Válka na Ukrajině odhalila zmatenost mnohých v charakterizování tohoto konfliktu i agresora samotného. Jedni považují Rusko za polokoloniální oběť Západu, druzí za imperiální nebo dokonce fašistický stát. A pokud už jej označí jako „imperialistické“, často ignorují fakt, že je samo součástí systému rozděleného na imperialistické velmocenské bloky. Zveřejňujeme překlad článku, který ukazuje jakou roli Rusko „hraje v koncertu velmocí a v současném boji o nové rozdělení světa.“
V debatě o válce na Ukrajině hraje ústřední roli otázka, zda je Ruská federace imperialistickou mocností. Dlouho před touto válkou jsme Rusko analyzovali jako nově vzniklý imperialismus, na rozdíl od proudů, jako je Frakce trockistů (FT-CI) a většina poststalinistických skupin.
Levicoví kritici naší charakteristiky se obvykle opírají o Leninových „pět základních rysů“ v publikaci Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu. Jako „důkaz“, že Rusko nelze považovat za imperialistickou mocnost, se často používá například záporná bilance přímých investic a závislost Ruska na vývozu surovin, nikoliv na síle jeho finančně-kapitalistických monopolů.
Leninův imperialismus
Především je důležité čelit nesprávné interpretaci Leninova pojetí imperialismu. Opakovaně citovaných „pět kritérií“ se ve skutečnosti vysvětluje jako charakteristika současného stádia vývoje kapitalismu jako celku, jako globálního systému, nikoliv jako charakter nějakého konkrétního státu.
Lenin navíc hovoří o „charakteristikách“, které musí správná definice imperialismu zahrnovat, nikoli o nějaké neměnné definici. Hned totiž dodává, že „imperialismus může a musí být definován jinak, máme-li na paměti nejen čistě ekonomické aspekty.“ Zdůrazňuje také, že nejkratší definice zní, že imperialismus představuje monopolistické stadium kapitalismu jako světového systému.
To jednoznačně znamená, že v této epoše se kapitalismus stal totalitou světové ekonomiky, neexistují již žádné nekapitalistické niky, které by nebyly v konečném důsledku určovány zastřešujícími zákony zhodnocování kapitálu. Také koncentrace/centralizace kapitálu má modifikující vliv na tendence vyrovnávat míry zisku s průměrnou mírou zisku.
To znamená, že určitá kombinace finančního kapitálu, průmyslového kapitálu a státních orgánů je schopna zajistit si vlastní ziskovost a stabilitu na úkor ostatních kapitálů a států, i když dočasně, protože neexistuje absolutní monopol a monopolní míry zisku nelze v konečném důsledku oddělit od obecných problémů zhodnocování kapitálu.
Projev V. I. Lenina, autora knihy Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, k vojákům Rudé armády v roce 1920 (kolorovaná fotografie)
Tento ekonomický základ pak vede k Leninově charakteristice: význam vývozu kapitálu v celém systému vyplývá z problému nadměrné akumulace v imperialistických centrech, který je překonáván investováním přebytečného kapitálu v zemích, kde nedostatečné vyrovnání mezinárodní míry zisku vytváří výhodnější investiční příležitosti (např. prostřednictvím levnější pracovní síly a surovin).
Pro Lenina je rozhodující, že monopol vedl k rozdělení světové ekonomiky mezi velké kapitálové svazy.
Vývoz kapitálu tedy není určujícím prvkem „sám o sobě“, ale je nevyhnutelný pro ty imperialistické kapitály, jejichž klesající míra zisku je již doprovázena nadměrnou akumulací (tj. jejich vlastní růst a vývoz zboží již neposkytuje dostatečné ziskové vyhlídky pro investiční kapitál).
Pro Lenina je však rozhodující, že monopol vedl k rozdělení světové ekonomiky mezi velké kapitálové svazy. To umožňuje nové dělení, natož nové hráče, jen ve velmi úzkých mezích. Cokoli ve větším měřítku by nutně znamenalo prudké otřesy podobné zemětřesení. Toto rozdělení světové ekonomiky nemůže najít politický protějšek v podobě buržoazního národního státu a může být stabilizováno pouze systémem imperialistických velmocí.
