„Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny,“ prohlásil v roce 1949 fyzik Albert Einstein ve snaze upozornit na to, že lidstvo bude mít technologie velice ničivé síly, jejichž použití by společnost vrátilo na úroveň doby kamenné. V použití těchto ničivých jaderných zbraní hrozí přerůst současný meziimperialistický konflikt na Ukrajině opírající se o znovuoživený militarismus. Sérií textů německého revolučního socialisty Karla Liebknechta chceme připomenout antimilitaristické myšlenky, aplikovatelné i dnes v boji proti imperialismu ve státech prosazujících zhoubnou militarizaci světa. Jako druhý v pořadí zveřejňujeme Liebknechtův projev v Lipsku Militarismus a antimilitarismus z roku 1907.
Militarismus a antimilitarismus
Karl Liebknecht
Soudruzi! Jako již Goethe ve svém díle „Hermann a Dorothea“ silnými slovy zlomil hůl nad válkou, tak zejména v posledních desetiletích vznikla obsáhlá literatura, která se obrací výhradně proti válečným hrůzám. Tak také sladce sentimentální kniha Berthy von Suttner a dílo Rusa Andrejeva „Rudý smích“, jedna z nejohnivějších obžalob proti hrůzám války. Všude teď slyšíme o mírových kongresech a o mezinárodních mírových konferencích a buržoazní tisk dovede o tom hodně vypravovat, i když právě vedle toho nacházíme pestrou směs zpráv, které velebí válku a její základy. I car se stal „andělem míru“ a v příštích měsících se zase sejdou zástupci všech civilizovaných národů v Haagu na mírové konferenci. Všude je teď cítit sklon k určitému sentimentálně-moralistnímu názoru na válku, který je odvozován z všeobecných pouček buržoasního života. Jakkoli je to divukrásné – sociální demokracie s tím nemá nic společného, i když je zástupkyní vyšší kultury a vzdělanosti, nenechá se ve svých dějinných názorech ovládnout sentimentálními morálními úvahami. I kdyby tento poslední způsob nazírání i za historicky dané možnosti snad mnohdy působil agitačně a při uspíšení boje spolupůsobil proti válce, pak je přece nesprávné zle se rozčilovat nad válečnými ohavnostmi. Neboť to jsou důsledky, a boj proti nim je bojem proti větru. Toto vědomí spočívá na důsledném pochopení našich historických názorů.
Jak, z čeho vznikl militarismus? Kde se vzala dnešní skutečnost války? To jsou otázky, které konec konců směřují k odstranění příčin, s nimiž padnou následky. Pod pojmem militarismus je možno především rozumět všechno, co se vztahuje k vojenství. Tato definice je však neúčelná. Podle původu rozumíme pod tím zvláštní druh vojenství, jev, který se nezrodil z vůle všeho lidu, ale vyrostl spíše na půdě třídních protikladů. Tedy: ostré oddělení vojska od civilního obyvatelstva, dril, týrání, vojenská justice, způsob obstarávání nákladů. Všechno, co z militarismu činí nástroj třídního panství a dává jedné části obyvatelstva možnost použít ho případně proti druhým. Zatím co armáda je v každém společenském řádu nutná, v daném případě také v socialistickém státě, aby byl v zájmu celku zajištěn proti kterémukoli vnějšímu nepříteli, pak militarismus je myslitelný jen v třídní společnosti. Již u Egypťanů, Řeků a Římanů byla výrazná tato základní tendence militarismu. Je tedy možno rozpoznat dva hlavní účely: především útok a obrana proti vnějšímu nepříteli! Tato funkce byla dána předem; vedle toho však s nástupem dělení na třídy přistupuje druhá jako zbraň v boji proti bezprávné třídě! Již v dobách Říma stál relativně malý počet vládnoucích proti velkému počtu utlačovaných, kteří tedy mohli strhnout moc na sebe. Tím by se jim však bylo nepomohlo, neboť onen stav koření v současné materiální situaci, v hospodářských poměrech, a tak by se byla mezi otroky zase vyvinula vládnoucí třída. Tehdy bylo otroctví nepochybně nutností. Proč tedy tato většina činila takovéto pokusy tak zřídka? Menšina si dovedla prostřednictvím armády vybudovat pevnou pozici. Zajištěním zbraní, pevností, vyšším vzděláním ve vojenství. Menšina se tedy co se týká síly stala většinou. U Řeků a Římanů měli dokonce členové vládnoucích tříd lepší zbraně než druzí, takže tito přes svou většinu byli poddaní.
