Letos si připomínáme 150. výročí kateřinské stávky za zvýšení mezd a zrušení nového továrního řádu. Stávka začala v dubnu, továrníkům se ji však podařilo zlomit až v červnu a ukončit dokonce až v červenci 1872. Obec Kateřinky u Liberce, dnes jedna z libereckých čtvrtí rozkládající se převážně v Kateřinském údolí podél toku Černé Nisy, vstoupila do dělnického hnutí roku 1844 nepokoji dělníků z kateřinských strojních přádelen vlny. Kateřinky a jejich okolí byly jedním z nejproslulejších dělnických center „rudého pásu“ obcí kolem Liberce, kde od 60. let 19. století docházelo k divokým dělnickým stávkám.

Na konci minulého roku jsme se ve čtvrtém dílu Levicové turistiky vydali po stopách kateřinské stávky a dalších dělnických bouří v Kateřinském údolí i přírodních zajímavostí v okolí Dračího vrchu. Oproti komerčnímu pojetí turistiky jde o variantu spojující sportovní vyžití, politiku a zábavu, ohleduplnou nejen k přírodě a místním obyvatelům, ale také k peněženkám zúčastněných. Trasa, navržená tak, aby ji bez větších obtíží zdolali mladí i starší lidé, či rodiče s dětmi, se zaměřila na následující místa.

Radčice

V sousedství Kateřinek, kde se odehrály vzpomínané dělnické bouře, se nachází liberecká městská část, dříve samostatná obec Radčice. První zmínky o obci, německy zvané Raschendorf, jsou z 15. století. Podle pověsti zedníci a přidavači, pracující v první polovině 14. století na nedalekém hradu Hamrštejn, dostali od pánů z Bibrštejnu pozemek, na kterém se mohli usadit a hospodařit. „Obec osadníci pojmenovali Hradšínem, protože obec náležela k hradu.“[18]

Obec se začala výrazněji rozšiřovat až od konce 18. století. Obyvatelé se živili zemědělstvím, část jich pracovala v Jakobově nebo Siegmundově textilní továrně. Zajímavostí je, že ze zdejšího, špatně hlídaného skladu dynamitu Josefa Simona „byla ukradena třaskavina pro tzv. liberecký atentát na císaře“[6] z roku 1891.

Za první republiky drželi většinu v obecní radě komunisté, kteří zde měli i starostu. V roce 1921 bylo do Radčic směřováno alternativní místo konání zakládajícího sjezdu německé sekce KSČ, pokud by se nemohl uskutečnit na tradičním místě dělnických setkání – v libereckém Koloseu.[12] Jak vzpomínala Hedvika Hünigenová: „Měli jsme strach, že sjezd bude ohrožen, že by mohl být zakázán, a zajistili jsme jeho konání na jiném místě v Radčicích. Ale nebylo to nutné.“[4] V roce 1945 byla obec přejmenována na Radčice a v roce 1980 připojena k Liberci.

Pod Dračí skálou

Přírodní památka Pod Dračí skálou leží v nadmořské výšce 535 – 565 metrů na severní stráni Dračího vrchu, v katastru obce Fojtka. Území je chráněno od roku 1967 z důvodu bohatého výskytu tisu červeného, jehož „nejstarší exempláře dosahují věku 400 let.“[17] Tisy dříve rostly všude na svazích kolem Fojtky, v roce 1850 byly ale téměř všechny mladší kusy vymýceny okousáváním zvěří, kterou Clamm-Gallasové uzavřeli do nové hraběcí obory. První naučná stezka nalezištěm byla vytvořena v roce 1980 Mladými ochránci Jizerských hor, která je nejkratší naučnou stezkou těchto hor.

