Na 8. března 2016 připadl často hloupě vysmívaný, za minulého režimu zdiskreditovaný, ale přeci jen velmi významný svátek, který je připomenutím boje za demokracii a sociální spravedlnost. Takový je Mezinárodní den žen, svátek, který se v Zemích koruny České, jakožto v celém Rakousku – Uhersku, ale například i Německu, Dánsku a Švýcarsku, slavil poprvé přesně před sto a pěti lety – 8. března 1911. Ustanovení mezinárodního svátku všech žen bylo důležitým mezníkem v jejich emancipačním boji, ale bylo i významnou událostí pro celé sociální hnutí pracujících lidí.

Hlavní zakladatelkou dělnického ženského hnutí byla německá socialistka Clara Zetkin (1857-1933). Od roku 1891 řídila noviny pro dělnické ženy Rovnost (Die Gleichheit). Inspirovaná teoretickým dílem K. Marxe a B. Engelse (zejména jeho pozdější prací Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu) vymezovala se nejen proti tradiční konzervativní společnosti, která nepřiznávala ženě rovnoprávného postavení s muži (ženy neměly volební právo, nemohly být voleny, teprve na přelomu 19. a 20. století začaly být pomaličku přijímány na vysoké školy etc.), ale vymezovala se i proti „tradičním feministkám“.

Zetkin jako sociální demokratka zdůrazňovala provázanost boje za ženskou emancipaci s bojem dělnického hnutí za sociální práva (odmítala například, v opozici vůči „klasickým“ feministkám, tradiční majetkový volební cenzus, kdy majetnější lidé měli více volebních hlasů a podobně).

V roce 1908 socialisticky smýšlející ženy v USA iniciovaly posledního únorového dne první Den žen. Konaly se velké demonstrace vyzývající k hlasovacím právům a politickým a hospodářským právům pro ženy (rovné volební právo, zrovnoprávnění mezd, ale například i přísnější postihy stále běžné dětské práce…). Následujícího roku se shromáždění na Manhattanu zúčastnilo 2 tisíce lidí. V této době bylo uprostřed 13 týdenní stávky za lepší mzdy a pracovní podmínky 30 tisíc textilaček a přadlen.

O dva roky později přišla Clara Zetkin na 2. Mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani s návrhem, aby se Den pracujících žen (jak zněl první název svátku Mezinárodního dne žen) stal mezinárodní akcí. V roce 1911, na osmého března, se v Rakousku, Dánsku, Německu a Švédsku shromáždil přes milion žen, pod heslem „Hlas pro ženy sjednotí naši sílu v boji za socialismus.“

V předvečer světové války se ženské hnutí kolem Zetkin bojovně stavělo proti zbrojení a přípravám na válečný konflikt (opět vyplul na povrch rozdíl s „klasickými“ feministkami, které nezřídka podporovaly válečné nadšení).

V německých zemích a zemích bývalého Rakouska–Uherska mělo ženské hnutí za emancipaci vždy poměrně silnou tradici. Československá republika se tak například stala jedním z prvních států (devátým na světě), kde ženy získaly pasivní i aktivní volební právo (Ústava z roku 1920). Vedle sociálních demokratek a komunistek se k mezinárodnímu dni žen hlásily i ostatní obhájkyně ženských práv, jako například Alice Masaryková či později Milada Horáková.

V Liberci byl v této době hlavním propagátorem ženské emancipace časopis Vorwärts (Vpřed, založen 1911), soustředěný kolem zdejšího sociálního demokrata, Karla Kreibicha. Setkání socialisticky orientovaných dělníků a inteligence se nejčastěji odehrávala v prostorách dnešního Kolosea v Pavlovicích, v Lidových sadech nebo v dělnických restauracích jako byla hospoda U jelena v dnešní ulici Na Svahu nebo hostinec U Polního zámečku naproti dnešní porodnici na Husově třídě.

Že boj za rovnoprávnost žen není jen historickou látkou, dokazuje ale i každodenní realita, zejména na úrovni profesí a zaměstnání. Například zpráva Evropské komise z roku 2014 přináší data, u kterých se nechce věřit, že pocházejí z 21. století. Naprosto nehorázné jednání zaměstnavatelů, kteří kvůli snižování svých nákladů neváhají využívat genderové i další sociální předsudky, je bohužel každodenní realitou.

Podle zprávy Evropské komise mají sice ženy stejně dobrou nebo lepší kvalifikaci než muži, ale za své dovednosti stejně oceněny nejsou a jejich kariérní růst je pomalejší. V důsledku toho je mezi platy žen a mužů v EU průměrný rozdíl 16 %. V některých oborech ale (například a nepřekvapivě ve finančnictví a manažerských profesích) dosahují platové rozdíly mezi muži a ženami až 40 %.

Ženy jsou nadále diskriminovány i kvůli svým mateřským povinnostem. Kariéra ženy v důsledku toho musí mít daleko častěji přestávku a často se poté ženy nevracejí do práce na plný úvazek. Ženy i proto nejen že průměrně vydělávají o 16 % na hodinu méně než muži, ale dokonce i o 31 % za rok méně než muži (vzhledem k většímu podílu žen mezi pracovníky na částečný úvazek). Ženy jsou také zhruba 4x až 5x častěji přijímány na částečné úvazky, což má samozřejmě negativní odraz ve výši jejich mezd a kariérním růstu.

Aktuálních ukazatelů mapujících nerovnost mezi muži a ženami je dnes překvapivě více, než by se na první pohled zdálo. Opět tak vyvstává fenomén pokrytectví, který svírá soudobou evropskou společnost, která sice po formální stránce ženám zaručuje rovnoprávnost, ale realita a každodenní praxe za těmito proklamacemi kulhají na obě nohy.

Je přitom jasné, že každý ústupek zaměstnanců na pracovišti vůči zaměstnavateli (včetně tolerování nespravedlivých klišé a předsudků) jen dál posílí pozici sociálního agresora. Aktuálně jde třeba o stále nesnesitelnější pracovní podmínky na České poště, kde pracuje značné množství žen. Právě pošťačky (spolu se svými mužskými kolegy) zažívají již delší dobu něco, co by se dalo nazvat manažerskou šikanou, vyžadující plnění smluv s tzv. aliančními partnery za každou cenu, dokonce i na úkor kvality standardních poštovních služeb.

Mezinárodní den žen tedy není jen svátkem žen jako takových, ač samozřejmě je jejich především.

Share this post: on Twitter on Facebook