Žádají se silnější zbraně proti „vnějšímu nepříteli“. Názor, že s moderním vývojem se nebezpečí válek zmenší, je falešný… Poslední války byly vesměs kapitalistické expanzivní války.
Jak se však mají věci dnes, když se tak hromadí nebezpečí mezinárodních třenic a všechny síly se napínají do krajnosti? Lid sám je stále více – na základě všeobecné branné povinnosti – vyzbrojován zbraněmi nejlepší vražedné techniky, které tedy dává kapitalistická společnost do rukou utlačovaným. Mají tedy možnost osvobodit se. Dostávají však zbraně jen v určitém počtu a na určitou dobu (služební doba). Pokusme se to na několika příkladech objasnit. V Anglii má vojenský systém v podstatě ještě charakter žoldnéřství, které všeobecně vládlo ve středověku a dělalo z válečné služby povolání, „řemeslo“. Že to dnes ještě není v Anglii odstraněno, spočívá v příznivé situaci anglické buržoazie, ve světovém panství Anglie s její koloniální říší, a především v její chráněné ostrovní poloze. Nepotřebuje žádnou podstatnou pozemní armádu, je-li obrněna pásem válečných lodí, které ovšem, nehledě ještě na koloniální armády, stojí zemi asi právě tolik, jako u nás pozemní armáda… Ovšem – nynější vojenská reforma v Anglii za Haldana chce odstranit starou milici a prostřednictvím určitého přizpůsobení vytvořit všeobecnou služební povinnost. Ve vnitřních poměrech teď již nastalo větší napětí. Není pouhou náhodou, že reforma přichází právě v době, kdy dělníci po prvé ve větším množství vstoupili do parlamentu. Dále není již Anglie v důsledku zlepšených dopravních prostředků atd. navenek tak chráněna jako dříve. Přednosti ostrovní polohy se stále více stírají. Zcela podobně je tomu v Americe. Žádají se silnější zbraně proti „vnějšímu nepříteli“. Názor, že s moderním vývojem se nebezpečí válek zmenší, je falešný… Poslední války byly vesměs kapitalistické expanzivní války (španělsko-americká, čínsko-japonská, rusko-japonská válka). Zvlášť zřetelně ukazuje případ marockého konfliktu, že se zde otázka točila okolo: Jak se má rozdělit hospodářská kořist? Také při sporu o bagdadskou dráhu je to možno pozorovat. Mezinárodní politiku tedy ovládají čachrářské zájmy, zatímco obyvatelstvu se maluje, že jde o „čest národa“ atd. Posledních válek se vždy zúčastnil celý počet států. Třecí plochy se stále zvětšují a nebezpečí stoupá. Právě teď, před haagskou konferencí, dochází k mimořádnému mezinárodnímu přiostření, v němž hraje zvlášť velkou úlohu Anglie – táž země, která podala návrh, aby se na haagské konferenci projednávala otázka zbrojení, zároveň však zavádí nové typy lodí, reorganisuje pozemní armádu. Politika Eduarda VII. je mimořádně vychytralá a obratná. Německá diplomacie by se od něho mohla hodně učit. Ke všem posledním velkým úspěchům anglické politiky došlo, aniž Eduard pronášel velké řeči a odesílal telegramy.
Projev Karla Liebknechta na prvomájové protiválečné demonstraci na Potsdamer Platz v Berlíně v roce 1916, ztvárněný německým malířem Hansem Mocznayem
Zvláštní charakter německého, francouzského, ruského, rakouského a italského militarismu tedy závisí především na speciálním utváření mezinárodního nebezpečí, jež hrozí každému státu. Všude vidíme potřebu velkých armád a koalicí. Neustálá nálada konfliktů dělá z všeobecné branné povinnosti stále více normální zařízení. Jak je tomu nyní s charakterem militarismu vůči „vnitřnímu nepříteli“? Zde vidíme, že také země, které nemusejí očekávat žádné vnější konflikty, mají náběh k militarismu (Švýcarsko, Holandsko, Belgie, Švédsko). Zvlášť zajímavý je příklad Belgie. Protože tu existoval systém svobodného najímání, nabyla armáda silně proletářského charakteru a selhala v boji proti třídním soudruhům. Již asi pět let jí není používáno proti stávkujícím dělníkům. Pomohli si však tím, že vytvořili zvláštní armádu proti „vnitřnímu nepříteli“ ze zámožných, kteří se dříve vykupovali! Tak má Belgie tedy dvě armády s ostře odlišným použitím. Ve Švýcarsku se dříve mohlo mluvit o lidové armádě; každý občan měl vlastní výzbroj doma. Teď se naproti tomu přikročilo k zabavení nábojů a k prodloužení výcviku.