Dračí vrch

Dračí vrch leží v nadmořské výšce 676 metrů asi 2,5 km jižně od obce Fojtka. Na vrcholu se nachází skalní vyhlídka na tzv. Dračím kameni, zpřístupněná už v roce 1902 horským spolkem z Liberce. Z vrcholu je možné zahlédnout na jedné straně Ještěd, na druhé blízký Kateřinský hřbet s výrazným vrcholem Brdo v popředí. Hora dostala název podle smyšlené, celkem stereotypní pověsti, podle které zde kdysi sídlil drak. Tomu místní obyvatelé museli pravidelně obětovat svobodnou dívku. Jednoho dne jej však chrabrý mladík smrtelně zranil šípem z jedovatého tisu, drak potom údajně „v bolestech svými pařáty rozdrtil místní skálu do dnešní podoby.“[1]

U Švédů

Informační tabule U Švédů je jedním z mnoha pomníků třicetileté války. Tento evropský ozbrojený konflikt, který probíhal v letech 1618-1648, je známý hlavně jako vyvrcholení sporů mezi katolíky a protestanty. Podstatným důvodem této vleklé a rozsáhlé války byl ale boj evropských zemí o politickou nadvládu v krizovém období přechodu ke kapitalistickému hospodářství. Podle britského historika Erica Hobsbawma totiž „evropská ekonomika 17. století procházela ‚všeobecnou krizí‘, poslední fází celkového přechodu z feudální na kapitalistickou ekonomiku.“[3] Třicetiletá válka způsobila na zasažených územích značný, v průměru 30% úbytek obyvatelstva a, jak poznamenal Engels, „zničila nejvýznamnější část výrobních sil v zemědělství.“[2] Kateřinkám „třicetiletá válka a protireformace přinesly drancování a odchod nekatolíků,“[6] což životu v chudé plátenické obci také zrovna nepomohlo.

Hraběcí obora

Jizerské hory byly dříve plné lesní zvěře. Majitelé lesů z šlechtického rodu Clam-Gallasů ji „chtěli pohodlně lovit, ale nepřáli si, aby zvěř utíkala k sousedům nebo do sadů a polí svých poddaných.“[13] Poddaným navíc zakazovali vstup do panských lesů, aby tam nesbírali dřevo a nelovili zvěř pro svou obživu. V polovině 19. století zde z těchto důvodů hrabě Eduard Clam-Gallas zřídil oboru o rozloze více než 55 kilometrů čtverečních sahající od Kateřinek až po Ferdinandov, ohraničenou 42 kilometrů dlouhým dřevěným plotem na 11 800 žulových sloupcích, jejichž pozůstatky dodnes stojí na několika místech této lokality. U Fojtky byla zřízena i speciální past na odchyt zvěře, obehnaná vysokým plotem. Obora vedla po kopcích a špatně prostupných lesích, její výstavba byla nesmírně náročná. „Vybudování ohrady vyšlo na 21 500 zlatých, což je v přepočtu na dnešní měnu 100 milionů korun.“[13] „Hraběcí lesy byly zestátněny“[6] za první republiky a odebráním šlechtických výsad zpřístupněny obyvatelům.

Martinská stěna

Skalní vyhlídka Martinská stěna leží ve výšce 540 metrů. Nachází se v bukových lesích na strmých svazích Kateřinek, které vedou do údolí Černé Nisy. Tvoří skalní amfiteátr, kde „od roku 1926 bylo pod vyhlídkou lesní divadlo, které však zaniklo s příchodem druhé světové války.“[5] Ochotníci tady pak hráli ještě několik sezón v druhé polovině osmdesátých let 20. století. Dodnes jsou na místě patrné pozůstatky sezení i prostor pro kulisy.

Kateřinky

„Malá obec rozkládající se na pravém břehu Černé Nisy při zemské cestě z Liberce do Frýdlantu,“[6] vznikla v roce 1609 z příkazu majitelky panství Kateřiny z Redernu, „po níž dostala i jméno (původně německy Katharinberg).“[6] První osadníci se živili plátenictvím a dřevorubectvím. V obci, která „patřila k nejchudším v kraji a až do počátku industrializace se rozvíjela jen pozvolna,“[6] fungovalo ještě na začátku 19. století jen několik mlýnů, pila a tzv. bílá valcha. Po roce 1825, „kdy Ferdinand Seidel v Kateřinkách postavil první mechanickou přádelnu“[7] na vodní pohon, nastal opravdový boom. „Za dvě desetiletí už klapalo v nevelkém údolí na dvacet vodních kol a v textilky se změnily i bývalé mlýny. Jednalo se hlavně o přádelny, neboť tuto činnost se podařilo zmechanizovat nejdříve.“[6] „V roce 1842 pak přibyla podél toku cesta do hor,“[8] sloužící k dopravě jizerskohorské žuly z okolních lomů. Nejvíce textilek vzniklo kolem roku 1845 a nad pozdější pianovkou „tehdy vyrostla celá kolonie 19 domků, zvaná Amerika.“[6] O rozvoji obce v 19. století svědčí i počet hospod, kterých zde v době největšího rozmachu bylo osm, z nichž dnes zbyla pouze jedna.

