Více zbraní = více nebezpečí: Proč je militarizace Ukrajiny ohrožením nás všech

Vpád Ruska na Ukrajinu zastihl veřejnost střední a východní Evropy, včetně velké části té levicové, nepřipravenou a zmatenou. Kromě papouškování oficiální propagandy ve prospěch většího množství zbraní eskalujích konflikt a dalších sankcí, které odnesou především pracující, jsme se dočkali také moralizování nad těmi částmi „západní levice“, které odmítají zavírat oči nejen před Putinovou intervencí na Ukrajinu, ale také před rolí NATO v tomto meziimperialistickém konfliktu. Pokud zdejší levice nechce sehrát roli užitečného idiota imperialismu a sekundovat válečným štváčům, musí zaktivizovat protiválečné hnutí požadující okamžité ukončení války namísto její eskalace. Inspirovat se může třeba u britské Stop the War Coalition, která v září minulého roku oslavila 20 let svých protiválečných aktivit. Zveřejňujeme překlad článku Lindsey German, jedné z čelných představitelek této koalice.

Nad Ukrajinou dochází k proměně světového uspořádání s dlouhodobými důsledky

Tvrzení ukrajinského ministra zahraničí pronesené na mítinku NATO v Bruselu, že totiž „zbraně, zbraně a zbraně“ jsou jedinou položkou v jeho plánu, reflektuje rostoucí volání jeho vlády, západních médií a mnoha politiků po přísunu dalšího velkého množství vojenského materiálu na Ukrajinu.

Ministr Dmytro Kuleba tvrdí, že právě tohle zachrání životy a přivede válku k rychlejšímu konci: „Čím více zbraní dostaneme a čím dříve dorazí na Ukrajinu, tím více lidských životů bude zachráněno.“

Pravý opak je ale ve skutečnosti pravdou. Čím více zbraní bude na Ukrajinu posláno, tím spíše se tato válka přetaví v otevřený konflikt mezi NATO a Ruskem, a tím, kdo v tomto konfliktu nejvíce ztratí, budou obyvatelé Ukrajiny.

Přesto jsou zbraně poskytovány ve velkém měřítku. V posledních dnech jsme slyšeli, že Česká republika poslala na Ukrajinu tanky. Británie hostila ukrajinské generály na vojenské tréninkové základně v Salisbury Plain, kde jim byly ukázány různé zbraně přímo v akci, zároveň se předpokládá, že generálům byly slíbeny systémy protivzdušné obrany a obrněné transportéry.

NATO se drží fikce, podle které není v této válce zapojeno, a to tím, že tvrdí, že vůbec nic nedodává – dodávky se uskutečňují prostřednictvím suverénních států, které jsou pouze náhodou součástí uvedené vojenské aliance. Celý tento proces je ale usnadňován prostřednictvím NATO – a mítink v Bruselu je jen aktuálně poslední příležitostí diskutovat otázku, který ze suverénních států bude tím posledním, kdo se s k dodávkám dalších zbraní připojí.

Nic z toho není novinkou. Podle jedné zprávy „za posledních sedm let trénovala Velká Británie celkem více než 22 000 příslušníků ukrajinské armády v rámci Operace Orbital a Velkou Británií vedené Iniciativy námořního tréninku, zahrnující zacházení s improvizovanými výbušnými zařízeními, pěchotní taktiku, zdravotnické dovednosti, logistiku, velení a plánování.“

Zpráva o sledování ukrajinsko-ruské hranice ze strany NATO prostřednictvím německé letecké základny tvrdí, že NATO s Ukrajinou nesdílelo žádné zpravodajské informace:

„Severoatlantická aliance zdůrazňuje, že není zapojená do kordinace a šíření jakéholiv sdílení zpravodajských informací s Kyjevem, ale že jednotlivé členské státy mohly učinit jednostranná rozhodnutí poskytnout Ukrajinským ozbrojeným silám informace, které jim mohou pomoci v obraně.“

Tato tvrzení je třeba brát s velkou rezervou, obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že do těchto sledovacích akcí bylo zapojeno kolem 100 letadel NATO.

Spouštěčem dalších požadavků na zbraně pro Ukrajinu jsou důkazy o strašlivých válečných zločinech, jichž se Rusko dopustilo v několika městech, které ruské jednotky aktuálně opustily. Zprávy o znásilněních, mučení a zabíjení jsou četné, tyto události musí být vyšetřeny a jejich autoři hnáni k odpovědnosti.