Proletariát naprosto neodmítá každou válku… Jen se při mezinárodních konfliktech ptáme, zda má proletariát na tom zájem, zda v podstatě nenese náklady…
Jak se tedy militarismus řídí podle vnitřního vývoje? Vojáci jsou převážně proletáři. Tito musí neustále podstupovat politické a hospodářské boje. A nyní mají být tíž proletáři navlečeni do pestrého kabátu. Je to rozpor sám v sobě, když dnes proletář-voják má střílet na svého včerejšího kolegu z práce! K odstranění této nesnáze je nutné, aby se proletáři v pestrém kabátě již necítili jako proletáři. Toho se dosáhne určitými výchovnými prostředky: kasárnováním, určitou služební dobou, bojkotem vojáků, zákazem určitých časopisů, kontrolou, ohlašovací povinností a celým úsekem drilu! Jednotlivec ztrácí všechnu samostatnost. Vytváří se určitá kasta, která je odříznuta od civilního obyvatelstva. Je zapřahána církev, instrukční vyučování a vojenská justice. Kázeň je vystupňována až do krajnosti vše ovládajícím strachem. Také týrání vojáků patří k těmto prostředkům. I kdyby se snažili o jejich odstranění – přes to vše drobná týrání zůstanou, neboť patří právě k nucené kázni. A tato „výchova“ je většinou v rukou poddůstojníků, ponejvíce nevzdělaných lidí bez jakéhokoli pedagogického nadání, kteří většinou nejsou nic jiného než „řízní vojáci“, kteří to často v životě nikam nedotáhli a opravdu nepocházejí z elity dělnictva. Důvod zlého nakládání je tedy v systému. Kdo by se mu chtěl dostat vážně na kůži, tomu by se vedlo zle, jako meiningenskému dědičnému velkovévodovi ve Vratislavi po jeho známém výnosu. Dále je velmi těžké prokazovat špatné nakládání, a odsouzení nakonec dojdou jen „opakované případy“. Úbytek týrání není zaznamenáván, jak tvrdil pan von Einem v říšském sněmu; čísla spíše periodicky kolísají. Hlavní věc, ta drobná každodenní týrání jako prostředek kázně, ty drobné trampoty, to „cenění zubů“ – to existuje prý ve „vojenském zájmu“ jako dříve i dnes. Vším tím však není militarismus ještě vyčerpán. Není oporou kapitalismu už jen svým vznikem, ale ukazují se nadto ještě další vlivy. Obyvatelstvo je všude napájeno militaristickým duchem. Vzpomeňme si na záložní důstojnictvo, na vojenské čekatele atd. Usiluje se o to, dostat i justici pod vojenský dril. Válečnické spolky se považují za státní instituce a nutí ke vstupu. Jsou to vesměs nezákonná zařízení, zjevné politické organizace! Prohlašují o sobě, že jsou „věrny králi“, jak je možno si přečíst v jejich stanovách. Právě proto jsou to však již politické spolky. Co vůbec znamená patriotismus v tomto smyslu? Jako dříve nikterak svobodomyslný – tak dnes nikterak sociálně demokratický! Považují se za opory státu, které se bijí za politické strany vládnoucích tříd. Kdo agituje proti sociální demokracii, ten se zastává jejích odpůrců! Všichni ti justiční úředníci, policejní úředníci a vojenští hodnostáři v Německu vědí o tomto soustavném porušování zákonů. Nic neslyší a nevidí, zavírají oči, zacpávají si uši a dělají se „hloupými“. U Spolku vojenských námořníků se to nedělá jinak…
[Policejní inspektor Förstenberg: „Odnímám řečníkovi slovo!“ V přeplněném sále to vyvolalo výkřik rozhořčení. Soudruh Liebknecht musel odstoupit; předsedající požádal o zachování klidu, který také přes rozrušení brzy nastal – živý příklad toho, že lipské dělnictvo umí udržet kázeň. Vzdali se diskuse.]
Leipziger Volkszeitung, 29. dubna 1907
Jazykovou úpravu původního textu Militarismus a antimilitarismus, z němčiny přeloženého Květou Kolmanovou a vydaného SNPL v roce 1954, provedl kolektiv Libereds.