Rusko
Vývoj světové ekonomiky jde tedy ruku v ruce s jejím politickým rozdělením na sféry vlivu velmocí. To vysvětluje, proč Lenin analyzoval carské Rusko jako imperialistickou mocnost, ačkoli ve své době nesplňovalo „pět kritérií“. Například z hlediska koncentrace kapitálu, významu jeho průmyslového a finančního kapitálu a přílivu kapitálu spíše než jeho vývozu bylo daleko za ostatními imperialistickými mocnostmi.
Ačkoli v některých průmyslových odvětvích docházelo k dynamickému rozvoji a dokonce k počínající expanzi ruského kapitálu, a to i směrem ven, rozhodujícím faktorem byla vojenská síla Ruska jako expanzivní velmoci, která sama o sobě byla spojena s touto stále ještě podřízenou ekonomickou dynamikou. Ve střední Asii a v některých částech Evropy to vedlo k roli srovnatelné s kolonialismem ostatních evropských velmocí v celkovém imperialistickém systému před první světovou válkou.
Současné Rusko je rovněž poznamenáno těmito protichůdnými tendencemi. Po pádu stalinismu bylo v turbulencích obnovy kapitalismu v 90. letech 20. století zničeno mnoho výrobních zařízení, zatímco jiná se rozšiřovala, a to vše ku prospěchu a obrovskému obohacení úzké vrstvy manažerů a finančních kapitalistů. V této fázi mohlo dojít k odprodeji Ruska západnímu kapitálu, ale kvůli vysokým rizikům se tomu zabránilo, zejména po hospodářském kolapsu v roce 1998, tzv. ruské krizi.
Komodity a kapitál
Za Putina v nultých letech 21. století došlo k určitému znovuznárodnění nebo alespoň k zajištění blokace menšinových podílů státem, aniž by byl systém oligarchů zásadně překonán. V důsledku toho se zejména sektory surovin a energetiky staly stabilizujícím faktorem ruského kapitalismu mimo vliv západního kapitálu.
Již před konfliktem na Ukrajině se pravidelně vydávalo více než 4 % HDP na zbrojení a Rusko je jedním z největších světových vývozců zbraní. Ruská federace je po Spojených státech druhou největší vojenskou mocností na světě.
Od té doby ruská obchodní bilance trvale vykazuje nejen kladné přebytky, ale vývoz systematicky převyšuje dovoz, a to v průměru o třetinu. To se týká nejen ropy, uhlí, plynu a obilí, ale také strategicky důležitých surovin. Mezi ně patří měď, nikl, uran (s Kazachstánem závislým na Rusku), palladium, hliník, zlato, diamanty, dřevo. Rusko bylo schopno díky této hojnosti surovin nejen nahromadit značné bohatství, nezávislé na jakýchkoli zahraničních monopolech, ale také získat silnou míru ekonomické soběstačnosti.
Vzhledem k rezervám státu a jeho akciovým podílům není překvapivé, že ruský stát je jedním z nejméně zadlužených na světě. Například podíl veřejného dluhu na HDP činil v roce 2020 19 %, zatímco v případě USA to bylo 133 %.
V postupu této stabilizace si strategická odvětví v oblasti IT, strojírenství a špičkových technologií dokázala udržet silný a dynamický růst. To odpovídá velkému významu vojensko-průmyslového komplexu v Rusku. Již před konfliktem na Ukrajině se pravidelně vydávalo více než 4 % HDP na zbrojení a Rusko je jedním z největších světových vývozců zbraní. To mělo dopad i na celkové tempo růstu ruské ekonomiky. Ruská federace je po Spojených státech druhou největší vojenskou mocností na světě.
Finanční kapitál
Finanční kapitál v Ruské federaci je rovněž značný. Banky jako Sberbank nebo VTB jsou dostatečně velké pro potřeby ruského kapitálu v oblasti domácího i zahraničního obchodu. Kromě toho existují fondové společnosti, které vznikly v energetickém a komoditním sektoru a nyní mohou operovat s obrovskými finančními obnosy, jako například „Fond národního bohatství“ nebo „Ruský fond přímých investic“. Mezitím existují společné investiční fondy s Čínou, Saúdskou Arábií, Katarem, Kuvajtem a některými dalšími zeměmi, které vytvářejí stále větší prostor pro ruský finanční kapitál (i po západních sankcích).
