Katalánsko uspořádalo v neděli 1. října referendum o nezávislosti. Španělská vláda nasadila proti hlasujícím Kataláncům brutální policejní sílu a referendum neuznala. První říjnová neděle tak naplno odhalila nejvážnější španělskou ústavní krizi za posledních 40 let.
Tato krize začala už v době, kdy katalánský parlament spěšně rozhodl (6. září 2017) o konání závazného referenda o nezávislosti. Hned následující den španělský premiér Mariano Rajoy z konzervativní strany Partido Popular (Lidová strana) vyzval ústavní soud v Madridu, aby referendum zrušil. A ústavní soud tak okamžitě učinil.
Carles Puigdemont, lídr Partit Demòcrata Europeu Català (Katalánská evropská demokratická strana) a předseda katalánské vládní koalice Junts pel Sí (Společně pro Ano), původně žádal španělskou vládu i krále o jednání týkající se referenda, ale Rajoy to opakovaně odmítal. Arogantní jednání španělské vládní strany Partido Popular, která se snažila hlasování zmařit a prohlásit za nezákonné za pomoci policejních razií, konfiskací hlasovacích uren a politických materiálů, vyvolalo silnou politickou krizi. Tato krize Katalánce na čas znovusjednotila, ať už nezávislost podporovali nebo odmítali.
Španělský ministr financí v září ohlásil, že centrální úřady převezmou kontrolu nad katalánskými veřejnými financemi. 13. září nechala španělská generální prokuratura předvolat 712 katalánských starostů kvůli jejich podpoře vyhlášenému referendu. 20. září média informovala, že byl zabaven milion hlasovacích lístků. Navíc bylo zadrženo 12 nejvyšších představitelů lokální vlády a představitelů byznysu.
Rajoy pohrozil uplatněním článku 155 španělské ústavy umožňující zrušit autonomní status Katalánska a dokonce zadržet její vládu i veřejné činitele, jako jsou starostové měst a obcí, kteří umožní konání referenda. Policie dostala rozkazy narušit přípravy referenda a zatknout všechny, kteří by se na nich podíleli. Policisté z Guardia Civil také vnikli do vládních budov v Barceloně, včetně ministerstva ekonomiky. Jak jinak to vše nazvat než pučem?
Ada Colau, levicová primátorka Barcelony spojovaná se stranou Podemos, a také spoluzakladatelka Platformy pro lidi zasažené hypotékou (Plataforma de Afectados por la Hipoteca), nazvala policejní razie „demokratickým skandálem“ a vyzvala občany, aby bránili katalánské instituce. Comisiones Obreras (Dělnické výbory, CCOO), levicovější ze dvou největších odborových federací vybídla své členy, aby vyšli do ulic a zablokovali hlavní silnice v Barceloně. Zástupy protestujících okamžitě obklopili vládní budovy.
Španělské bezpečnostní složky se také pokusily vtrhnout do sídla levicové strany Candidatura d’Unitat Popular (Kandidatura lidové jednoty), ale davy demonstrujících 8 hodin blokovaly vstupní cestu. Bezpečnostní složky tak byly donuceny stáhnout se za všeobecného posměchu a vítězných pokřiků blokujících. Katalánská vláda uvedla, že centrální vláda de facto zrušila autonomii Katalánska. Porušování práv Katalánců ve svém prohlášení odsoudil také slavný fotbalový klub FC Barcelona. Avšak Rajoy v televizním vysílání kantorsky nařídil Kataláncům: „Ukončete tuto eskalaci radikalismu a neposlušnosti jednou pro vždy.“
Navzdory násilí a zastrašování ze strany španělské vlády se v neděli 1. října konalo referendum o nezávislosti. Podle místních představitelů 90 % z 2,26 milionů nedělních voličů hlasovalo pro nezávislost v těch volebních místnostech, které zůstaly otevřené. Avšak tento region disponuje 5,34 miliony voličů, volební účast dosáhla jen 43 %. Ale katalánští představitelé tvrdí, že 770 000 hlasů bylo ztraceno kvůli raziím ve volebních místnostech, které má na svědomí 16 000 povolaných španělských policistů.
To potvrzují i mnohá videa z volebního dne, na kterých se španělští policisté vlamují do volebních místností, pomocí obušků mlátí shromážděné s rukama nad hlavou, kopou do lidí na zemi, shazují voliče ze schodů a vláčejí je za vlasy ven. Policie také střílela do protestujících gumovými projektily nebo napadla katalánské hasiče, kteří se snažili bránit voliče. Výsledkem je kolem 900 zraněných, někteří z nich zůstávají v nemocnicích. Mnohým pamětníkům zásahy španělských policistů připomínaly dění z dob fašistické diktatury generála Franka.
