V pátek 27. února jsme uspořádali projekci sportovního dramatu Tatami o íránské judistce Leile, která riskuje ztrátu svobody své rodiny, když „čelí životnímu rozhodnutí – má se podvolit íránskému režimu, jak ji nutí také její trenérka, anebo bojovat dál o zlato.“ Projekci doprovázela diskuse na téma situace v Íránu po posledních masových protestech. Diskuse kriticky reagovala na rozhovor s novinářem a vysokoškolským pedagogem Břetislavem Turečkem o historii i současnosti Íránu v podcastu Kolaps z Deníku Alarm. Zveřejňujeme náš diskusní příspěvek k tématu.
Na konci loňského prosince vypukly v Íránu masové demonstrace kvůli prudké inflaci, zdražování potravin a kolapsu měny. Šlo o největší protesty od nepokojů v letech 2022/2023 známých jako „šátková revoluce“, která vypukla po vraždě 22leté Íránky kurdského původu Jiny Mahsá Amini, zbité a zatčené mravnostní policií kvůli nesprávně nasazenému hidžábu a následně zesnulé v policejní vazbě.
Povstání 2025/2026
Protesty z přelomu minulého a letošního roku jsou výsledkem souhry dvou faktorů:
1. Dlouhodobých strukturálních problémů, jako je přetrvávající hospodářská krize, politická nespokojenost a environmentální stres.
2. Bezprostředních spouštěčů, jako je náhlé zhoršení ekonomických podmínek, kolaps měny, energetické výpadky a oznámení dalších „fiskálních opatření“ (škrtů).
Protesty začaly mezi obchodníky na teheránském bazaru. Rychle se rozšířily na univerzity, do dalších měst i venkovských oblastí. Hnutí otřáslo celou zemí, šířilo se jako požár a proměnilo se v otevřený odpor proti režimu. Dva týdny probíhaly obrovské demonstrace, stávky a lokální převzetí moci v menších městech. Podle neziskové organizace HRANA se během prvních 13 dnů konaly demonstrace na 512 místech po celé zemi, a to ve 180 městech v 31 provinciích. Do těchto protestů se zapojilo také 35 univerzit.
Demonstrace během prvních 13 dnů povstání (HRANA)
Represe
Povstání bylo potlačeno krvavým násilím. Represivní síly v mnoha městech masakrovaly demonstrující dělníky, mladé lidi, ženy a děti a střílely do davů z kulometů. Kontrarevoluční teror se 9. ledna zintenzivnil, když byl na několik dní odpojen internet a další komunikační kanály. Dle lékařů a zaměstnanců márnic nejde o náhodnou střelbu, ale o úmyslné, systematické zabíjení a mrzačení demonstrantů, někdy se znaky poprav.
Jak říká lékař s pseudonymem Ahmadi: „Z lékařského hlediska zranění, která jsme pozorovali, svědčí o brutálnosti bez hranic – jak co do rozsahu, tak co do způsobu.“ Jiný lékař z Teheránu zase uvádí: „Jsem na pokraji psychického zhroucení. Spáchali masovou vraždu. Nikdo si to nedokáže představit… Viděl jsem jen krev, krev a krev.“
Podle íránských zdravotníků jde o tisíce až desetitisíce obětí, odhaduje se 30 000. Oficiálně registrovaná úmrtí představují pravděpodobně méně než 10 % těch skutečných. Zatčeno nebo uneseno bylo nejméně 40 000 lidí.
Režim systematicky popravuje opoziční aktivisty ve vězení a nemocnicích a utajuje skutečné počty obětí. Těla jsou přepravována v dodávkách na zmrzlinu a nákladních vozech na maso, hromady mrtvých jsou narychlo hromadně pohřbívány a stovky těl mizí z forenzních zařízení. Lékař Ahmadi k tomu dodává: „Společně tvoří systém, jehož cílem je nejen potlačit protesty, ale také potlačit paměť.“
Charakter hnutí
I když protestní hnutí začalo mezi obchodníky, jeho skutečným sociálním nositelem je dělnická třída. V průběhu loňského roku rostl počet stávek a pracovních sporů kvůli růstu cen a klesajícím nebo nevypláceným mzdám.
Režim na začátku uzavřel řadu státních podniků a univerzit, aby zabránil generální stávce a ztížil nebo znemožnil lidem shromažďování. Přesto v některých městech vznikly tovární výbory nebo dokonce dělnické rady, z nichž některé převzaly kontrolu.
Dělnická třída v posledních letech vytvořila nelegální nebo pololegální odbory, podnikové struktury a základy podzemní sítě, což velmi napomohlo rychlému šíření hnutí. Protestující se v mnoha městech bránili represím, útočili na policejní stanice a prováděli akce proti represivním jednotkám.
