V úterý 23. února se v Krajské vědecké knihovně v Liberci konala přednáška Petra Freiwilliga z libereckého pracoviště Národního památkového ústavu na téma Utichly továrny, utichly ulice.
Přednáška z cyklu Památky kolem nás seznámila zhruba 70 posluchačů „se zanikajícím průmyslovým dědictvím Libereckého kraje na příkladech objektů a areálů, částečně nebo zcela demolovaných mezi lety 2010–2015.“ Téma se také věnovalo některým stavbám ohroženým. Vzhledem k regionálnímu průmyslovému dědictví představovaly většinu popisovaných staveb textilní továrny, zahrnuty byly ale také objekty jiných odvětví nebo třeba silniční mosty. Název si řečník trefně vypůjčil z básně Jiřího Wolkera, jejíž první slova na úvod stylově zarecitoval.
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.Úryvek z básně Jiřího Wolkera Balada o očích topičových ze sbírky Těžká hodina
Nositelé odkazu – ale jakého?
Chceme-li zaujmout kompetentní postoj k zanikajícímu průmyslovému dědictví, je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem nahlížet na průmysl, růst továren a především pak ekonomický systém, který průmyslovou společnost stvořil.
Řečník uvedl několik pohledů na věc, doplněných příslušnými citacemi. Mezi nimi vyčnívá chápání historie francouzskou školou Annales, která byla původně brána jako radikální okrajová větev, aby následně udávala ráz moderní historiografie. Namísto dosavadního vnímání historie jako vyprávění příběhu (prostého umísťování jedné události za druhou bez hlubšího pochopení doby) a jako dějin osobností preferovala problémově zaměřené psaní historie, které by dokázalo pokrýt všechny oblasti lidské činnosti, ať už jde o hospodářské a sociální dějiny, dějiny každodennosti, historickou geografii, mentalitu a ideologie, vliv životního prostředí na člověka a společnost nebo o jevy a struktury, které se vyvíjely po celá staletí.
Francouzský historik školy Annales, Fernand Braudel viděl tržní systém, v jehož podmínkách se rozvinul průmysl, následovně: „Kapitalismus jakožto výsada nevelkého počtu lidí není myslitelný bez aktivní spoluúčasti celé společnosti.“ Tedy majetná menšina si díky svému výsadnímu postavení přisvojuje to, co vytváří celá společnost. Na průmyslové dědictví pak lze nahlížet jako na jakýsi pomník kapitalismu.
Jiný pohled měl Anton Anschiringer, sekretář liberecké Obchodní a živnostenské komory a oddaný životopisec místního podnikatele Liebiga, který továrny viděl jako „mnoho lidských rukou, do té doby nečinně složených v klíně“ podřizujících se „zákonům inteligence“, jak je popsal na příkladu přádelny ve Svárově (místo známé Svárovské stávky).
Josef Kramář (neplést s prvním ministerským předsedou ČSR, národovcem Karlem Kramářem), Anschiringerův vrstevník, lékárník a starosta Vysokého nad Jizerou byl však ve svých pamětech o poznání kritičtější: „Ježto předení pro výdělek úplně přestalo, musili přádníci hledati práci pro obživu v přádelnách, které se den co den v krajinách horských množily. Tím pozbyli dosavadní samostatné domácnosti. Z usedlých a samostatných, byť i namnoze nuzných občanů stali se podřízení, na továrníku závislí otroci.“
Podle britského historika Paula Johnsona lze v továrnách spatřovat pozůstatek éry, „které se v historii žádná jiná nevyrovná co do možností, jež nabízela lidem, kteří sice neměli ani groš, ale zato měli bystrou hlavu a nescházela jim představivost.“
Naproti tomu sociální darwinista, obhájce otrocké dětské práce a někdejší apologeta továrního systému Andrew Ure továrny idylicky líčil tak, že je to „kooperace různých kategorií dělníků, dospělých i nedospělých, kteří zručně a pilně dozírají na soustavu produktivních strojů, nepřetržitě poháněných ústřední silou.“
Odojevského Faust chápal „manufaktury“ jako zhmotnění toho nejhoršího, co dal Západ světu. Formulace „lační zisku se ze všech sil snaží zničit jeden druhého“ je jen přesnějším vyjádření toho, co Adam Smith nazval „svobodnou soutěží“.
