sebeurčení celé Ukrajiny, ale mají Západu přinést kořist. Zda tato kalkulace vyjde, nebo ji ukrajinské masy zmaří, závisí nakonec na tom, zda se dělnické třídě podaří vybudovat vlastní revoluční stranu, která spojí boj proti ruské okupaci s bojem za socialistickou Ukrajinu.
Čím déle a krvavěji bude současná opotřebovací válka na Ukrajině pokračovat, tím více bude volání po „chlebu a míru“ opět otřásat ruským režimem.
V Rusku se podmínky pro odpor proti válce od jejího počátku neusnadnily. Ruský imperialismus se dokázal stabilizovat po prvních, jistě nečekaných, vážných neúspěších. Jak v ekonomické, tak v politické oblasti má režim situaci do značné míry pod kontrolou. Pseudopozice Wagnerových vůdců posloužila svému účelu – nasměrovat protesty proti „těm nahoře“ – a mohla být v osobě Prigožina svržena. Růst cen, nedostatek určitého zboží a masivní vlna emigrace, zejména vzdělaných lidí, však v dlouhodobém horizontu povedou k novým otřesům. Statisíce mrtvých a zraněných za malé územní zisky na Ukrajině vyvolávají otázky ve vedení. Nedávné masové protesty v republice Baškortostán na Volze ukazují, že klid v obrovské říši je jen zdánlivý. Odvážný postoj environmentálního aktivisty Faila Alsynova proti válce na Ukrajině a nadměrné státní represi stačil k tomu, aby dosud pasivní provincii uvrhl do zmatku. Čím déle a krvavěji bude současná opotřebovací válka na Ukrajině pokračovat, tím více bude volání po „chlebu a míru“ opět otřásat ruským režimem. Pro ruské socialisty je důležité připravit tento okamžik na nový ruský Říjen!
Revoluční marxisté by měli prosazovat ukončení války na Ukrajině na spravedlivém a demokratickém základě: Rusko z Ukrajiny, ne meziimperialistické studené válce a sebeurčení Krymu a republik Donbasu. To musí být spojeno s dlouhodobou perspektivou nezávislé socialistické Ukrajiny, protože nic jiného by spravedlivý a trvalý mír nepřineslo.
Z anglického originálu Ukraine War – And No End? zveřejněného na webu League for the Fifth International přeložil kolektiv Libereds.