Ruská federace rovněž ustavila širokou škálu regionů světa, do nichž mohou proudit její přímé investice. Tlak na ruskou ekonomiku z hlediska nutných zahraničních investic není tak velký jako v případě jiných imperialistických zemí, neboť na jedné straně má vlastní trh levné pracovní síly pro rostoucí ekonomiku a na straně druhé je dostatečně kompenzován vývozem energie, surovin a zbraní. Bývalé sovětské republiky ve Střední Asii představují rozsáhlý prostor pro zajištěné investice i pro snadno využitelné „zdroje pracovní síly“.
Rusko je postkoloniální mocností s obrovským počtem rasově a národnostně utlačovaných „neruských“ obyvatel. Migranti nebo kolonizovaná etnika tvoří velkou část nižší zaměstnanecké vrstvy. Brutální válka v Čečensku byla hlavním faktorem autoritářského opevňování vnitřních kolonií v Ruské „federaci“. Sehrála také přípravnou roli při všeobecném obratu k autoritářství prostřednictvím rozvoje příslušných bezpečnostních struktur v souvislosti s touto ruskou variantou „války proti teroru“.
Kromě Střední Asie a Blízkého východu v posledních letech prudce vzrostly přímé ruské investice v Africe a Latinské Americe (často ve spojení se zbrojním průmyslem). Od roku 2016 a prudce klesajících kapitálových toků ze Západu vykazuje Rusko také pozitivní bilanci, pokud jde o přímé investice. V roce 2018 klesly nové přímé investice ze zahraničí na 8,9 miliardy dolarů, zatímco ruské přímé investice v zahraničí vzrostly o 28 miliard dolarů.
Rusko jako největší země s druhou největší armádou na světě, jako jeden z největších světových dodavatelů surovin a energie, s velmi rozsáhlými monopoly a na nich založenými finančními kapitály, rozhodně není ničí „polokolonií“.
Je třeba také poznamenat, že donedávna byla největším západním přímým investorem v Ruské federaci Kyperská republika (2020: 147 miliard dolarů existujících investic). Většinu tohoto kapitálu však lze vysledovat v samotném Rusku (2020: přímé zahraniční investice ve výši 193 miliard dolarů z Ruska). Je to pravděpodobně proto, že mnoho ruských kapitalistů má omezenou důvěru ve vlastní stát a přilákaly je daňové výhody a bankovní politika na Kypru, odkud své investice do Ruska realizovali.
Kypr zároveň poskytl velkorysé programy dvojího občanství při odpovídajících investích. Při započtení kyperských miliard bylo Rusko již v roce 2010 spíše čistým vývozcem kapitálu než jeho dovozcem. Schopnost ruského kapitálu kompenzovat masivní zastavení přílivu kapitálu v důsledku západních sankcí po útoku na Ukrajinu ukazuje, jak málo se Rusko podobá polokolonii, která by po takových sankcích ekonomicky nepřežila ani měsíc.
Třídní struktura
Rusko jako největší země s druhou největší armádou na světě, jako jeden z největších světových dodavatelů surovin a energie, s velmi rozsáhlými monopoly a na nich založenými finančními kapitály, rozhodně není ničí „polokolonií“. Poměrně velká role státu ve finančním a monopolním kapitálu, stejně jako poměrně vysoká kriminální živelnost v domácím velkopodnikání, je však jistě známkou jeho slabosti.
Ruský imperialismus nemá sociální základnu v podobě početné dělnické aristokracie a střední třídy, která by umožnila stabilní parlamentní režim, jaký existuje na Západě.
V kontextu doháněcího vývoje a vzhledem ke svému původu v bývalém degenerovaném dělnickém státě má ruský kapitalismus v mnoha oblastech stále rysy „primitivní akumulace“, v níž stát a mafiánské vykořisťovatelské vztahy hrají poměrně velkou roli. To také znamená, že se dosud ve velkém měřítku nevytvořila nezávislá střední třída a že existuje poměrně velká propast mezi superbohatými a masou obyvatelstva.