Na konci 19. století v obci fungovalo více než 40 továren, řada náhonů a akvaduktů. Již v roce 1881 sem bylo zavedeno telefonické spojení, pouhých pět let po patentování telefonu A. G. Bellem. Podobně jako v Liberci i zde vzrostl význam továren a moc průmyslových kapitalistů, budujících si v Kateřinkách svá sídla s parkovou úpravou okolí, ve kterých nebyly výjimkou ani vodotrysky. „Počáteční dominaci zájmu o pouhou obživu postupně nahrazuje okázalá spotřeba spojená se snahou o sebereprezentaci. Tato etapa demonstruje významné postavení nově vzniklé třídy průmyslových podnikatelů ve společnosti.“[19]

„Nebývalá průmyslová exploze vyvolala i první dělnické nepokoje na Liberecku. … Stávkové boje vedli zpočátku především dělníci ohrožení zaváděním strojní výroby,“[6] kteří si zpočátku neuvědomovali nevyhnutelnost této rozporuplné modernizace, představující na jedné straně nebezpečí ztráty zaměstnání, na druhé potenciál zkracování pracovního dne a snižování náročnosti práce. Ty si ale bylo třeba vynutit.

„Kateřinky vstoupily do dělnického hnutí známým vystoupením dělníků roku 1844, kdy dělníci kateřinských přádelen vlny povstali, rozbili stroje v několika továrnách v okolních obcích a byli potlačeni při příchodu do Liberce.“[9] Tyto události zůstávaly ještě dlouhou dobu v živé paměti pracujících i kapitalistů. Podle úředního deníku Prager Zeitung „měšťáci, kteří náhodou do Kateřinek přišli, necítili se nikdy dobře.“[9]

„Kateřinky s okolím byly jedním z nejproslulejších dělnických středisek v ‚rudém pásu‘ obcí kolem Liberce.“[9] V této oblasti „docházelo od 60. let 19. století k živelnému rozbíjení strojů a divokým stávkám. Jednu takovou živelnou demonstraci muselo až na místě dnešních Energomontáží zastavit vojsko a ostrostřelci.“[11]

Postavení kateřinských dělníků bylo v oblasti Liberecka podprůměrné. V roce 1852 byl navíc zaveden zákaz stávek a spolčování dělnictva, namířený především proti stávkám soukenických tovaryšů a kvalifikovaných manufakturních dělníků, a také k zajištění nerušeného vykořisťování textilního dělnictva. V roce 1860 byly zavedeny pracovních knížky, které dělníci odevzdávali zaměstnavateli při nástupu do práce. Kapitalisté je často používali k vzájemnému sdělování informací o jednotlivých pracujících, podle zpátečnického výnosu místodržitelství sloužily pro kontrolu dělníků, prokazujících „svou službu a své chování“.[9]

Zatímco v období divokých stávek 60. let neexistovaly na Liberecku ještě žádné třídně uvědomělé dělnické organizace a porušení zákazu stávek a spolčování se stíhalo jako přestupek trestního zákona, v polovině roku 1871 v době nadcházejících velkých hospodářských bojů byly téměř ve všech hlavních výrobních odvětvích a průmyslových střediscích na Liberecku velmi aktivní legální odborové nebo jiné dělnické spolky, vedené sociálními demokraty. A to mělo značný vliv na jednotlivé stávkové boje.