Pocit zoufalství a beznaděje bez perspektivy zlepšení vehnal masy do ulic. Zejména mladí lidé neměli strach z konfrontace, méně se obávali smrti než dalšího života v neuspokojivých podmínkách útlaku a vykořisťování. Příkladem budiž žena s nezakrytými vlasy a zkrvavenými ústy s pozdviženou rukou, která křičí na jednom z masových protestů: „Nebojím se. Jsem mrtvá už 47 let.“
Protesty mimo jiné provázel virální fenomén fotek a videí žen bez hidžábu připalujících si cigaretu hořící fotkou nejvyššího duchovního vůdce, ajatolláha Chameneího. Nicméně hnutí není pouze politickou revoltou proti islamistické diktatuře, ale také sociální vzpourou proti chudobě, vykořisťování a sociálnímu úpadku.
Charakter režimu
Režim v Íránu je tím, co Marx označoval termínem bonapartismus. Jde o situaci, kdy v revolučním období kontrarevoluční vojenské síly uchvátí moc, pomocí selektivního reformismu kooptují radikalismus mas a tímto způsobem zachovávají a maskují moc úzké vládnoucí třídy. Takto byla íránská revoluce z let 1978/1979 zrazena islamistickou kontrarevolucí, která dokázala rozdrtit dělnické hnutí a íránskou levici a nastolila svou diktaturu.
Jako bonapartistická, klerikální diktatura, která zasahuje do všech oblastí společnosti, nemůže íránský režim tolerovat žádný významný buržoazně-demokratický prostor, který by zprostředkovával jeho vládu.
Režim se spoléhá na státní aparát, duchovenstvo a (polo)vojenské síly, jako jsou tzv. Islámské revoluční gardy (Armáda strážců islámské revoluce) a fašistické milice Basij. Celkově má k dispozici miliony lidí v ozbrojených silách.
Sociální pilíř režimu byl po desetiletí tvořen středními vrstvami buržoazie – obchodní buržoazií v Teheránu (Basaris) a maloburžoazními vrstvami s nimi spojenými.
Nové vrstvy buržoazie vznikly z aparátu samotného islamistického státu, jsou úzce spojeny s režimem a ekonomicky z něj těží. Například po íránsko-irácké válce byli důstojníci Islámských revolučních gard nasazeni do ekonomiky, kde převzali manažerské funkce nebo se sami stali kapitalisty.
Historicky se režim mohl opřít také o nižší, politicky zaostalé třídy v městských a venkovských oblastech, poražené prozápadní kapitalistickou „modernizací“ za vlády šáha.
Sociální základna islamistického režimu se ale rozpadá. Části obchodní buržoazie a maloburžoazie se k němu otočily zády. V současnosti se může opírat v podstatě jen o státní aparát a přímé nástroje islamistické kontrarevoluce (duchovenstvo a milice). Kromě toho nemá prakticky žádnou sociální základnu.
Ekonomika
Íránské ekonomice dominuje těžební průmysl – produkce ropy a plynu. Írán je energetickou velmocí, drží 10 % prokázaných světových zásob ropy (3. na světě) a 15 % plynu (2. na světě). Dále těží kovy, jako je železná ruda, chrom, olovo, měď, zinek, aj. Dále působí v textilním průmyslu (výroba koberců), v chemickém průmyslu (vývoz chemikálií), stavebnictví, výrobě automobilů, kosmickém průmyslu a navzdory hornatosti, díky umělému zavlažování i v zemědělství.
V letech 2000-2012 rostl íránský hrubý domácí produkt o 5-8 % ročně. Režim byl schopen do jisté míry uspokojovat ekonomické a sociální zájmy heterogenní třídní základny pomocí devizových příjmů z prodeje ropy a dalších surovin na světovém trhu. Zároveň však zůstala nezměněna polokoloniální struktura íránské ekonomiky, určovaná potřebami světového trhu a imperialistického finančního kapitálu. Na tomto základě se rozrostly „excesy“ závislého kapitalismu – klientelismus a nepotismus.
Po roce 2012 se ekonomická situace zásadně změnila. Ekonomiku tvrdě zasáhly sankce uvalené USA a EU. Míra růstu HDP se od té doby pohybuje kolem 3 %. Dluh se stal trvalým problémem kvůli poklesu příjmů v cizí měně. Stát se to pokusil kompenzovat devalvací měny, což vedlo k masivní inflaci. Ceny energie, základních potravin a dalších nezbytných spotřebních výrobků prudce vzrostly.
