Fotbalové mistrovství světa v Kataru provází řada kontroverzí. Ať už jde o nesmyslné umístění v nevhodných podnebných podmínkách a s tím související problematický zimní termín, korupční aféra funkcionářů FIFA, bariéry pro fanoušky, jako je špatná dostupnost místa, zákaz alkoholu a předmětů s duhovou tématikou na stadionech a ve fanzonách, omezování práv žen nebo úmrtí několika tisíc dělníků při budování sportovišť pro tento fotbalový šampionát.
Už samotné přidělení pořadatelství reakční dědičné monarchii Katar proběhlo za velmi pochybných okolností, ve stínu korupce funkcionářů Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA). Kataru tehdy pro tak velký turnaj chyběla potřebná infrastruktura i samotné stadiony, neexistovalo dokonce ani plánované dějiště finále šampionátu – město Lusail.
Nové stadiony, hotely, letiště či dopravní komunikace byly během následujících deseti let vybudovány asi dvěma miliony námezdních dělníků z výrazně chudších států, jako je Indie, Nepál, Pákistán, Bangladéš, Srí Lanka nebo některé země Afriky.
Tito zahraniční dělníci, pracující hlavně ve stavebním sektoru a v domácích službách, jsou v oblasti Perského zálivu najímáni v rámci tvz. kafala systému, který monitoruje jejich pohyb a vydává je na milost a nemilost zdejších kapitalistů, zodpovědných za jejich víza a legální status. Tato praxe vytváří snadné příležitosti k nadvykořisťování dělníků, kteří mají velmi omezená práva a nemohou svobodně opustit zemi. Zvláště v častém případě, kdy jim zaměstnavatel zadržuje cestovní pasy.
Červená karta pro FIFA: Protest odborů UNIA proti katarskému fotbalovému šampionátu před sídlem FIFA v Zürichu
Jak zjistil britský deník The Guardian, nové nablýskané arény v Kataru jsou vykoupeny krví této levné pracovní síly. Při jejich stavbě zemřelo více než 6 500 zahraničních dělníků! Tyto informace vychází z oficiálních dat zahraničních ambasád, počty mrtvých budou ale zřejmě ještě vyšší. Dělníci zde dřeli za směšné mzdy v nedůstojných podmínkách a zničujících vedrech, byli ubytováni v otřesných poměrech a neměli přístup ke zdravotní péči.
Letošní fotbalový šampionát je přitom nejdražším turnajem historie, celkové náklady narostly na neuvěřitelných 200 miliard dolarů. Krom toho Katar v mezinárodních srovnáních hrubého domácího produktu na obyvatele opakovaně obsazuje nejvyšší příčky, v letošním roce byl klasifikován jako čtvrtý nejbohatší stát na světě (dle HDP v paritě kupní síly na obyvatele).
Ačkoli podle FIFA i pořádajícího státu mělo jít o historicky první uhlíkově neutrální akci svého druhu, „stejně jako u většiny podobných událostí se ale jedná o greenwashing – uhlíkové neutrality se dosahuje hlavně kreativním účetnictvím, ne reálnými opatřeními.“
Mezinárodní fotbalová federace i Katar bagatelizují nebo přímo popírají korupční jednání, porušování lidských práv i úmrtí při výstavbě sportovišť. Samotný prezident FIFA Gianni Infantino se blýskl svým bizarním výstupem sloužícím jako kouřová clona zmiňovaných kontroverzí. Šéf katarského šampionátu Nasser al-Khater, reprezentující hanebný, ignorantský přístup své vlády k úmrtím zahraničních dělníků, k tématu bez okolků uvedl: „Máme úspěšný světový šampionát. A tohle je to, o čem chcete zrovna teď mluvit? Smrt je přirozenou součástí života, ať už k ní dojde v práci nebo ve spánku.“
Legendární fotbalista Eric Cantona, který v minulosti několikrát kritizoval komerční pojetí kopané a připomínal skutečné fotbalové hodnoty, k tomu trefně poznamenal: „Abych byl upřímný, nezajímá mě světový šampionát, který pro mě není skutečným světovým šampionátem… Nejsem proti myšlence pořádání mistrovství světa v zemi, kde je možnost rozvoje a propagace fotbalu, jako v Jižní Africe nebo ve Spojených státech. Ale Katar, to není země fotbalu. Tam je to jen o penězích a způsob, jakým zacházeli s lidmi, kteří postavili stadiony, je příšerný.“
Katarské mistrovství světa ve fotbale je ukázkovým příkladem kapitalistické logiky, kdy se jindy tak vzývaná lidská práva odsunou do pozadí, aby uvolnila cestu bezmeznému pumpování zisků z megalomanských sportovních událostí. Podobu těchto akcí určuje silná komercionalizace sportu, která nezabíjí jenom sport jako takový, ale i samotné lidi budující jeho infrastrukturu.