Ukazují rozsah, v jakém jsou civilní obyvatelé disproporčně oběťmi války, a to, že se jedná o běžnou válečnou zkušenost, kdy se invazní armády chovají tímto způsobem. Takové zločiny lze jen odsoudit, a je jedno, kde se stanou a kdo je spáchá – a je vhodné připomenout, že existují důkazy podobných zločinů ze strany Ukrajiny. Nemohou být ale ospravedlněním pro to, co se nyní děje, tedy pro eskalaci války na všech stranách.

Je správné, že se zcela vymezujeme proti ruské invazi a proti pokračujícímu vedení války. Ale situace na Ukrajině si žádá mírové řešení, ne další pokračování války. Je zřejmé, že na obou stranách je mnoho padlých. Množství uprchlíků, kteří kvůli válce opustili svou zemi jde do milionů, zatímco města a velkoměsta jsou devastována bombardováním a boji.

Mír ale není přesně tím, co je na programu NATO a britské nebo americké vlády. V Británii jen velmi těžko naleznete zprávy nebo diskuze o mírových rozhovorech mezi Ruskem a Ukrajinou, které nedávno proběhly v Istambulu a Bělorusku. Volání po dalších zbraních je totiž rajskou hudbou pro uši Borise Johnsona. On totiž nechce mírovou dohodu a byl to on, kdo tlačil na USA, aby se postavily proti jakémukoliv kompromisu Ukrajiny s Ruskem, a to navzdory faktu, že kompromis je jediným způsobem, jak tuto válku zastavit.

Ve stejnou dobu Joe Biden celou věc ještě eskaloval tím, že Putina označil za válečného zločince a vyzval k jeho odstranění. Změna režimu znamenala absolutní selhání všude tam, kde se o to USA v posledních dekádách pokusily, což vedlo pouze a jenom k dalším válkám a nestabilitě – důkazem toho jsou Afgánistán, Irák a Libye.

USA a Velká Británie věří, že prodlužování války Rusko dále oslabí. Věří také, že to pomůže posílit pozici NATO a jeho vojenský program. To je důvodem, proč USA a Velká Británie (a většina médií, která zaujímají nekritický postoj) stále naléhavě usilují o větší množství zbraní a další sankce, které jsou formou ekonomické války. Tato kritéria nejsou v zájmu lidí trpících nejen na Ukrajině, ale samozřejmě také v Rusku.

Takže týden, kdy vidíme další důkazy devastace způsobené ruskou invazí, je také týdnem větší eskalace ze strany USA, Velké Británie, EU a NATO. Na Rusko jsou uvaleny další snakce, které budou mít dopad na ruské obyvatelstvo a na širší rozměr světové ekonomiky. Poskytnuté zbraně vedou k nebezpečnější válce, ve které je zapojení členských států NATO stále zjevnější a potenciálně smrtonosnější. Měli bychom připomenout, že se jedná o konflikt státu ozbrojeného jadernými zbraněmi, který se pomalu mění v otevřený konflikt s jadernými zeměmi NATO.

Stop válce na Ukrajině – ruští vojáci pryč z Ukrajiny, ne expanzi NATO, ne eskalaci!

Ať už bude vývoj na Ukrajině v následujích několika týdnech a měsících jakýkoliv, a my musíme udělat vše pro to, aby tato válka skončila co nejdříve, bude mít permanentní dopad na globální politiku a ekonomiku. Nad Ukrajinou se nyní proměňuje celé světové uspořádání. Již nyní jsme na cestě k ještě větší militarizaci a posilování NATO, s tlakem na největší evropskou mocnost Německo, aby zastavilo dodávky energií z Ruska, a aby dramaticky navýšilo své vojenské výdaje, což je dlouhodobý požadavek USA a NATO. Tato fakta budou mít dlouhodobý mezinárodní dopad v podobě závodů ve zbrojení a posílení vojenské role Evropy.