Ruský imperialismus proto nemá sociální základnu v podobě početné dělnické aristokracie a střední třídy, která by umožnila stabilní parlamentní režim, jaký existuje na Západě. To vysvětluje bonapartistický Putinův režim, který potlačuje jakoukoli formu důsledného zastupování zájmů dělníků a rolníků nebo je krotí prostřednictvím nacionalistického populismu.
Internetový mem parodující nacionalistický populismus a toxickou maskulinitu Putinova bonapartistického režimu
Na rozdíl od západního imperialismu se nemůže prodávat jako „pevnost demokracie a lidských práv“, ale musí se při svém globálním působení opakovaně uchylovat k přímým vojenským hrozbám nebo násilí namísto „měkké síly“ a kreditu. Ruský imperialismus proto stále bojuje o uznání a globální roli. V mnoha ohledech zůstává vůči zavedeným imperialistickým mocnostem ve slabším postavení, které musí překonávat vojensko-politickými prostředky.
Velmocenská role
Rozhodující otázkou pro imperialistický charakter Ruska je tedy role, kterou hraje v koncertu velmocí a v současném boji o nové rozdělení světa. Během konsolidace ruského kapitalismu v roce 2000 byl jeho návrat na světovou scénu umožněn především díky jakési dohodě s předními evropskými mocnostmi. Jako zásadní dodavatel energie a surovin pro evropské výrobní řetězce, zejména pro Německo a Francii, byla akceptována i jeho zvláštní role vojensko-politické velmoci v konkurenci s USA. To se zpočátku týkalo především Střední Asie, ale později také Afriky a zejména Blízkého východu, např. Sýrie.
V EU se objevily tendence spolupracovat s Ruskem jako protiváha hrozící konfrontace mezi USA a Čínou. Přibližně do roku 2014 byla stabilizace hlavních evropských ekonomik v období globalizace úzce spojena s hospodářským a politickým oživením Ruska. Brzy se však ukázalo, že toto „partnerství“ přináší rostoucí střety zájmů.
Zatímco některé východoevropské země EU stejně vehementně upřednostňovaly „atlantické partnerství“ nebo propagovaly expanzi NATO na východ, v Gruzii, Moldavsku, Bělorusku a především na Ukrajině se příslušné vlivy a zájmové skupiny setkávaly se stále většími vzájemnými rozpory. USA nakonec udělaly vše, co bylo v jejich silách, aby v hlavní konfrontaci s Čínou získaly imperialismy EU jednoznačně na svou stranu a odtrhly manévrující EU od jejích vazeb na Rusko.
Rusko přesto dokázalo dosáhnout vojensko-politických úspěchů v Gruzii a Sýrii a v rámci „bezpečnostní aliance“ CSTO se etablovalo jako „četník“ prostřednictvím menších zásahů do středoasijských krizí. EU však nemohla jednoduše nechat Rusko a jeho místní spojence v Bělorusku, Moldavsku a na Ukrajině jednat po svém, aniž by ztratila svoji důvěryhodnost ve východní Evropě.
Význam Ukrajiny
Válka na Ukrajině znovu ukazuje zásadně prohnilý charakter imperialismu. Na rozdíl od toho, jak je líčena na „Západě“, USA a EU nejde o „demokracii“ a „nezákonná anektující přepadení“, ale o boj mezi imperialistickými mocnostmi. I když se západní narativ o „sférách vlivu“ prohlašuje za koncept z minulého století, dlouhodobé oslabení imperialistického soupeře ve východní Evropě a zajištění sfér vlivu USA a EU až k jejím hranicím jsou samozřejmě záležitostí, která je jim blízká.
V ukrajinské politice zvítězily ty síly, které v konečném důsledku a objektivně činí ze země polokolonii západního imperialismu. Ukrajinci se tak stali pěšáky v boji imperialistů o sféry vlivu.
Ruský imperialismus se snaží zajistit si svou „tradiční sféru vlivu“, protože Ukrajina byla a mohla by být opět důležitou součástí ruského monopolního kapitálu, a to průmyslově, zemědělsky i surovinově. Ruskojazyčné menšiny nebo historické vazby byly nebo jsou využívány k vytváření příslušného tlaku a hledání záminek. Protože Rusku chybí ekonomické a ideologické prostředky („demokracie!“), nezbývá mu než využít vojenské síly k zajištění své sféry vlivu.