Kateřinská stávka 1872

Počátkem 70. let dosáhl svého vrcholu konjunkturní vzestup světové ekonomiky v hospodářském cyklu let 1866-1873. Výroba prudkým tempem rostla i v Rakousku-Uhersku, v Čechách rychle stoupala těžba uhlí, sílil těžký průmysl (železářský a strojírenský) a stavební podnikání. Velkým rozmachem procházel potravinářský (cukrovarnictví) a textilní průmysl, který v liberecké průmyslové oblasti vyráběl po celá léta na plné obrátky. V hlavních odvětvích průmyslu v Čechách byla dovršena průmyslová revoluce.

Obrovský konjunkturní vzestup v Rakousku-Uhersku, označovaný jako zakladatelská (gründerská) horečka, byl spojen s velkým rozšířením spekulace a neustálým zdražováním. Stoupající poptávka přispívala ke zvyšování cen nejrůznějších druhů zboží, stavební horečka vyvolala obrovské zvýšení cen stavebních pozemků (např. v okolí Liberce během několika let dvacetinásobně) a tlak na růst nájmů. „Podstatně se v těchto letech zvýšily také ceny základních životních potřeb. Ceny masa stouply roku 1870 proti stavu z roku 1865 v průměru o 30 %, ceny chleba a rohlíků o 20 až 25 %.“[9]

Podle ekonomické logiky by měl zdražování životních potřeb, nezbytných k vytvoření, udržování a obnově pracovní síly, odpovídat patřičný růst mezd. Jenže jestliže během stagnace a krize kapitalisté pronikavě snižovali mzdy, v konjunktuře cena práce obvykle následovala zvyšování cen jen velmi pomalu. Dělnická třída za takové zvýšení musela vždy aktivně bojovat. Jak poukázal Marx: „Bylo by vrcholem pošetilosti žádat, aby dělník, jehož mzda je nutně v nepříznivých podmínkách cyklu snižována, se zříkal náhrady za tuto ztrátu v obdobích prosperity.“[14] A tak bylo období vrcholné cyklické konjunktury zákonitě provázeno vystupňováním ekonomického boje dělnictva a vzestupem stávkového hnutí.

7. dubna 1870 si dělnické hnutí vynutilo vydání spolčovacího zákona, který zrušil zákaz stávek a spolčování. V létě roku 1871 byla hrozící stávka ještě zažehnána pomocí nevelkého zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby na 12 hodin. Současně majitelé místních přádelen postupovali jednotně proti organizovanému dělnickému hnutí – výhrůžkami dělníkům, rozšiřováním pomluv o jejich předních aktivistech a konečně i společným návrhem nového továrního řádu.

Stávkové hnutí na jaře roku 1872 propuklo nejdříve na Frýdlantsku. V Kateřinkách i dalších částech odbojného dělnického Severu (Varnsdorfsko, Mimoňsko, Tanvaldsko) se ale stávky objevovaly v předešlém i následujícím období. V dubnu 1872 došlo k provokaci, když se 19 kapitalistů z Kateřinek a Stráže dohodlo bez účasti dělníků na novém továrním řádu, který ještě více zotročoval dělnictvo zavedením povinného členství v továrních pokladnách spravovaných kapitalisty (bez ohledu na členství v dřívějších dělnických pokladnách), neodpovědnosti majitelů za úrazy a dalších protidělnických bodů.

29. dubna 1872 vstoupili všichni dělníci Trenklerových továren v Kateřinkách a ve Stráži nad Nisou do stávky (asi 200 stávkujících), následující den se přidaly další tři továrny. Potom sice došlo k určitému útlumu na jednu stávkující továrnu, ale 10. května vstoupili do stávky dělníci dalších sedmi přádelen a jedné soukenické továrny (celkem asi 600 stávkujících). 22. května už stávkovalo 1500-1600 pracujících. Hlavní požadavky stávkujících byly zvýšení mezd o 20-30 %, zrušení nového továrního řádu pod heslem „Nic o nás bez nás!“ a odpovědnost při úrazech (bezplatná léčba).