Utopický socialista Charles Fourier šel ještě dále a viděl je jako článek „hnusné soustavy, ze které má prospěch jen několik majitelů továren a podvodníků.“
Určitou syntézu těchto polarizovaných pohledů můžeme najít u britského historika Samuela Lilleyho: „Pracovní podmínky byly strašné. Dlouhá pracovní doba – dvanáct až šestnáct hodin denně – snad nebyla delší než hodiny předtím strávené při domácké práci, avšak tehdy lidé pracovali svobodně, s vlastní volbou času na odpočinek, kdežto nyní byli podrobeni neúprosné tovární disciplíně, která se s nikým nemazlila. V nových městech, která vyrostla kolem továren, byly životní podmínky stejně zlé jako podmínky pracovní. Jejich domky snad nebyly horší než venkovské chatrče, v nichž bydlívali, avšak hygienické a zdravotní podmínky, snad dostačující pro život na venkově, nejsou k ničemu v přelidněném městě a výstavba měst se s těmito problémy nemohla vyrovnat. … Ve stínu této zjevné bídy přinesl však vznik strojové tovární výroby také veliký prospěch. Dal lidem mnohem více všeho možného zboží. Je sice pravda, že dělníci nedostali plný podíl, který jim měl připadnout – museli se naučit za něj bojovat a jak za něj bojovat – avšak dostali přesto určitý podíl; tím se životní podmínky po uplynutí smutného období prvních desetiletí přece jen zlepšily.“
Průmyslové dědictví je zkrátka chápáno velmi protichůdně. V jeho vnímání se ukazuje rozporuplnost celé moderní éry. Nejde o nějaké budovy z daleké historie (jako např. šlechtická sídla), ale objekty spjaté se současností, do nichž projektujeme svou sociální zkušenost, estetické cítění a světový názor.
Někdo v něm vidí dožívající zhmotnění minulého režimu, zdůrazňujícího orientaci na dělnickou třídu a průmyslovou výrobu, jiný svědka idealizovaných časů „starého dobrého Rakouska“ nebo „zlaté první republiky“. Továrny mohou být vnímány na jedné straně jako znečišťovatel životního prostředí, na druhé jako symbol práce, zaměstnanosti a někdejší prosperity. Průmyslové dědictví může mít podobu nehostinné oblasti hnědouhelné těžby v polském Turówě, stejně jako krajiny kolem Černé Nisy v Jizerských horách se svými chalupami, brusírnami, mačkárnami a továrnami, vodními díly či plně využívaným turistickým potenciálem. Ačkoli průmyslové dědictví nemusí mít přímo uměleckou a dokonce ani architektonickou hodnotu, neměli bychom zapomínat na technické stavby jako důkaz umu stavitelů, řemeslníků, inženýrů a architektů jako součást širšího kulturního dědictví.
Kdo zná Arkwrightův životopis, nikdy neuštědří tomuto geniálnímu lazebníkovi přívlastek „šlechetný“. Ze všech velkých vynálezců XVIII. století byl to nesporně největší zloděj cizích vynálezů a nejsprostší chlap.