Od získání nezávislosti se ukrajinští vládci snaží lavírovat mezi dvěma imperialistickými tábory, tu směrem k EU a NATO, tu směrem k Moskvě. S převratem na Majdanu v roce 2014 tato fáze skončila. Ačkoli většina Ukrajinců má jistě iluze v demokratickou a nezávislou Ukrajinu, v ukrajinské politice zvítězily ty síly, které nakonec a objektivně činí ze země polokolonii západního imperialismu.
Z ekonomického hlediska se to velmi zřetelně projevilo, jednoduše řečeno, prostřednictvím programů MMF, které od té doby probíhaly, a z nich plynoucích „liberalizací“, plánů na rozprodej a „reformních projektů“ (zejména v oblasti pracovního práva). Naprostá závislost obranyschopnosti Ukrajiny na dodávkách zbraní a munice ze Západu, stejně jako na výcviku, průzkumu a službách IT infrastruktury (zejména z USA) ukazují její vznikající charakter jako vysoce vyzbrojené polokolonie.
Ukrajinci se tak stali pěšáky v boji imperialistů o sféry vlivu. Jejich boj za sebeurčení a obranu proti ruské agresi je sice více než oprávněný, ale jejich boj za skutečně nezávislou Ukrajinu nemůže skončit odražením ruské invaze. Pro masy Ukrajinců bude následující invaze západních „přátel svobody“, maskovaná jako „pomoc při obnově“, další etapou jejich boje za nezávislost, tentokrát na ekonomické úrovni.
Nová ruská revoluce
Rusko svou intervencí do ukrajinského konfliktu, anexí Krymu a nakonec i invazí v roce 2022 odhalilo svou povahu nejslabšího článku ve sboru hlavních imperialistických mocností – jakékoli jiné vysvětlení by jen posílilo západní narativ o invazi jako díle „šíleného Putina“. Vývoj války od té doby to také potvrzuje.
Mnozí z důvodu nepochopení skutečné podstaty fašismu označují současný režim za fašistický. Nespokojenost s průběhem války by však mohla vést ke kruté formě skutečného, revanšistického ruského fašismu.
Na jednu stranu nebyla ruská armáda dostatečně silná, aby dosáhla rozhodujícího vítězství proti ukrajinské armádě, která byla Západem vysoce vyzbrojena a vysoce motivována ve své oprávněné vůli bránit se. Na druhou stranu se Rusku navzdory masivním hospodářským sankcím podařilo přejít na válečnou ekonomiku, která je pravděpodobně schopna dlouhodobě udržet opotřebovávací válku, jež by se nakonec mohla stát pro západní ekonomiky jako dodavatele Ukrajiny příliš nákladnou.
Budoucí průběh války na Ukrajině bude rozhodující i pro další vývoj v Rusku. Ekonomické a lidské důsledky války jsou stále obtížněji snesitelné. I když se ruské ekonomice zatím daří zabránit kolapsu, je stále více závislá na podpoře „spřátelených“ mocností. Zejména Čína zatím nadále spoléhá na výsledek, který Rusku zaručuje jisté zisky a v žádném případě nevede ke zhroucení současného režimu. Kolaps by mohl vést k radikalizaci převládající nacionalistické politiky, která by zachránila zájmy ruského monopolního kapitalismu.
Vzhledem ke slabosti liberální, ale především levicové opozice a nedostatku militantních organizací dělnické třídy je to docela pravděpodobné. V současné době již mnozí z důvodu nepochopení skutečné podstaty fašismu označují současný režim za fašistický. Nespokojenost s průběhem války by však mohla vést ke kruté formě skutečného, revanšistického ruského fašismu, který by vedl k nové etapě militarismu a vojenské agrese této jaderné mocnosti.
V tomto ohledu je naprosto nezbytné, aby levičáci v Rusku a jejich stoupenci na Západě jasně ukázali imperialistický charakter ruské politiky a ekonomiky a aby se dostali ke kořenům tohoto zla, a to rozbitím ruského kapitalismu a jeho státního aparátu – prostřednictvím nové Říjnové revoluce.
Z anglického originálu Why Russia is an imperialist power zveřejněného na webu Workers Power přeložil kolektiv Libereds.