Z iniciativy sociálnědemokratických dělníků si stávkující v každé fabrice zvolili stávkové výbory (Streikkomitee) jako vedoucí bojové orgány. Nejvýznamnější z nich byl ten v Trenklerově továrně. V čele stávky stáli vedoucí pracovníci Odborného spolku textilních dělníků v Liberci, který se scházel v tajné místnosti přístupné přes kuchyni v někdejší hospodě U Jelena. Úřední hlášení označovala za hlavního vůdce stávky oblíbeného dělnického organizátora, průkopníka socialismu a básníka Josefa Schillera „Seffa“.

Z práce mi dali vyhazov

a uštvat by mě chtěli;

marně mě honí, škoda slov,

boj, toť můj život celý.

Úryvek z básně Josefa Schillera Bez vyznání

Aby zlomili stávku a fyzicky ji vyčerpali dlouhým bojem, dohodlo se 18 továrníků na výluce celého osazenstva všech svých továren. Následně najímali dělníky z jiných oblastí jako stávkokaze. Úřady zesílily četnické hlídky a zřídily zvláštní četnickou stanici přímo v centru stávky, na pomoc zmobilizovaly vojsko, fakticky zrušily shromažďovací právo pro dělníky a zavedly výjimečný stav, pronásledovaly a trestaly vytváření stávkových a jiných dělnických výborů. Okresní hejtmanství, magistrát, četnictvo a veškerý další byrokratický aparát, za významného mlčení nejrozšířenějšího tisku, vynakládaly své síly k potlačení stávky, získávání stávkokazů a k podpoře kapitalistů. Stávkující dělníci se ale nedali zastrašit a přijali vyhlášený boj ve velkém rozsahu. Byli dobře organizovaní, ukáznění a vytrvalí. Jídlem, finančními sbírkami a vyjadřováním sympatií je podporoval Odborný spolek textilních dělníků, dělnictvo z jiných odvětví a často i drobní řemeslníci.

Stávku se podařilo zlomit až v červnu a úplně ukončit až v červenci 1872. Finančně dobře zajištění textilní kapitalisté Kateřinek a Stráže nad Nisou ve své nekonečné nenávisti k dělnickému hnutí postupovali už od počátku jednotně a neústupně, i když se přerušení výroby dotýkalo jejich zisků a trvání stávky jim přinášelo materiální ztráty. Ruku v ruce s úřady a tiskem navíc ovlivňovali veřejné mínění, což mělo pravděpodobně zabránit tomu, aby se o stávku zajímaly i jiné vrstvy obyvatelstva, které by ji mohly vyjádřit sympatie a dělníkům pomoci.

Rozhodující vliv na výsledek stávky ale měl značný pokles vrcholné výrobní konjunktury, který nastal shodou okolností v dubnu 1872, zatímco ceny vlny tehdy ještě stoupaly. V květnu se již šířily zprávy o skutečné krizi soukenické výroby, která souvisela s kolísáním cen vlněného zboží na londýnském trhu a se zhroucením kurzů na pražské burze. Soukenická výroba v Liberci byla silně zredukována a značně se snížila poptávka po mykané vlněné přízi. Úřední deník Prager Zeitung o tom tehdy psal: „Továrníci a výrobci sukna mají naštěstí ještě útěchu, že při nynějším velmi mdlém obchodu nepociťují vzniklé přerušení výroby v žádném případě tak silně jako dělníci.“[9]

Skutečnost snižující se poptávky po přízi a zvyšující se dostupnosti pracovní síly zásadně usnadnila postup kapitalistů proti stávkujícím dělníkům. Stávka byla poražena především z toho důvodu, že nastala v době, kdy skončila vrcholná výrobní konjunktura v soukenictví a přádelnách vlny a na toto odvětví začala dopadat vleklá výrobní krize. V podstatě ve všech soukenických centrech byla paralyzována soukenická výroba a velké množství dělníků se ocitlo bez práce. To umožnilo kateřinským kapitalistům zajistit několik set stávkokazů z jiných soukenických oblastí, což by v období vrcholné výrobní konjunktury nebylo vůbec možné. Ničivý dopad ekonomické krize se tehdy uplatňoval naplno, protože dělnické hnutí ještě nebylo tak silné, aby mu mohlo vzdorovat.