Karl Marx – Kapitál
Textilní továrny
Jak dokazuje průmyslové dědictví našeho regionu, startérem evropské industrializace se stala textilní výroba. Ve srovnání s těžkým průmyslem vyžadovala nižší investice (s vyšší návratností a vysokou ziskovostí) a opírala se o stálou, vysokou poptávku. Za otce průmyslové výroby je považován Richard Arkwright, původně parukář a velký kompilátor vynálezů a patentů v textilním průmyslu, o kterém Karl Marx ve svém Kapitálu uvedl: „Kdo zná Arkwrightův životopis, nikdy neuštědří tomuto geniálnímu lazebníkovi přívlastek ‚šlechetný‘. Ze všech velkých vynálezců XVIII. století byl to nesporně největší zloděj cizích vynálezů a nejsprostší chlap.“
Růst textilních továren v našem regionu byl umožněn vhodnými přírodními podmínkami (vodní síla zde pramenících řek, pěstování lnu), intenzivní protoindustriální podmínky (soukenické cechy, řemesla na venkově, kvalifikovaní řemeslníci) a konečně levná a početná pracovní síla. Bývalý ředitel jabloneckého archivu Stanislav Urban popsal Liebigovu volbu svárovského údolí pro umístění svých továren tak, že zde nechyběla pracovní síla ani energie, šlo o chudý, hustě osídlený kraj s armádou laciných a přitom kvalifikovaných dělníků.
Proč přibývá demolic?
Chlouba místního textilního průmyslu ale dávno vzala za své. Příčiny dynamizace destrukce textilních továren lze nalézt především v ekonomických podmínkách, za kterých došlo k zániku odvětví jako celku a k dlouhodobému nevyužití staveb (samodestrukce). To ulehčila podinvestovanost tohoto odvětví za minulého režimu (orientace na těžký průmysl) a nerovnoměrné rozmístění staveb doplněné jejich extrémní koncentrací na vybraných místech. Jejich soustředění v ekonomicky slabých regionech (skomírající průmyslové vesnice, příhraniční oblasti s vysokou nezaměstnaností), kde se není dostatek financí, přináší chátrání těchto objektů.
K tomu připočtěme nízkou úroveň stavební kultury v České republice i čachr s litinou a stavebním materiálem. Nešťastná je také snaha některých obcí o „zvelebení“ svého vzhledu skupováním a následným bouráním budov (nejen nešetrný, ale také asociální přístup), u kterých hrozí nastěhování sociálně slabých občanů. Příkladem může být zničení chrastavské přádelny bavlny Anton Jäger z roku 1867, aby tam, slovy starosty Canova, nevznikla „ubytovna typu ghetto“.
Soukromé firmy však nemají lepší přístup k věci. Tak např. v Luhu u Raspenavy vedle přádelny česané příze z 60. let 19. století byla postavena nevzhledná hala. Oprava a využití stávající budovy se soukromému investorovi totiž nejeví jako lukrativní.
Možnosti a limity památkové ochrany
Iluzí je však také představa, že stavbu zachrání pouze její prohlášení za památkově chráněnou. Památková ochrana samozřejmě může pomoci, ale objekt musí mít nějakou náplň, musí žít. Přednášející zmínil příklad vodárenské a zauhlovací věže ve Vratislavicích, kterou vyčistili dobrovolníci, ke konci minulého roku byla prohlášena za kulturní památku a spolek AvantgArt pracuje na její přeměně v kulturní centrum Zauhlovačka.
Nelze se ale schovávat za památkovou ochranu, která sama o sobě průmyslové dědictví nezachrání. Stavby potřebují nějaký smysluplný účel sloužící veřejnému zájmu. Nehledě na to, že ani prohlášení za památku nemusí být na věky, jak jsme nedávno ukázali na příkladu libereckého Kolosea. Přednášející také uvedl, že je třeba „dokumentovat, dokumentovat, dokumentovat!“, tedy dělat to, čemu ve Velké Británii říkají reservation by documentation – ochrana skrze dokumentaci.
Objekty průmyslového dědictví
Dále přednášející na fotkách a grafických ilustracích popsal mnoho demolovaných průmyslových objektů, ať už jde o ty „amputované“ nebo prošlé kompletní demolicí. Jde o řadu budov na mnoha místech severočeského regionu, kde v minulosti probíhala hlavně výroba spojená s textilním průmyslem.