Reálné mzdy ve veřejném sektoru a ve velké části průmyslu a sektoru služeb stagnovaly nebo dokonce klesly, což cedlo k ochuzování velkých částí společnosti, včetně části střední třídy a maloburžoazie. Kromě toho jsou prostředky pro ekonomickou integraci celých částí obyvatelstva prakticky vyčerpány.
Islamistický režim se tak ocitl ve strukturální ekonomické krizi. Na jedné straně se jeho ekonomická základna zmenšuje, na druhé straně režim nedokáže uspokojit potřeby a zájmy své vlastní sociální základny, natož pak dělnické třídy a mas. Výsledkem je hluboká krize legitimity.
Otázka moci
Režim nemůže vyřešit hospodářskou a sociální krizi, může se udržet pouze represemi a terorem. To ale také znamená, že masy se proti němu budou i nadále bouřit. Vypukne další vnitřní krize, další masové hnutí, další výbuch. Otázkou není, zda dojde k novému protirežimnímu hnutí, ale kdy a především pod jakým vedením.
Nedostatek revolučního vedení je hlavním důvodem, proč byla hnutí z posledních desetiletí poražena. Bez takového vedení mohou masy režimem otřást, ale nemohou jej svrhnout.
Existuje reálné nebezpečí, že reakční proimperialistické, buržoazní nebo monarchistické síly získají vedoucí vliv v hnutí. Nespokojené části íránské buržoazie (např. Basaris) budou nedobrovolně hledat spojenectví se západním imperialismem a silami exilové buržoazie.
Ty se snaží prezentovat jako „skuteční demokraté“ s korunním princem v čele, využívají vztahů s USA a mocnostmi EU a svého bohatství k šíření reakční propagandy a k získávání spojenců v Íránu, i když jejich skutečná organizovaná sociální základna je zatím stále malá. Ale v každém případě se pokusí využít masakry islamistického režimu. Už jen proto, aby mohli prezentovat „očistěnou“ vládu nového šáha jako menší zlo.
Hnutí proti režimu povzbudilo nejen proletářské a rolnické masy, ale také maloburžoazii a dokonce i části buržoazie. To není žádná zvláštnost, ale charakterizuje všechny významné třídní boje a hnutí, která nastolují otázku moci. V nich buržoazie a proletariát, ať se jim to líbí nebo ne, bojují o vedoucí postavení.
Hlavními podporovateli hnutí jsou námezdní dělníci, utlačované národy (hnutí je obzvláště silné v kurdských a balúčských regionech) a ženy, ale dělnická třída jej politicky nevede.
Z bojů minulých desetiletí si musíme vzít dvě ponaučení:
1. Režim neodejde mírovou cestou, musí být svržen a rozdrcen revolucí.
2. Íránská buržoazie se sice může od režimu odvrátit, ale nechce osvobození mas. Chce vlastní vládu ve spojení se západním imperialismem.
Zlepšení situace mas je nemožné, aniž by se dotklo zisků, bohatství, privilegií a soukromého vlastnictví vládnoucí třídy v Íránu. Naopak, dělnická třída sama se může stát skutečnou vedoucí silou revoluce pouze tehdy, pokud spojí rozhodující sociální otázky s otázkou svého vlastního osvobození – vyvlastnění kapitálu a zavedení demokraticky plánovaného hospodářství.
Taková perspektiva a revoluční program nevznikají samy od sebe. Vyžadují sílu, která za ně vědomě bojuje na úrovni dělnické třídy, na univerzitách a školách, mezi mládeží, ženami a utlačovanými národnostmi. Pouze taková síla – revoluční strana může vést masy k vítězství.
Vodní bankrot a socialismus
V Íránu dochází k natolik závažnému úbytku podzemní vody, že se části teheránské plošiny propadají. Propadání není rovnoměrné, rozpadá se celý teheránský vodovodní a kanalizační systém, z poškozeného podzemního potrubí uniká plyn.
Bezprostřední příčinou je ničivé šestileté sucho. Navíc na vodu náročné zemědělství a dotované ceny vody a energií vedly k vyčerpání podzemních vod. I kdyby začalo konečně pršet, v podzemí by se uložilo méně vody než dřív, protože prostor pro její nahromadění se zmenšil. Íránské Revoluční gardy situaci ještě zhoršily tím, že vytvořily „vodní mafii“ vysoušející jezera a řeky, které přetrvaly tisíce let, aby zásobovaly vodou ty, kdo si za ni mohou dovolit zaplatit.
Jinými slovy, jedinou šancí na důstojný život v Íranu, na Blízkém východě a nakonec i na celém světě je socialismus.