Této nepříznivé skutečnosti hospodářských bojů v období, kdy pominula výrobní konjunktura, si všiml Marx: „Dělnické stávky, ke kterým došlo příliš pozdě, v období, kdy příznivé možnosti, které skýtala nebývalá konjunktura, už téměř zmizely, nemohou být úspěšné s hlediska hospodářského, čili potud, pokud jde o jejich bezprostřední cíl. Ale přesto nebyly marné. Zrevolucionisovaly průmyslový proletariát, a poněvadž je vyvolaly vysoké ceny potravin a nízké mzdy, budou mít za čas politické důsledky.“[15]

Kateřinská stávka bezpochyby vyvolala politické důsledky. Především přiměla dělníky, aby si v daleko větší míře uvědomili nesmiřitelnost svých zájmů se zájmy kapitalistů, což znemožnilo další společný postup libereckého dělnictva s liberální buržoazií, tvořenou hlavně textilními továrníky. Stávka odhalila na čí straně stojí buržoazní státní aparát, jeho ozbrojená moc a tisk všemožně podporující kapitalisty. Připravila dělnictvo do dalších, ještě těžších bojů a zůstala dlouhá léta v jeho paměti jako jedna z největších v kraji.

Tovární komplexy „Kateřinek, zasazených do romantického údolí na okraji CHKO Jizerské hory, které by i dnes mohlo nést bývalé označení Liberecké Švýcarsko,“[6] nám dodnes připomínají významné boje dělnické třídy za spravedlnost a osvobození od vykořisťování a útlaku. Mezi těmito boji se vyjímá právě kateřinská stávka, ke které se liberečtí průkopníci socialismu vždy hrdě hlásili.

Dům Hünigenových a vznik KSČ

Dům Hünigenových pochází z let 1929-1930 a nachází se na okraji lesa v ulici Na Vyhlídce, nedaleko starého lomu i oblíbeného lesního koupaliště. Manželé Hünigenovi byli aktivními antifašisty a zakládajícími členy německé sekce Komunistické strany Československa, od jejíhož založení loni uplynulo kulatých 100 let.

Sama Hedvika Hünigenová na tuto dobu vzpomínala takto: „Cestou k založení komunistické strany byla prosincová stávka v roce 1920. U nás na domku, ve kterém jsme bydleli, jsme měli velký nápis: stávkový komitét. A sedláci si museli k nám chodit pro povolení, když chtěli jít do jiné obce. Později, když byla stávka poražena, řekli, že Hünigen od nich nic nedostane, protože byli nuceni na příkaz stávkového komitétu vydat pro nezaměstnané a chudé rodiny mléko a máslo pro jejich děti. Mého manžela nenáviděli, protože on to tak zařídil. Naši soudruzi byli ozbrojeni a cvičili se ve starém lomu. Poprvé v životě jsem viděla – když k nám z Liberce přišel kurýr a oznámil nám, že stávka je poražena a že skončila – jak můj manžel pláče. Po prosincové stávce se konala v malém hostinci naproti dnešní liberecké nemocnici konference. Bylo tam jednáno o tom, že bude svolána do Pavlovic do Kolosea velká konference pro celou oblast a bude to zakládající sjezd komunistické strany.“[4]

Ve dnech 14. až 16. května 1921 proběhl v pražském Karlíně známý ustavující sjezd Komunistické strany Československa. KSČ byla založena jako poslední z významnějších evropských komunistických stran. Ustavení jednotné strany dlouho nebylo možné z důvodu národnostních a politických neshod. V nich čeští zástupci v čele s Bohumírem Šmeralem zastávali často nerozhodné, pronárodní pozice namísto prosazování revolučního programu a důsledného internacionalismu.