Předseda katalánské vlády Puigdemont v televizním prohlášení oznámil, že region získal právo na to stát se nezávislým státem a že tyto výsledky by mohly být regionálním parlamentem schváleny v nadcházejících dnech. Krátce před vyjádřením Puigdemonta španělský premiér Rajoy řekl na tiskové konferenci, že se žádné referendum nekonalo a nepokoje svedl na katalánskou vládu. Měl ještě tu drzost chválit policii, když uvedl, že jednala s „pevností a klidem“.
Španělský král Felipe zůstal věrný svému dřívějšímu prohlášení, aby občané respektovali ústavu, která odtržení zakazuje. V úterním mimořádném televizním projevu namísto odsouzení policejního násilí ostře kritizoval katalánské představitele za uspořádání referenda, což je podle něj porušení ústavy a projev nepřijatelné neloajality. V jeho snahách na udržení „španělské jednoty“ jistě hrají svou roli i obrovské každoroční příjmy, o které královská rodina v 21. století okrádá občany.
Také britský ministr zahraničí Boris Johnson chápe referendum jako neústavní. Nepřekvapil ani fakt, že za nelegální označila referendum Evropská komise. Francouzský prezident Emmanuel Macron přímo podpořil Rajoye jako „jediného partnera k jednání“ ve Španělsku. Raději však pomlčel o policejním násilí a vyjádřil „svou podporu španělské ústavní jednotě“. Tato „jednota“ vyjádřená v nedemokratické ústavě z roku 1978 otevřeně odpírá španělským národnostním menšinám právo na sebeurčení, vyhlašuje „neporušitelnou jednotu španělského národa, společnou a nedělitelnou vlast všech Španělů.“
Naproti tomu několik katalánských politiků a opozičních poslanců vyzvalo španělského premiéra k rezignaci kvůli zavrženíhodnému policejnímu zásahu. Venezuelský prezident Nicolás Maduro kritizoval pokrytectví Rajoye, který ve Venezuele podporuje opozici, ale ve své zemi se snaží zlomit odpor pomocí policejního násilí. Jak řekl Maduro, „Mariano Rajoy si vybral krev, tyče, údery a represe proti ušlechtilým lidem. … Vzdoruj Katalánsko! Latinská Amerika tě obdivuje.“ Lídr britských labouristů Jeremy Corbyn vyzval premiérku Theresu May k aktivitě, „aby se našlo politické řešení krize.“
Policejní zásahy ještě více semkly Katalánce. Jak řekla demonstrantka Carla Novoaová: „Pro mě bylo Ano bodem obratu, protože jsem Katalánka, ale nikdy jsem neměla nějakou zvláštní touhu po nezávislosti. Jenže po neděli se moje uvažování změnilo. Doufám, že nás nechají v klidu se oddělit.“ Hned v pondělí 2. října se na shromážděních v Barceloně a dalších katalánských městech sešlo kolem 15 tisíc lidí na protest proti nedělnímu policejnímu zásahu. Více než 40 politických, odborových a dalších organizací (včetně klubu FC Barcelona) vyzvalo ke katalánské generální stávce na protest proti „vážnému porušení práv“.
V úterý 3. října zasáhly celé Katalánsko mohutné protesty, jen v Barceloně demonstrovalo 700 tisíc lidí. Tisíce Katalánců před barcelonským sídlem federální policie skandovaly hesla jako „okupační síly“. „Lidé jsou naštvaní, velmi naštvaní,“ potvrdil 53letý protestující Josep Llavina. Tisíce lidí demonstrovaly třeba také před katalánským sídlem Partido Popular.
Městská a železniční doprava byla v čase ranní a večerní špičky omezena na 25 %, po zbytek dne nefungovala vůbec. Zablokovány byly desítky silničních tahů v celém Katalánsku, podle katalánských úřadů byl na 45 místech přerušen provoz. Uzavřena byla známá katedrála Sagrada Familia, řada dalších kulturních památek i muzeí. Do stávky se zapojili také učitelé a studenti katalánských vysokých škol. Klub FC Barcelona zrušil veškeré tréninky.
Navzdory tomu byla podpora stávky z 3. října v hlavních odvětvích průmyslu a dopravy relativně slabá a nerovnoměrná. Dokaři zavřeli přístavy v Barceloně a Tarragoně. V továrně vyrábějící auta Nissan vstoupilo 70 % dělníků do stávky. Na druhou stranu v Seatu, jenž je zde hlavním producentem aut, se práce nezastavila. V neděli 8. října pak protestovaly v Barceloně stovky tisíc lidí proti nezávislosti.