Popsány byly např. přádelny, jako ty již zmiňované v Chrastavě a Luhu u Raspenavy, chotyňská přádelna bavlny J. B. Limburger z roku 1882, spodní část továrny na zpracování ovčí vlny Franz Schmitt z roku 1843 v Českém Dubu, přádelna s neotřelým názvem Hölle Mühle (Pekelný Mlýn), výrobna vlněného zboží Heinstchel a spol. z roku 1884 v Horní Řasnici, textilní továrna Pragovka z 60. let 19. století v Hrádku nad Nisou, tkalcovna Anton Raaz z roku 1864 v Novém Městě pod Smrkem (naposledy pobočka Textilany), tkalcovna a barevna Otto Müller v Habarticích, tkalcovna z 50. let 19. století v Rokytnici nad Jizerou (jedna z prvních textilek v horním pojizeří), továrna v Cvikově jako ohnisko textilní výroby v lůně okolního sklářského průmyslu, další z továren ve Frýdlantě či Chrastavě (bývalá budova Elitexu), ale také vodní mlýn čp. 374 z počátku 17. století v Turnově, vrchnostenská cihelna z 18. století v Zákupech nebo továrna na lustry Elias Palme v Kamenickém Šenově.
Další skupinu objektů tvoří mosty, které sice „odolaly vodě, ne však dotacím“, tedy byly zničeny neuváženými investičními zásahy. Přednášející zmínil např. silniční most přes Kamenici v Jesenném z roku 1911. Dalším příkladem „bujaré investiční činnosti“ je silniční most přes Dobranovský potok ve Sloupu v Čechách.
Uranové doly
Kontroverzní typ průmyslového dědictví představují uranové doly státního podniku Diamo v Ralsku. Místní „uranová horečka“ má totiž dvě tváře. Na jedné straně jedny z nejmodernějších dolů, zaměstnanost, okolní výstavba a nadšená obhajoba uranové těžby, na druhé straně nešetrné chemické dolování na některých místech, po kterém zůstalo pod zemí obří jezero kyseliny sírové.
Tento rok uplyne kulaté výročí 50 let od počátku zdejší těžby uranové rudy. Ministerstvo průmyslu a obchodu sice vyčlenilo peněžní prostředky na rekultivaci poškozené oblasti, ale na druhou stranu jako by chtělo zcela vymazat padesátiletou minulost těžby uranové rudy, kdy např. zcela zmizí jedinečná téměř padesátimetrová těžní věž. Dekontaminace a zachování místně ojedinělé vzpěrové věže by mohlo být stylovou vzpomínkou na těžbu uranu, což by ale opět „bylo o penězích.“
V závěru přednášky se mohli návštěvníci zúčastnit diskuse a položit přednášejícímu tematické dotazy. Zajímaly je informace o stavu konkrétních budov a o záměrech s nimi (např. objekt bývalé tiskárny a první manufaktury v Liberci, továrna ve Cvikově nebo zbytky budov liberecké Textilany), o situaci průmyslových objektů na Tanvaldsku nebo pozitivní i negativní příklady nakládání s průmyslovým dědictvím.
Na konec Petr Freiwillig odkázal na příslušné publikace, které si mohli návštěvníci na místě zakoupit. Svou přednáškou ukázal, že šetrné nakládání s historickými objekty, průmyslové budovy nevyjímaje, má i dnes svůj význam. Na průmyslové dědictví lze nahlížet z různých úhlů pohledu. Zrcadlí se v něm rozdílný třídní přístup soukromých vlastníků a státu, zaměstnanců i obyvatel okolního území. Chceme-li však, aby bylo zachováno a smysluplně sloužilo veřejnému prostoru, je třeba, aby šlo o živé objekty, pro které najdeme i v současnosti účelné uplatnění.