To tehdy kritizovala i Kominterna: „Ve vedení strany nalézají se četné živly, které vědomě či nevědomě sabotují věc komunismu. Jestliže tyto živly, odvolávajíce se na nacionální nálady dělníků, dosud neodvážily připojiti se ke Komunistické internacionále, jestliže dosud se neodvážily spojiti se s komunisty německých oblastí Československa, je jasno, že nejsou schopny se rozejíti s českou buržoasií.“[10]

KSČ byla ve skutečnosti založena už v březnu v libereckém Koloseu internacionalisticky naladěnou a politicky vyspělejší skupinou českých Němců, žijících v Československu. „Proběhla tu ustavující schůze německé sekce KSČ v březnu 1921,“[12] na které vystoupil např. „liberecký Liebknecht“ Karel Kreibich, proletářská spisovatelka Marie Majerová nebo tehdy ještě jménem anarchokomunistů básník Stanislav Kostka Neumann. Teprve na podzim 1921 došlo ke sloučení všech komunistických organizací v jednotnou Komunistickou stranu Československa, která toto jméno přijala namísto původně zamýšleného pronárodního názvu Československá komunistická strana.

Domek Hünigenových se stal ve 30. letech 20. století místem setkávání antifašistů a komunistické mládeže. „Edmund Hünigen v něm zazdil archiv z doby vzniku KSČ, který zůstal neobjevený po celou dobu okupace, kdy objekt užívala Hitlerjugend.“[11] Edmunda Hünigena nacisté věznili, jeho manželka Hedvika působila v exilu ve Velké Británii.

Atentát na Františka Josefa I.

Za připomínku stojí ještě jedno výročí z historie libereckého dělnického hnutí. Loni uplynulo 130 let od události, kdy v noci na 1. říjen 1891, několik hodin před příjezdem císaře Františka Josefa I. vybuchly pod železničním mostem před libereckým nádražím dvě pumy, které tam nastražili čtyři anarchističtí dělníci. „Skryli se v příkopě, aby viděli na vlastní oči účinek výbuchu.“[16] O události se dodnes šíří mýty. Jejím účelem nebylo zabití monarchy, ani „nešlo o pouhou odvetu za persekuci,“[16] ale způsobení zmatku a zastrašení státního aparátu, vedoucí k znemožnění návštěvy císaře. Toho „si pozvali zdejší textilní baroni a připravovali mu velmi nákladné uvítání. Dělnictvo pohoršovalo chování fabrikantů, kteří vyhazovali s lehkým srdcem statisíce na císařskou parádu, zatímco na zlepšení sociálních poměrů svých zaměstnanců nechtěli dát poctivou zlatku.“[16]

V tomto duchu událost popisuje i Karpašova Kniha o Liberci, jejímž recenzentem byl vyhlášený historik Robert Kvaček: „Pachatelé samozřejmě věděli, že tímto způsobem nemohou zabít císaře, jehož vlak měl přijet teprve ráno. O to ani nešlo. Akce měla jasný politický cíl, chtěla způsobit zmatek a zastrašit úřady, což se dokonale podařilo. Všechny listy psaly o události s rozhořčením a využily ji k podpoře svých politických názorů. Národní politika pokládala ‚atentát za anarchistický podnik, neboť Liberec a okolí je hlavním sídlem sociální demokracie nejnebezpečnějšího řádu.‘ Až po letech vyšlo najevo, že atentát byl dílem revoluční organizace, jež chtěla využít návštěvy císaře k protestu proti perzekuci dělnictva, zastavování listů a rozpouštění spolků.“[6]

Pátrání až po letech zjistilo, že strůjci výbuchu byli tři čeští a jeden německý dělník. Šlo o zámečníky Arnošta Brunclíka z Horního Růžodolu a Josefa Šulce z Františkova, zámečnického dělníka Františka Žofku a textilního dělníka Schmieda z Janova Dolu –  anarchisty a zároveň přátele Josefa Pačese, Kryštofa Černého a Jana Rampase, kteří byli uvězněni za tisk anarchistických letáků v tajné tiskárně v Hluboké, jejíž 135. výročí jsme si mimo jiné připomněli před dvěma lety v druhém dílu Levicové turistiky v Podještědí.