To naznačovalo, že nezávislost jednostranně vyhlášená měšťáckými nacionalistickými stranami, navzdory jejich většině v katalánském parlamentu, bude spíše dobrodružstvím bez podpory většiny Katalánců. Navíc to pravděpodobně rozdělí pracující a ve finále posílí Rajoye. Na druhou stranu velká většina Katalánců chtěla o nezávislosti hlasovat, ať už pro nebo proti.
Zajímavé je, že zatímco katalánské sekce odborových federací CCOO a UGT (Unión General de Trabajadores) stávku z 3. října podporovaly, celostátní vedení v Madridu nikoli. Jestliže se reformističtí lídři levicových stran a odborů nepostaví Rajoyovi a nebudou podporovat práva Katalánců, naženou je do náruče nacionalistů různých barev. Ostatně příležitosti se už chopili španělští neonacisté, kteří vystoupili na podporu iluzorní národní jednoty odpírající práva katalánských obyvatel.
Hajlující španělský neonacista
Nutno říci, že právo Katalánců na sebeurčení je základní demokratický požadavek, který by měl být všemi socialisty podporován. Zároveň bychom se však měli mít na pozoru před vzplanutím nebezpečného, destruktivního nacionalismu, který by poštval pracující různých části země proti sobě. Rajoy i Puigdemont jsou lídry pravicových neoliberálních stran a oba budou těžit z nejednoty neprivilegovaných obyvatel, aby spolu nakonec jednali za jejich zády. V úterý 10. října, v den plánovaného vyhlášení nezávislosti, si nechal Puigdemont regionálním parlamentem schválit pozastavení chystaného odtržení, aby se mohl dohodnout s Rajoyem.
Odpověď progresivních sil – levicových skupin a stran, odborů a radikální mládeže – na nebezpečí nacionalismu představuje vyzkoušená mobilizace do ulic a k okupaci náměstí napříč Španělskem, stejně jako časově neomezená generální stávka, jenž by nejen zabránily dalším pučistickým akcím španělské vlády, ale také konečně odstavily Rajoyovy konzervativce od moci. Je potřeba donutit španělskou vládu stáhnout z Katalánska všechny represivní složky, které nejsou odpovědné katalánským úřadům.
Organizovaná akce zdola může vytvořit podmínky, za kterých by progresivní síly převzaly dřívější iniciativu nacionalistických dobrodruhů, kteří v současnosti jen pohání vzestup nacionální nenávisti a rozdělení obyčejných obyvatel. Jestliže mají být naplněna práva všech obyvatel Španělska včetně menšinových národností, jako jsou Katalánci, Baskové, Galicijci atd., je třeba odstranit prohnilý systém symbolizovaný restaurovanou bourbonskou monarchií, která se nedokázala zbavit pozůstatků frankistického fašismu.
Ačkoli je levice povinna bojovat za právo Katalánců na sebeurčení, není zavázána obhajovat Ano v referendu. Zdá se, že rozbití ekonomické a politické celistvosti Španělska není v zájmu pracujících a dalších neprivilegovaných obyvatel. Avšak udržování této celistvosti pomocí donucení nebo pokřivených ústavních principů je ještě mnohem horší. O budoucnosti Katalánska by neměli rozhodovat Rajoyovi velkošpanělští poručníci nebo Puigdemontovi katalánští nacionalisté, ale svrchovaní obyvatelé tohoto regionu na základě plně demokratické diskuse mezi zastánci a odpůrci nezávislosti.
Nepřijatelný není pouze pučistický přístup velkošpanělských konzervativců, pošlapávající práva menšinových národností, ale také mnohé požadavky katalánských nacionalistů. Katalánsko je industrializovanější a bohatší než jiné regiony (s výjimkou oblasti kolem Madridu). Ozývají se zde hlasy volající po ukončení daňových plateb, které se používají na podporu a rozvoj chudších španělských oblastí. Hojně rozšířeným názorem také je, že Katalánci pracují tvrději a jsou progresivnější. V obou případech jde o příklad šovinismu, který musí být odmítnut.
Namísto stavění jednoho regionu proti druhému, namísto rozdmýchávání nacionalistických půtek je třeba pozvednout solidaritu mezi neprivilegovanými z různých oblastí a ukázat jejich společného nepřítele – konzervativce a nacionalisty všech odstínů. Jen tak se budou obyčejní lidé schopni účinně bránit neoliberální politice v podobě škrtů, liberalizace zákoníku práce, komercializace veřejných služeb, korupce a gentrifikace veřejného prostoru, stejně jako nenávistným nacionalistickým útokům. Je na čase začít reálně uvažovat o antikapitalistické budoucnosti, která by nahradila zkorumpovaný postfrankistický systém. Systém, pro který je demokracie jen fráze, systém, který nespravedlivě přerozděluje bohatství, utlačuje menšinové národnosti a vykořisťuje pracující napříč regiony.