Jsou zde také snahy o změnu struktury OSN, například v tom, že by se do Bezpečnostní rady zavedl princip většinové volby. Vyjmutí Ruska z rady OSN pro lidská práva je toho důkazem – proti tomuto vyloučení se ale postavilo mnoho států zejména z oblasti globálního Jihu, kdy buď hlasovaly proti, nebo se hlasování zdržely. OSN bylo součástí poválečného uspořádání v roce 1945 a obsahuje pět stálých členů Rady bezpečnosti: USA, Velkou Británii, Čínu, Rusko a Francii. Tito členové reprezentují největší moc a mohou rozhodnutí rady vetovat. OSN mělo tendenci reflektovat tuto velmocenskou politiku a její projevy v rámci studené války. Tu je možné kritizovat z různých stran, ale obviňovat z její nefunkčnosti pouze putinovské Rusko znamená ignorovat způsob, jakým její největší mocnost, Spojené státy, obcházely rozhodnutí a přání OSN vždy, když se rozhodly udělat něco jiného.

Od konce studené války se OSN posouvala do marginalizované role souběžně s tím, jak NATO postupně zaujalo expanzionističtější a agresivnější roli. OSN tak bylo v případě Jugoslávie, Afgánistánu a Iráku odsunuto ze strany NATO na vedlejší kolej. OSN sice podpořilo bombardování Libye v roce 2011, ale jeho přetavení do podoby změny režimu zapříčinilo neklid zejména ze strany Ruska a Číny.

Simon Tisdall z Guardianu k tomu říká: „OSN zoufale potřebuje čerstvý start. A stejně tak potřebuje čerstvý start mezinárodní uspořádání. Pokud v případě Putina a Ukrajiny selže OSN tak, jak selhala Společnost národů v případě Mussoliniho a Etiopie, globální důsledky mohou být, tak jako ve třicátých letech, katastrofální pro všechny.“

To je ale směšné přepisování historie, když autor, stejně jako v případě intenzivního zpravodajství na Ukrajině, raději pohodlně začne s vylíčením ruské agrese než s popisem akumulace peněz utracených za zbraně, sankcí a konfliktu, jež značily vývoj posledního desetiletí, nebo když nemluví o roli nejbohatších zemí v rozpoutávání válek.

Tento vývoj značí úroveň imperialismu a meziimperialistického konfliktu, jehož rysem je úpadek supervelmoci USA, která stále drží největší vojenskou moc, a vzestup Číny v rovině ekonomické i vojenské, stejně jako je rysem naší doby rostoucí rivalita mezi uvedenými dvěma mocnostmi.

A toto rozštěpení má dopady na další mocnosti, stále více určované aliancemi, do kterých vstupují. To je pravda ve smyslu vojenském, ekonomickém a politickém. Jsme toho svědky v případě rozvoje paktu AUKUS mezi Velkou Británií, Spojenými státy a Austrálií, dohody ustavené jako součást rozvíjející se studené války s Čínou, v rámci které bylo tento týden oznámeno, že AUKUS vyvine „novou generaci“ hypersonických zbraní jako odpověď na jejich použití Ruskem na Ukrajině.

Britská vláda je rozhodnutá navyšovat své vojenské výdaje ve stejný čas, kdy na domácí půdě realizuje významné škrty v oblasti životní úrovně. Válka je zde použita jako oficiální zdůvodnění. Většina lidí v Británii sympatizuje s ukrajinským lidem a je proti válce. Vnímají již existující mizérii i potenciál daleko většího strádání.

Uvedené sympatie by neměly být doprovázeny dalším válečným štvaním nebo podporou expanze NATO, tedy dalšími dodávkami zbraní a sankcemi. Ukrajinská vláda může rovněž být předmětem kritiky, ať už kvůli zákazu levicových stran nebo za hlasitější požadavky na další zbraně. Ukrajinský prezident Zelenskyj dovolil členovi ultrapravicového batalionu Azov promluvit tento týden během jeho projevu k řeckému parlamentu, což vyvolalo hněv napříč tamním politickým spektrem.

Levice má silnou protiválečnou a mírovou tradici. Aby byla tato tradice efektivně realizována, musíme říkat pravdu nejen o zapojení naší vlády do vlastních válečných konfliktů, ale také o jejích válečných spojenectvích. Musíme rovněž odmítnout takovou logiku, která nám říká, že nesmíme kritizovat zahraniční politiku vlády za situace války v Evropě. Právě teď je ten moment, kdy musíme vést kampaň vůči vládním prioritám zajišťujícím peníze pro válku, ale ne pro chudé, i proti rozvoji nové fáze imperialistického konfliktu, který nás všechny ohrožuje.

Z anglického originálu More weapons = more danger: Why the militarisation of Ukraine is a threat to us all zveřejněného na webu Stop the War Coalition přeložil kolektiv Libereds.

Kam dál?