Zdroje

[1] Dračí vrch. In: Wikipedia: the free encyklopedia [online]. San Francisco: Wikimedia Foundation, 27. 5. 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dra%C4%8D%C3%AD_vrch

[2] ENGELS, Friedrich. Německá selská válka [online]. Marxistický internetový archiv, 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1850/081850/ch07.html

[3] HOBSBAWM, Eric. The General Crisis of the European Economy in the 17th Century. [online]. The Platypus Affiliated Society, 2019 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://platypus1917.org/wp-content/uploads/archive/rgroups/2007-08-chicago/HobsbawmGeneralCrisis17thCPartI.pdf

[4] HÜNIGENOVÁ, Hedvika. Vzpomínky na založení německého oddělení KSČ v březnu 1921. In: Cesta liberecké levice ke komunistické straně. Liberec: Socialistická akademie ČSR v Liberci, 1976, s. 22.

[5] KALÁTOVÁ, Iveta. Lesní divadlo na Martinské stěně ožije 28. června. Postarají se o to herci Kateřinského sousedského divadla. In: Český rozhlas Sever [online]. Praha: Český rozhlas, 2015, 25. 6. 2015 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://sever.rozhlas.cz/lesni-divadlo-na-martinske-stene-ozije-28-cervna-postaraji-se-o-herci-6829739

[6] KARPAŠ, Roman, a kol. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 2004. ISBN 80-86761-13-4.

[7] Kateřinky. In: Wikipedia: the free encyklopedia [online]. San Francisco: Wikimedia Foundation, 8. 8. 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99inky_(Liberec)

[8] Kateřinské údolí. In: Wikipedia: the free encyklopedia [online]. San Francisco: Wikimedia Foundation, 19. 7. 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99insk%C3%A9_%C3%Badol%C3%AD

[9] KOŘALKA, Jiří. Vznik socialistického dělnického hnutí na Liberecku. Liberec: KNL, 1956.

[10] KRUPKA, Jaroslav. Pod tlakem Kominterny. Před 100 lety vznikla KSČ, zprvu se měla jmenovat jinak. In: Denik.cz [online]. Praha: VLTAVA LABE MEDIA, 2021, 16. 5. 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/zalozeni-ksc.html

[11] LEVÁ PERSPEKTIVA a TAMARA BUNKE VEREIN. Průvodce kolébkou socialismu v Čechách – Liberec/Reichenberg. Liberec, 2014. Dostupné také z: https://liberec-reichenberg.net/clanky/cist/nazev/83-pruvodce-kolebkou-socialismu

[12] Liberecké Koloseum a 97. výročí zavraždění Karla Liebknechta a Rosy Luxemburg. In: Libereds [online]. Liberec: Kolektiv Libereds, 25. 1. 2016 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://libereds.noblogs.org/liberecke-koloseum-97-vyroci-zavrazdeni-karla-liebknechta-rosy-luxemburg/

[13] LIBERECKÝ KRAJ. Clam-Gallasovská obora [online]. Krajský úřad Libereckého kraje, 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://www.liberecky-kraj.cz/dr-cs/27766-clam-gallasovska-obora.html

[14] MARX, Karl. Mzda, cena a zisk [online]. Marxistický internetový archiv, 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1865/061865.html

[15] MARX, Karl a ENGELS, Friedrich. O odborových organisacích. Praha: Práce, 1951.

[16] Nezdařený pokus o atentát na císaře (1891). In: Historie českého anarchismu (1880 – 1939) [online]. Historický spolek ZÁDRUHA, 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://ahistorie.451.cz/nezdareny-pokus-o-atentat-na-cisare-1891/

[17] Pod Dračí skálou. In: Wikipedia: the free encyklopedia [online]. San Francisco: Wikimedia Foundation, 25. 10. 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pod_Dra%C4%8D%C3%AD_sk%C3%A1lou

[18] Radčice. In: Wikipedia: the free encyklopedia [online]. San Francisco: Wikimedia
Foundation, 8. 8. 2021 [cit. 2021-12-10]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rad%C4%8Dice_(Liberec)

[19] ZEMAN, Jaroslav. Liberec během průmyslové revoluce 1830-1945. In: Střed Liberce v proměnách staletí. Liberec, 2011, s. 81. ISBN 978-80-7372-804-5. Dostupné také z: https://liberec-reichenberg.net/clanky/cist/nazev/29-stred-liberce-v-promenach-staleti

Share this post: on Twitter on Facebook